Děláte například přednášky, které se zabývají drogovou tematikou…

Já nejsem odborník na drogy, ty přednášky jsou spíše o tom, jak jsem fotografoval snímky, které s jejich tematikou souvisejí a vznikaly v tomto prostředí. Mohu říct, že tento cyklus fotografií svým způsobem patřil k tomu nejobtížnějšímu, co jsem dělal.

Co bylo právě to nejtěžší?

Vůbec se do komunity těchto lidí dostat. Podařilo se mi to díky síti kontaktů, díky přátelům i použití psychologie. Přece jenom, drogy jsou velice citlivá a intimní záležitost, a já fotím lidi, člověk při tom dává všanc své soukromí.

Ale podařilo se…

To ano, cyklus vznikl, a z něj potom výstava, která od roku 2000 putuje po celé republice a také po Evropě. Jedna verze obsahuje snímky formátu 90 krát 130, je jich asi sedmdesát, a právě ty byly vystavovány na Modrých dnech. Menší verze má asi 50 kusů formátu 30 krát 40, tu viděli například ve Francii, Rakousku, v Německu nebo na Slovensku.

Jaké byly ohlasy na tuto poněkud šokující výstavu?

Byly velice příznivé. Ten cyklus ukazuje celou drogovou cestu. Mým záměrem bylo, aby měl dopad preventivní, aby si především ti mladí uvědomili, že není jenom okouzlení drogou. Že existuje také to, co přichází potom – droga nic neřeší, naopak život jenom komplikuje. A následná resocializace je individuální věc, buď to ten člověk zvládne, nebo ne.

Vy osobně s drogami máte nějaké zkušenosti?

Ne, nemám. Pro mě je drogou moje práce.

Byla nějaká práce náročná tak, že by se dala k fotografování drogově závislých přirovnat?

Možná Ingušsko nebo poválečné události v Čečně, kam jsem přijel na pozvání České katolické charity, která se tam starala o děti v táborech, to bylo také hodně těžké. Existuje něco, co byste rád udělal, ale ještě jste se k tomu nedostal? Nemám nějaký konkrétní sen, mám tolik práce, že dělám projekty tak, jak přijdou. Nedávno jsem například pracoval na cyklu z dětského domova pro problémové děti, no prostě z „pasťáku“, a vyšla z toho zpráva, která ilustruje celorepublikové výsledky v této oblasti. Publikace pro odborné účely vyšla asi před třemi týdny.

A nyní?

Zabývám se například romskou problematikou a současně dělám cyklus ze života jedné továrny. Ale já o těchto věcech nerad hovořím, dokud nejsou hotové. I já jsem v očekávání, jak to dopadne.

A bylo něco, o čem by se dalo říct, že to prostě bude „bomba“, ale nakonec to nevyšlo podle vašeho očekávání?

Já nečekám nikdy žádnou „bombu“. Spíš se ji z toho tématu pak snažím udělat. Fotografuji obyčejný život, což považuji za nejtěžší a zároveň za největší a věčné téma. V tom obyčejném se snažím najít zrnko, které to posune do neobyčejnosti.

Kterého ocenění za svoji práci si nejvíce vážíte?

Účasti na Modrých dnech. (úsměv) Já to nějak zvlášť neřeším. Samozřejmě, nejdůležitější je asi vyznamenání udělované prezidentem u příležitosti 28. října, které jsem obdržel loni, ale já o tom většinou nemluvím. To do práce nepatří.

Nejste zbytečně moc skromný?

Ale ne, jenže nejdůležitější je ta práce. Moje celoživotní téma je fotografování vesnice. To dělám po celém světě, ale hlavně u nás, což vidím jako nejpodstatnější. Nejvíce to na mě zapůsobilo doma. Fotím lidi, a nejdůležitější je pro mě dostat se k nim co nejblíže a poznat je co nejhlouběji, protože jen tak může vzniknout snímek, který má nějakou vypovídající hodnotu. Musím se vcítit do jejich pocitů a jednání. Fotograf především musí mít rád lidi. To vede k uvolněné atmosféře, ve které se snadněji navazují kontakty. A když se mi podaří se mezi lidi doopravdy dostat, znamená to pro mě nejvíc.

Co vaše vystavovatelská činnost?

Mám teď životní výstavu v Praze v Domě U Kamenného zvonu. Je to vlastně průřez mým dosavadním dílem. Fotím už přece jenom třiačtyřicet let.

A nejnovější rozsáhlá monografie?

Publikace vyšla loni, je to takový průřez mou prací z let 1965 až 2005. Vypadá to, jako byste chtěl bilancovat. Ale to lidé většinou dělají, když mají dojem, že to, co chtěli udělat, už udělali.

Nechcete snad s fotografováním končit?

Uvidíme. (úsměv) Ale myslím, že zatím ne. Ještě bych chtěl nějakou dobu fotit.