Ke hře se přitom dostala dočista náhodou. „V roce 2014, to mi byly tři roky, jsem se účastnila jedné akce v Brně, kde jsem zpívala s Veselou trojkou Pavla Kršky. On mi pak dal mojí první heligonku, takže vděčím víceméně jemu,“ popisuje Anežka, jak vlastně přišla do styku s nástrojem.

Harmoniku si postupně zamilovala. A časem začala i vítězit. „První úspěch, kterého si fakt cením, přišel v roce 2016. To jsem získala první místo na setkání heligonkářů v Brně Bosonohách, nebo o dva roky později, kdy jsem byla třetí v Hořovické heligonce,“ nadšeně povídá.

V roce 2018 přišel i zápis do České knihy rekordů. „To jsem se totiž potkala s panem Květoslavem Pospíšilem. Letos mu bylo devadesát let. A když jsme spolu hráli, vytvořili jsme rekord Setkání nejmladší harmonikářky a nejstaršího harmonikáře díky osmdesátiletému rozdílu mezi námi,“ vysvětluje Anežka.

Starosta Budkova Jiří Záškoda
Příběh našich zvonů je téměř neuvěřitelný, říká starosta Budkova Jiří Záškoda

Nejvýrazněji se Anežka zapsala do dění v Divadle Semafor. Tam totiž zpívala se skupinou Šlapeto. „Dostala jsem se tam skrze skupinu Šlapetečko, a následně dramaturga Radana Dolejše. Nejdřív jsem měla jedno vystoupení s nimi, no a potom si mě pozvali i do Semaforu,“ upřesňuje Anežka.

Při vzpomínání na vystoupení v Semaforu se Anežce hbitě vybaví dvě jména, která na ní udělala největší dojem. „Těšila jsem se na zpěvačku Vendulu Příhodovou, která si mě dokonce potom pozvala na svůj vánoční koncert. A pak jsem se taky potkala s Robertem Papouškem. To je zpěvák, se Šlapetem zpívá už myslím od jeho šesti let,“ líčí.

Na soutěžích je Anežce častou oporou její maminka. Ta, jak přiznává, je při podporování neustále pořádně nervózní. „Anežka je totiž takový ten typ člověka, co se na vystoupení vždycky hrozně těší, ale až tolik před ním netrénuje, takže má co dělat, aby to potom nepokazila“ říká s mírným úsměvem Hana Syrová.

Lékařka a její ordinace. Ilustrační foto.
Potřebujeme pediatra, prosí Jemnice. Lékaře sháněli i na Ukrajině

Harmonika ale není jediný hudební nástroj, či položka, kterou Anežka umí ovládat. Výborně zpívá, hraje na bicí, ale také i na housle. „Na housle hraju čtyři roky, zpívám už podobně dlouho, a před rokem jsem navíc začala hrát na bicí,“ vyjmenovává nahlas.

S hrou na housle pojí Anežku i jediná rodinná tradice. Hrál na ně už její děda. „Byl ale jediný z naší rodiny, kdo na něco hrál, jinak jsme všichni nehudebníci,“ dodává Hana Syrová. „Můj brácha mu je ale rozšlapal,“ skáče jí se smíchem do řeči Anežka.

Harmonika ale Anežku zatím neomrzela, užívá si každého momentu, který může strávit ať už hrou sama, anebo soutěžením s ostatními. „Hrozně mě to baví. Postupem času jsem si na to zvykla, a nevadí mi, že se potkávám většinou s o generaci nebo o dvě staršími hudebníky,“ dodává.

Čtenáři Deníku mohli vidět Anežku naposledy na tradičním setkání harmonikářů a heligonkářů Rokytenská harmonika. I zde byla ostatním soutěžícím více než důstojnou soupeřkou.