Semaforu je 60 let. Už pomalu půjde do důchodu. V jaké je kondici?
JM: Semafor je v dobré kondici. Je stále obklopen mladými krásnými děvčaty… Jen já to trochu kazím.

JS:
Už to není ten bezstarostný rozverný mladík, spíš seriózní džentlmen, který ale nepozbyl smysl pro legraci a vylomeniny.

Co považujete za absolutní vrchol a největší blaho, které jste v tomto divadle zažili?
JS: Když se v hledišti sejde publikum, které myslí, cítí a vnímá stejně jako my na jevišti.

JM:
Velké blaho zažívám po každém představení, které s úspěchem dohrajeme, aniž by se musela kvůli mně předčasně zatáhnout opona… A další radost? Když naše divadlo navštívil Jan Werich. On tehdy navrhl, aby dvojici klaunů, kterou hrávali s Jiřím Voskovcem v představení Golem, jsme hráli v karlínském divadle my dva, Jiří Suchý a já.

Vaše divadlo se stěhovalo několikrát. Se stěhováním byly jistě spojené různé nesnáze. Jaké vám takový, většinou nedobrovolný, přesun naopak přinesl klady?
JM: Jsem vděčná i za ty těžší chvíle v životě. Jsou totiž vždycky k něčemu dobré. Člověk si alespoň vyzkouší své síly. A taky pozná lidi kolem sebe. Za těch mých 50 semaforských let je to už třetí divadelní domov, nepočítám-li naše bezdomovecké období po potopě. To jsme kočovali.

JS:
Největším kladem je to, že nám Praha 6 vybudovala na Dejvické krásné divadlo, které stojí za to navštívit, kdyby pro nic jiného, tak kvůli půvabnému interiéru.

Na repertoáru máte hry nové, ale také třeba Kytici nebo Kdyby tisíc klarinetů. Které mají u diváků větší úspěch? A jak si vůbec u diváků stojíte, míváte plno?
JS: Kytice a Klarinety pořád lákají publikum. Většinou jsou zcela vyprodané. Nové věci si musejí získávat důvěru, buď se chytnou, a to je dobré, anebo živoří, a to je méně dobré. A to tak dlouho, až se chytnou
nebo až je stáhneme z repertoáru.

Hrajete radši novinky, nebo časem prověřené kusy?
JS: I časem prověřené kusy dostávají novou podobu. Kytice, která má za sebou 860 repríz, už je jiná, než byla ta původní. Ale pořád je to ta Kytice s nádhernou hudbou Ferdinanda Havlíka a s humorem, který patří k Semaforu.

JM: Stáří hry mě tolik nezajímá. Rozhodující je role. Pokud se v ní cítím dobře, hraju ji velmi ráda a diváci to poznají.

Na co by lidi měli určitě přijít?
JS: To je složitá věc. Tak například nejsem nadšený z toho, když na náročnější představení, jakým je například Prsten pana Nibelunga, přijdou diváci, kteří čekají Semafor z let šedesátých. A pozastavují se nad svými spoludiváky, které rozesměje to, čemu se sami nesmějí. A protože si myslím – a nejsem sám – že právě tento muzikál je to nejlepší, co můžeme nabídnout, tvrdošíjně ho pravidelně zařazuji do repertoáru a raduju se z toho, že se najde sdostatek diváků, které se nám podaří rozesmát a roztleskat. Pro ostatní jsou tu jiná představení, kde se jim zavděčíme.

Na repertoáru máte v současnosti i hru MeToo. Je vám stejnojmenná kampaň sympatická?
JS: Proti kampani nic nemám. Nejsou mně sympatické jen přehnané a hysterické snahy zvláště těch paní a dívek, které na tom chtějí vydělat. O tom je ostatně ta naše komedie.

Netajíte se láskou k Osvobozenému divadlu, důkazem jsou i tituly Začalo to Vestpocketkou nebo Čochtanův divotvorný hrnec, které máte momentálně na repertoáru. Víte o někom, kdo se ve své tvorbě odkazuje na divadlo Semafor tak, jak jste to dělali vy s Osvobozeným divadlem?
JS: Vím o Radošinském naivném divadle Stanislava Štepky z Bratislavy, který se k nám nepřestává hlásit. A jelikož to je vynikající soubor, jsem na to hrdej.

Pokud vím, pane Suchý, tak hry pro Semafor píšete sám. Kdo je jejich prvním čtenářem a kritikem?
JS:
Jitka Molavcová a má asistentka Irena Zlámalová.

Paní Molavcová, do jaké míry jste se podílela na scénářích, ve kterých jste od doby nástupu do Semaforu hrála? A je pro vás ta míra uspokojující, nebo máte větší autorské ambice?
JM: Baví mě dotvářet, vymýšlet, improvizovat. Většinou už při zkouškách se text upravuje, různě mění, vznikají humorné situace. Bavíme se tím a vždycky se těšíme, jsme zvědaví, co na to diváci. Je to tvůrčí dobrodružství, které máme s Jiřím Suchým rádi. Premiérou to ale všechno nekončí, právě naopak! Pracujeme dál a 20. repríza je někdy i k nepoznání od první verze.

JS: Přímo na textu se Jitka obvykle nepodílí, zato když začneme zkoušet, je velmi iniciativní.

Vzpomenete si ještě, o čem byla hra Ten pes je váš?, ve které se poprvé na jevišti Semaforu objevilo jméno Jitka Molavcová?
JS: Pokud si Jitka nevzpomene, nebudu se jí divit. Byla to jakási koláž absurdních nápadů.

JM:
Tak to si pamatuji přesně! Moje první vystoupení v Semaforu! Zpívala jsem šansony o lásce sama s kytarou a obdivovala básničky a humor Jiřího Suchého…

Pane Suchý, co rozhodlo, že jste si z té řady krásných a talentovaných žen, které Semaforem prošly, vybral za uměleckou partnerku právě Jitku Molavcovou?
JS: Jitka byla nejlepší.

A jak to, že jste, paní Molavcová, vydržela tak dlouho po boku Jiřího Suchého?
JS: Protože jsem byl nejlepší.
JM: Mnozí lidé nás často zařazují do Guinnessovy knihy rekordů. Ptají se: „Paní Molavcová, jak jste to mohla tak dlouho vydržet?“ A já trpělivě odpovídám: „No, nedivte se, prosím vás, v takový krásný společnosti…“

Je váš vztah harmonický, nebo se dovedete i pohádat?
JS: Nevím, co vám odpoví Jitka, ale jsem přesvědčen, že mi potvrdí, že hádky nemáme v repertoáru.

JM: Je to zvláštní a v dnešní době možná nepochopitelné, ale my jsme se nikdy nepohádali. Vždycky jsme se dokázali spolu domluvit.

Pan Suchý je grafik, paní Molavcová má vystudovanou grafickou školu. Nemohl by to být jeden z důvodů, proč si tak rozumíte?
JS: Já jsem přesvědčen, že těch důvodů je mnohem víc. Pokud vím, Jitka se grafikou už nezaobírá, takže tento důvod už moc neplatí.

JM:
Ano, vystudovala jsem grafickou školu, ale když se mě někdo zeptal: „Jituško, čímpak bys chtěla být?“ Odpověděla jsem: „Herečkou, jinak je mi to jedno.“

Jitka Molavcová, to je pro děti synonymum přívětivé moderátorky Kouzelné školky. Jak často vás na ulici zastavují malé děti a prosí o podpis?
JM: Jak často? Tak asi dvakrát?… desetkrát… nebo osmdesátkrát do roka zvolají malé děti: „Ahoj, Jitko!“ Jejich rodiče hledají mobil na selfíčko a prarodiče se slzou v oku poznamenají: „Vy jste naše dětství…“ Nedávno jsem se zeptala jedné holčičky: „Máš doma nějaké zvíře?“ A ona odpověděla: „Ano… tátu!“

Vy jste, pane Suchý, nikdy nezatoužil moderovat nějaký televizní pořad, nebo rovnou dělat svůj vlastní jako třeba Karel Šíp, který ze Semaforu vysílá svou Všechnopárty?
JS: Ne. Bavilo mne to v minulosti v rozhlase. Karel Šíp má svůj pořad v televizi – já ne. Já zase mám pro své působení divadlo – on ne. A tak si půjčuje to mé a já jsem na to pyšnej.

Loni jste oznámil, že už nebudete v divadle hrát, protože potřebujete šetřit síly, abyste se dočkal zaslouženého odpočinku. Kdo to za vás vezme?
JS: Oznámil jsem jen, že už nechci hrát ve všem. První pokus však naznačuje, že mně to tak snadno neprojde. Hra Možná že jistě ale určitě snad, v níž nehraje ani Jitka Molavcová, ani já, si velmi těžko nachází diváky. Nestačí, že jsem hru napsal, zrežíroval, opatřil písňovými texty a někdy i hudbou, diváci chtějí při tom všem na nás ještě koukat. Jen ty nejvěrnější zajímá samotná moje práce.

Paní Molavcová, nebude vám bez pana Suchého na jevišti smutno?
JM: Jiří Suchý má jedinečný smysl pro humor a výborně vypráví vtipy. Ten nejnovější o zaslouženém odpočinku je povedený…

JS:
Nehodlám ji nechat samotnou. Pokud si nebude chtít vyzkoušet své síly. Před nedávnem jsem byl divákem na jejím představení na Karlštejně – byla skvělá. Potvrdil to i nadšený ohlas publika.

Jiří Suchý

Jiří SuchýDivadelník, hudebník, textař, básník, skladatel, spisovatel, filmař, grafik, výtvarník, divadelní režisér a sběratel se narodil 1. října 1931 v Plzni a až do roku 1936 vyrůstal v Klatovech, poté se přestěhoval do Prahy, kde žije i nyní. V roce 1947 začal pracovat jako grafi k v reklamních ateliérech Propagační tvorba, kde se seznámil se zpěvákem Viktorem Sodomou.

S ním a s jeho manželkou založil skupinu Akord Club. Poté se věnoval především divadlu, nejprve působil v Redutě, kde spolupracoval s Miroslavem Horníčkem nebo Ivanem Vyskočilem. V roce 1958 spoluzaložil Divadlo Na zábradlí, kde měla premiéru později zfilmovaná hra Kdyby tisíc klarinetů. V roce 1959 pak spolu s Jiřím Šlitrem založil divadlo Semafor, kde působí dodnes. Po Šlitrově smrti se jeho hlavním divadelním partnerem stala Jitka Molavcová, se kterou se seznámil v roce 1970.

Jiří Suchý je autorem a spoluautorem mnoha divadelních her (například Člověk z půdy, Kytice, Dobře placená procházka, Jonáš a doktor Matrace, Jonáš a Melicharová nebo Mé srdce je Zimmer frei) a mnoha písniček, které zlidověly (Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Babeta, Blues pro tebe, Malé kotě, Oči sněhem zaváté, Purpura, Sluníčko nebo Tereza). Vydal několik básnických sbírek, povídkových knih a knížek se svými písňovými texty. V roce 2017 vyšlo knižně jeho vyprávění Klaun si povídá s Bohem. Jeho první ženou byla výtvarnice Běla Suchá, rozená Novotná (1939–1986). V roce 1964 se jim narodil syn Jakub. V roce 2006 si Jiří Suchý vzal o 45 let mladší ženu Markétu Suchou – šatnářku v Semaforu, se kterou se po šesti letech manželství rozvedl.

Jitka Molavcová

Jedenáctého ročníku Jazzového podvečera Bory Kříže se zúčastnila také dvojice Jiří Suchý a Jitka Molavcová.Herečka, zpěvačka, spisovatelka, instrumentalistka a moderátorka se narodila 17. března 1950 v Praze. Vystudovala střední průmyslovou školu grafickou. Její profesionální život se změnil po celostátní pěvecké soutěži Talent v roce 1970, kterou vyhrála s písní Hany Hegerové Lásko má. Od téhož roku působí v divadle Semafor jako nezaměnitelná partnerka Jiřího Suchého, kde je spojena s postavou uklízečky Žofie Melicharové. Spolupracuje s televizí, rozhlasem a fi lmem, natočila více než stovku gramofonových snímků.

Na plátně se stala například partnerkou Karla Gotta ve snímku Hvězda padá vzhůru (1974). Nezapomenutelná je také její postava nešťastně zamilované pokojské Heli v seriálu Návštěvníci z roku 1983. Namluvila večerníček Káťa a Škubánek. V roce 1989 získala cenu za ženský výkon ve fi lmu Jak je důležité míti Melicharovou. O rok později byla poctěna cenou Vlasty Buriana jako nejlepší komička roku. Nastudovala zajímavé projekty čerpající z kulturního bohatství středověku, sem patří i role Smrti v disputaci Jana ze Žatce Oráč a smrt.

Za tuto roli byla navržena na cenu Thálie. Uznání získala i spoluprací s Janáčkovým kvartetem na hudebně literárním projektu Důvěrné listy Leoše Janáčka. Proslulé se stalo její účinkování v hlavní roli muzikálu Hello, Dolly! v divadle Karlín, za kterou dostala cenu Thálie. Pro Národní divadlo v Praze nastudovala pod vedením režiséra Miloše Formana roli tety z Liverpoolu v jazzové opeře Dobře placená procházka.

V roce 2013 byla vyznamenána Hlavní cenou za tvůrčí přínos pro děti a mládež na Mezinárodním filmovém festivalu ve Zlíně. Právě děti ji znají z pořadů České televize Kouzelná školka nebo Muzicírování.