„Vzniklo to tak, že se v Novém Městě na Moravě, kde se harmonikáři scházeli, začal opravovat kulturní dům. Tak jsme se domluvili s Robertem Trčkou, který tamní setkání organizoval, že bychom to zkusili u nás. Nevlastníme sice kulturní dům, ale zato máme hasičský areál kousek od vesnice," vysvětlil začátky novodobé tradice jednatel Sboru dobrovolných hasičů Rokytno Miroslav Lukeš.

Letos se v Rokytně předvedlo dvaadvacet vystupujících. Někteří byli staří známí, jiní se tam podívali poprvé. „Nalákal mě Robert Trčka, v Rokytně jsem nikdy dřív nebyl. Nemohl jsem trefit, dvakrát jsem projel vesnicí, ale všichni po obědě asi spali, takže jsem se nemohl zeptat na cestu. Nakonec jsem to ale přece jen našel," popsal František Nečas ze Starovic na Břeclavsku.

Z Dolních Bojanovic, z kraje vinohradů, přijeli Jaroslav Drápela a Karel Havlík neboli Bojanovští heligonkáři. I oni se v Rokytně octli poprvé. A jak se dali spolu dohromady? „Setkali jsme se ve sklípku a zjistili jsme, že ve dvou se to lépe táhne," řekli Bojanovští heligonkáři.

Pravidelně rok co rok si na Rokytenskou harmoniku jezdí zahrát a zazpívat Ludmila Kleinbauerová z Babic nad Svitavou, která prozatím nevynechala jediný ročník. Na tento nástroj se začala učit až ve čtyřiceti letech. „Mně se to strašně líbilo, takže jsem se rozhodla, že to zkusím," odpověděla na otázku, proč začala s výukou hry na harmoniku tak pozdě, nadšená hudebnice.

Nejen hudbou a zpěvem zaujal další z účinkujících, František Vaculka z Brna. Jeho hudebně laděná kravata s klaviaturou okouzlila jak jeho kolegy, tak i diváky. „Dovezl jsem si ji až z Vídně," prozradil František Vaculka.

Kromě starších a ostřílených harmonikářů a heligonkářů se na rokytenská prkna, která znamenají svět, postavili také mladí nadějní muzikanti. Z Rozsoch přijel jedenáctiletý Radek Padrtka a čtrnáctiletý Stanislav Padrtka, z Hamrů nad Sázavou zase třináctiletý Miloš Dvořák, který se Rokytenské harmoniky zúčastnil už potřetí.

Výběr skladeb byl různý, někdo zahrál svou oblíbenou, jiný se inspiroval třeba cestou. „Projížděl jsem přes Maršovice, takže mě samozřejmě napadl Bábinčin maršovský valčík od Jaroslava Křičky. A pak jsem z toho hraní dostal žízeň, tak jsem přidal Pivečko české," pousmál se Vladimír Zítka z Rozsoch.

Počasí tentokrát ale Rokytenské harmonice moc nepřálo. „Nemáme areál zastřešený, takže déšť většinou znamená velké nepříjemnosti. Zpočátku to vypadalo, že se nám vyhne, ale v polovině akce začalo pršet a někteří diváci na to nebyli připraveni, a odešli. A odjeli i mnozí účinkující, takže na společné fotografii, která se dělala na konci, jich už je jen jedenáct. Ale ten, kdo vydržel, byl určitě velmi spokojený. Na závěr jsme si užívali i společného hraní harmonikářů a heligonkářů, bylo to úžasné," podotkl Miroslav Lukeš.