Tato kniha není vaše prvotina, které tituly už jste vydal?

První byly takové drobotiny, začalo to Kapliskem v roce 2000. Pak přišly vzpomínky na naše židovské spoluobčany v Novém Městě na Moravě. V posledních letech jsem se nějak rozepsal, zrodily se publikace o lesích na Novoměstsku a o Pernštejnech na Novoměstsku. Od brožur jsem pokročil a toto dílo už má blíž ke knize a týká se železárenství na Novoměstsku. Trochu jsem musel upřesnit název, o železářství na Žďársku psal ještě Miloš Kreps. Jenže železářství býval obchod s železným zbožím, ale publikace se zabývá výrobou železa, a to je železárenství.

Vaším spoluautorem je historik Miloslav Lopaur, spolupracoval jste s ním už dříve?

Ne, je to poprvé. Jsem velice rád, že na spolupráci přistoupil, protože je v tomto směru odborníkem. Rodem je Kadovák a tak genia loci kadovské huti nosí v sobě. Je autorem publikace o Kadovu, kde se široce rozepsal i o hutích a je také spoluautorem publikace o Kuklíku, který byl jakýmsi centrem hornictví železné rudy, takže stran historie železárenství je ten pravý člověk.

Proč jste se zaměřili právě na železárenství?

To byl můj nápad. Velice mě mrzí, že památky na dobu, která hýbala celým tehdejším novoměstským panstvím a živila lidi, pomalu mizí. O tom se v publikaci také zmiňuji. Proslavený sloupek pod Devíti skalami někdo ukradl. Známé monumentální kříže u cest trpí silničním provozem, ten na cestě z Nového Města do Olešné byl už asi čtyřikrát rozbit. Totéž se dá říci o kříži na rozcestí Sněžné Vříšť, který se vloni díky městysi Sněžné konečně dočkal opravy. A litinové náhrobky a kříže z našich hřbitovů také nezadržitelně mizí.

Přesto nám některé památky ještě zbyly. Vaše kniha je připomíná mnohými fotografiemi.

Fotografie v publikaci samozřejmě jsou a je jich tam dost, obrazová příloha je poměrně velká. Chci takto apelovat na veřejnost, abychom si uvědomovali místo železárenství v historii kraje a usilovali o zachování těchto památek. O co nyní přijdeme, to už nejde nahradit.

V publikaci jsou ale také fotokopie obrazů Josefa Ledeliho. Je to jediné vyobrazení někdejších hutí, které existuje?

Jsou to obrazy, které si nechala udělat tehdejší novoměstská vrchnost, Nadační ústav šlechtičen. Jsou nyní uloženy v novoměstském Horáckém muzeu a ukazují, jak to vlastně tehdy vypadalo. Je to jediná obrazová památka. Na mapě stabilního katastru z roku 1835 se dá najít jenom to, jak vypadal půdorys hutí. No, a to je prakticky vše.

Kde všude hutě byly?

Centrem byl Kadov, tam existovala huť už na počátku 17. století. Vysoké pece ale byly i jinde. Například u Dlouhého, nebo na Milovech. Vysoké pece byly dřevouhelné a taková vysoká pec, to byl nenasytný žrout dřevěného uhlí. Poblíž muselo být nejen naleziště železné rudy, ale také les a voda, protože měchy hnaly do pece vzduch za pomoci vodní síly.

Zůstaly na Novoměstsku nějaké nemovité památky?

Několik nemovitých památek se zachovalo. Na Vříšti dosud stojí vříšťská hospoda, která je hostincem i dnes, stojí tu panský dům, kde bylo správní centrum hutního průmyslu, dnes je tu penzion. Dále podél toku Fryšávky stály dva hamry a hamerské hospody, to vše je ale přestavěné. Na Milovech zase zůstala zachována administrativní budova, kterou zbudoval Karel Homoláč, který tam měl postavenou vysokou pec a dochovala se tu i budova slévárny.

Jméno Homoláč patří neodmyslitelně k železárenství na Novoměstsku.

O rodu Homoláčů jsem se v publikaci rozepsal poměrně široce, protože je to velice zajímavý rod. Počínaje Karlem Homoláčem, který byl v Novém Městě hejtmanem panství, ale byl především zakladatelem slavné železárenské dynastie. Jeho rod se v první polovině 19. století vypracoval na čelní železárenský rod na Moravě. Homoláči měli propachtovaný Štěpánov a Polničku, ale i Frýdlant nad Ostravicí, odkud se zrodily Vítkovické železárny. Mnozí členové tohoto rodu podnikali i za hranicemi, na Slovensku, v tehdejším Slezsku i v Polsku. Měli široký rozmach. Trochu s nadsázkou tam píši, že mnoho nechybělo a namísto Rotchildů mohli být Homoláčové.

Kde všude jste sháněli informace o železárenství na Novoměstsku?

Miloslav Lopaur měl díky své literární činnosti a studiu spoustu podkladů. Já jsem sháněl spíše takové zajímavůstky a drby okolo železárenství. Například o Homoláčích psal ostravský historik průmyslu Milan Myška a dost z jeho textu jsem využil, i když některé opravy jsme museli udělat. Jednu velkou studii o novoměstském železárenství napsal známý novoměstský historik, profesor Fiala. Bohužel toto dílo skončilo pouze v rukopise. Ale několik citací z jeho díla tam je. Pomoc jsem vždy našel v Horáckém muzeu a ve Státním okresním archivu ve Žďáře nad Sázavou, kterým se takto sluší poděkovat.

Železárenství poskytlo také mnoha lidem v kraji práci.

To ano. A na tehdejší dobu také poměrně dobře placenou. Když hutě nakonec padly, byla to pro zdejší kraj hrozná rána. Lidé se stěhovali pryč, často se snažili dostat do Ameriky. Zmiňovaný profesor Fiala má ve svém díle řadu údajů o mzdách dělníků a další informace. Zajímavé bylo, že u každého hamru byla hamerská hospoda a to také něco znamenalo.

Vaši novou publikaci jste také trochu odlehčil pověstmi o legendárním Honzovi z Bříšče. A také jste v ní popsal, kdo to vlastně byl.

Cením si, že se nám podařilo vystopovat Honzu z Bříšče z masa a kostí. Našel jej vlastně kamarád Vít Křesadlo díky sčítacím aparátům z roku 1857 a kupodivu v Kadově, kam se z Vříště přestěhoval. Jeho život byl zajímavý. Byl to opravdový silák a tak trochu poťouchlý šibal, který rád někde něco provedl a občas i něco ukradl.

Jen jestli tímto jeho životopisem nezkazíte někomu iluze o šibalovi bez bázně a hany.

Uvidíme, ono když se to vezme kolem dokola, na pověstech, které kolují, vždycky nějaký ten ždibec pravdy bývá. Jedna z pověstí například vypráví o tom, jak se Honza z Bříšče stal v Uhrách kaprálem. Považoval jsem to za hloupost, co by Honza z Bříšče dělal v Uhrách, ale ono se nakonec ukázalo, že to reálný základ má. On se tam totiž nakonec asi odstěhoval. Původně se chtěl odstěhovat do Ameriky, ale podle dědouška Ondráčka z Maršovic skončil v Uhrách. Takže to bude asi pravda, až na to, že tím kaprálem se tam určitě nestal.

Máte v publikaci také kapitolu nazvanou Hrstka střípků od železa a v ní se zmiňujete i o železném sloupku. Předpokládám, že se to také týká zdejšího hrdiny Honzy z Bříšče.

Ano týká. Ale nejen jeho. Týká se to hlavně toho, o čem jsem už dříve mluvil. Památky na „novoměstskou dobu železnou" jsou silně ohroženy, a to především nezájmem, který pramení z nevědomosti. Železný sloupek z kadovských hutí byl ukraden. Bohužel dost nešťastným způsobem. Kdyby o něj bylo pečováno, tak na svém místě pod Devíti skalami asi stál dodnes. Další dvě z nejznámějších monumentálních památek na tuto epochu, černý kříž u Olešné byl čtyřikrát rozmlácen, ale pokaždé byl opraven. Nakonec se ho ujala farnost a snad nám nějaký ten rok vydrží. Za prvotřídní památku považuji kříž na rozcestí Sněžné Vříšť. O ten se postaral městys Sněžné a podařilo se mu prosadit jeho opravu. Snad se zájem o záchranu a ochranu těchto památek přece jen konečně probouzí.

Významné železárenské památky se nacházejí také například na místních hřbitovech. Není trochu škoda, že o tom lidé vůbec nevědí?

Je to opravdu škoda, a ne trochu. Je potřeba udělat vše pro záchranu mizejících litinových náhrobků a křížů. Chtěl bych, aby se u nás v Novém Městě podařilo zrealizovat nějakou expozici hřbitovní litiny takzvaně in situ. Například náhrobek Franze Plotzka na novoměstském katolickém hřbitově je krásnou ukázkou toho, co ke konci zdejší železárenské éry slévači v Kadově uměli a uměli toho hodně. Jejich díla totiž snesou i nejpřísnější srovnání s proslavenou blanenskou uměleckou litinou.