Vybral jste si trubku sám, anebo vás k ní nasměrovali rodiče?

Už jako malý jsem chtěl hrát na dechový nástroj. Zpočátku však přicházela v úvahu jedině zobcová flétna, dala se tehdy dokonce pořídit za pár korun. Po nějaké době jsem se ale musel rozhodnout, na jaký nástroj budu v lidové škole umění hrát. Pan učitel mi ukázal trubku, baskřídlovku a tubu. Já jsem si vybral ten nejmenší nástroj, abych ho nemusel tahat. Na konzervatoři mne pak hraní chytlo, začal jsem sledovat trendy, soutěže a nejlepší hráče.

Přitahovala vás pouze klasická hudba, nebo i jiné žánry?

Hraji i jiné žánry, ale nejvíce jsem se vždy zajímal o klasickou hudbu. Hodně mne inspirovali někteří vynikající francouzští hráči, ale také moji pedagogové, počínaje učitelem v hudebce. Ten uměl v dětech vzbuzovat chuť hrát, a to je, myslím, důležitější než pouze naučit někoho dobře hrát.

Čím vás učitel motivoval?

Nevyvíjel žádný nátlak, nevznikalo tedy napětí. Já jsem se pak učil víc, než jsem měl. Řekl bych, že je důležité, aby učitel uměl vytvořit pohodu. Žák si pak snadněji najde svoji vlastní cestu. Pokud se mu něco líbí a chce to hrát, měl by ho pedagog nechat. A to platí v různých odvětvích, například i ve sportu.

Vy dnes, mimo jiné, učíte na konzervatoři. Snažíte se tedy uplatňovat stejný přístup?

Dnes je trochu jiná situace, snížila se úroveň žáků, kteří projdou talentovými zkouškami. Sleduji tedy, jaké mají předpoklady, jak reagují, jak rychle se něco naučí. Často v nich musím vzbudit alespoň chuť přijít do hodiny. Teď však mám v prvním ročníku nadaného studenta, ten je vždy o krok dál, nemusím mu stále něco zadávat, učí se sám. Jeho talentové předpoklady se u něj projevují více než u ostatních, mohu tedy uplatnit své zkušenosti.

Kam jste směřoval po ukončení konzervatoře?

Nejprve jsem pokračoval v bakalářském studiu na akademii v Praze, poté jsem se přestěhoval zpět do Brna, kde jsem na JAMU dokončil magisterské studium.

Co vás během studia lákalo více - sólové hraní, anebo orchestr?

Na konzervatoři jsem inklinoval převážně k sólovému hraní. V posledních ročnících už jsem prošel různými konkurzy, dostal jsem se do orchestru opery v Janáčkově divadle, v Praze jsem pak hrál tři roky v orchestru Národního divadla. Nyní jsem členem Filharmonie Brno. Sólově si zahraji rád, i proto už se těším na spolupráci s orchestrem na festivalu v Novém Městě na Moravě. Kromě hudby mne zajímá také film, hudební režie, scenáristika. Je zajímavé pojmout umění jako širší spektrum, člověk si uvědomí, jak je vše propojeno dohromady, neexistují hranice.

Čím se ještě zabýváte mimo hraní ve filharmonii?

Nyní například spolupracuji s Davidem Rotterem, který píše scénickou hudbu. Natáčím hudbu pro představení s Milanem Lasicou a Bolkem Polívkou. To je práce, kdy hraji úplně sám, autor hudby má před sebou scénář a ví přesně, zda zahrané tóny vyjadřují to, co je potřeba. Umění k nám prostě patří, a je velká škoda, že ho řada lidí během života ani neobjeví. Myslím, že pak žijí takový poloviční život.

Na Slunohraní budete spolupracovat s orchestrem složeným z neprofesionálních muzikantů. Jak se vám líbí koncept, kdy dostanou tito hudebníci příležitost učit se od profesionálů a spolupracovat s nimi?

Moc se těším, protože vždy platí, že je určitě lepší hrát s nadšenými amatéry než se znuděnými profesionály. Člověk potřebuje vidět zapálení pro věc. Když se to povede, dá se řada technických věcí odpustit. Budu hrát barokní koncert D-Dur od Giuseppe Torelliho. Zámecké nádvoří je zajímavý prostor, který zvuku trubky určitě prospěje. Těším se tedy na orchestr i publikum a na atmosféru, která tam bude.