Na akordeon se dají zahrát Kabáti i Bach

Už před třemi lety má stejný titul, a pak ještě ne stejný, ale mnohem cennější – nejúspěšnější pedagog celostátního kola soutěže ZUŠ. Stejného úspěchu dosáhla i nyní v Teplicích, zase se stala nejúspěšnějším pedagogem soutěže!

Není divu. Úspěchy „jejích“ dětí hovoří za vše. Rukama Ivaně Laštovičkové prošly stovky mladých hráčů, kteří se pod jejím vedením „prali“ s neskladným nástrojem, jež laici všeobecně zahrnují pod slovo harmonika.

Ona sama jako devítiletá nastoupila do stejné lidové školy, v níž teď učí. Akordeon se líbil jejímu tatínkovi, a tak to všechno začalo. Následovala konzervatoř a pak návrat v roli učitele. „Nezáleží na tom, jestli děti získají ceny, nebo ne. Vždycky jsem se jim snažila vštěpovat, aby dokázaly oslovit posluchače a hrály pro radost druhým,“ říká sympatická učitelka.

Když vám dítě přijde na první hodinu, za jak dlouho poznáte, jestli bude dobré, nebo výborné?
Někdy se to dá poznat na první hodině, jindy se hráč rozvíjí postupně. U každého dítěte je to individuální. Občas mi sem přijde talent a hned vím, že bude výborný – toto dítě pak většinou vyniká jak ve vážné hudbě, tak i v té populárnější.

Jak tedy děti motivujete, aby hrály i přes drobné krize? Odchází vám?
Odchází výjimečně. Snažím se odhadnout, jaký styl hudby kterému dítěti sedí. Jsou takové, které budou dobře hrát vážnou hudbu a budou ji mít rády, a pak jsou děti, které vážnou muziku necítí. S těmi se zaměřuji spíše na lidové písničky nebo moderní styl – třeba Kabáty, když je chtějí hrát, a když k tomu třeba ještě zazpívají, posluchače to osloví. A to je důležité. Snažím se stavět na individuálních schopnostech dětí a vychovat z každého dítěte hráčskou individualitu.

O vystoupení vašich dětí bývá velký zájem…
Ano, děti často vystupují v Brodě a okolí při různých příležitostech a před různými věkovými kategoriemi lidí, zajíždíme ke koncertům i do různých měst České republiky, slavili jsme úspěchy i v zahraničí, třeba v Bruselu. Učím děti, aby do každého vystoupení daly samy sebe, a to se jim daří. Repertoár vždy přizpůsobujeme lidem, kterým budeme hrát, důležitý je i osobní kontakt s posluchači.

Působíte velmi tichým a příjemným dojmem. Dokážete také křiknout?
Snažím se řešit všechno po dobrém a většinou to jde, děti musí vědět, proč hrají, jaký to má smysl a co chtějí dokázat. Samozřejmě že se stane, že musím někdy zvýšit hlas, to děti vědí, že je zle, a většinou je pak rychle všechno zase v pořádku.

Vaši žáci mají teď za sebou velký úspěch v krajském kole soutěže…
V Jihlavě, kde byla necelá stovka soutěžících, Havlíčkův Brod vyhrál sedm prvních míst a absolutní vítězství. Jedna dívenka je od mé kolegyně Vaňkové, ostatní čtyři sólisté, akordeonové trio a akordeonový soubor Pohoda jsou moji. Všichni získali i postup do celostátního kola, kromě souboru, pro který celostátní kolo bohužel zatím není. Ale mám z nich všech velikou radost, akordeonový soubor se stihl zúčastnit i velké mezinárodní soutěže, kde za účasti 10 států Evropy se umístil v pěkném bronzovém pásmu.

Prozraďte, čím jste si vysloužili nesčetné pochvaly za originalitu?
Originální se snažíme být vždy. Co se týče souboru, líbila se velmi naše rytmika. Například to, že jsme místo rytmiky bubnů použili step. Žačka Katka Kokrdová si v jedné skladbě navlékla stepovací boty, a mělo to velký úspěch.

A co ta absolutní vítězka krajského kola?
Je to desetiletá Nikolka Kokrdová, která chodila na akordeon už jako předškolačka. U ní bylo hned v první hodině vidět, že má talent a že to dotáhne daleko. Určitě o ní ještě uslyšíme. Hraje v akordeonovém triu spolu se Žanetou Švecovou a Markétou Laštovičkovou a děvčata se velmi líbí. Je vidět, s jakou chutí hrají, co jsou do vystoupení schopny všechno dát a umí oslovit posluchače.

Markéta Laštovičková, to je shoda jmen?
Ne, to je moje dvanáctiletá dcera. Pokračuje v mých stopách, hezky hraje, zpívá, a teď se připravuje na celostátní kolo. Ví, že tam bude mít velikou konkurenci, že tam budou děti i třeba brněnských profesorů z konzervatoře. Dost kvůli tomu cvičí. Mám ještě o čtyři roky staršího syna, který pro změnu hraje po tatínkovi házenou. Pro nás hudebníky je házená perfektní relaxace, kluci se zase chodí podívat na naše koncerty.

Dá se vůbec vzít akordeon třeba místo kytary k ohni?
Určitě. Už když jsem nastoupila sem do školy, chtěla jsem, aby to, co děti naučím, bylo co nejpoužitelnější v životě. Až vyjdou školu, chci, aby si rády zahrály a dokázaly zahrát někomu jen tak pro radost, a k tomu patří trampská nebo lidová písnička, i ten oheň.