Autorka teď žije ve Velvarech, na rodnou Vysočinu však nezapomíná. „Představila jsem se už na Josefské noci ve žďárské knihovně, v Bystřici, v Havlíčkově Brodě… Jen to Nové Město zatím nic," říká s úsměvem Bittnerová.

Na Vysočině jste strávila dětství, máte ji stále ráda?

Vysočinu považuji za svůj jediný domov, který mám. A upřímně řečeno, z té středočeské kotliny úplně nadšená nejsem. V plánu mám jednou se zase na Vysočinu vrátit, tedy se přestěhovat. Doufám, že se mi to časem podaří. Záleží to ale na mnoha okolnostech.

Námět nové knihy jste vymýšlela, nebo jste zpracovala okamžitý nápad?

Původně šlo o povídku, jež vznikla asi před deseti lety. Tenkrát jsem ji poslala do nějaké sci-fi soutěže, a dostala čestné uznání. Dala jsem ji také přečíst renomované autorce Ivoně Březinové, a té se nápad, kdy si třináctiletá hrdinka přeje dostat darem lidské miminko, líbil. Říkala, ať to dopíšu, že je to zajímavé. Jak mě ale něco takového napadlo, to skutečně nevím. Možná jsem tak trochu reagovala na to, že většina mých bývalých spolužaček si začala pořizovat děti a musela se vyrovnávat s docela zásadní změnou ve svém životě.

Co nového chystáte nyní?

Mám toho rozpracovaného víc. Na jaře by měla vyjít třetí, zatím poslední, knížka o zajímavých osobnostech minulosti, snad mohu prozradit, že dvě z nich souvisí s Vysočinou. Máme rozepsaný román s kolegyní Monikou Petrákovou, v „šuplíku" mi leží i nedokončený příběh pro děti a vlastní námět na román. Snad ho v zimě začnu konečně psát. Náměty mám vlastně dva, tak uvidíme, jak to půjde.

Máte i jiné koníčky než psaní?

Asi ne v tom pravém slova smyslu, velký „kůň" je pro mě psaní. Když se ale mám pobavit, ráda zajdu do divadla, na koncert takzvané oldies hudby ze šedesátých let. Teď jsem ale dlouho nikde nebyla, mám sama dost programů a pořadů pro veřejnost, a když pak nikde nevystupuji, jsem ráda doma. Navíc máme dost velkou zahradu, takže se věnuji i jí. Musím říct, že je to pro mě velmi dobré odreagování. Největší radost mám samozřejmě z výpěstků, které pak končí doma na talíři, ráda totiž i vařím. Letos už mám ale přebytky v mrazáku a těším se, co začnu pěstovat zase na jaře.

Co vás v poslední době pobavilo, potěšilo, nebo naopak naštvalo?

Obecně mě štve, a nejsem asi sama, současné dění v naší společnosti. I když více než naštvaná jsem z toho spíše rozmrzelá. Zdá se mi, že se nám někam vytratila vzájemná úcta, respekt a slušnost. Já tato slova nepovažuji za frázi, ale snažím se jimi řídit. Bohužel s tím dost často narážím. Vypadá to tak, že člověk musí být lump, aby si v naší společnosti vybudoval své místo, a to mi přijde hodně smutné. Nějak jsme si přestali vážit opravdové a poctivé práce, která myslím o každém a jeho schopnostech vypovídá nejvíc… Potěšil mě třeba včerejší večer. Měla jsem na půdě jedné malé soukromé galerie a nakladatelství v Kladně besedu se čtenáři, a bylo to opravdu velmi příjemné komorní setkání.

Máte ráda Vánoce a zimu, a chystáte se už na ně?

Vánoce letos asi u nás nebudou. (smích) Samozřejmě se nám rozbila trouba a já příští týden odjíždím na dva semináře do Rakouska, po návratu mě čeká pražský křest knihy V průšvihu a ještě nějaké akce, takže k pečení cukroví se dostanu nejdříve asi patnáctého prosince, což bude skutečně za pět minut dvanáct. Ale nehodlám se kvůli tomu honit a stresovat. Zima je mimochodem právě krásná na Vysočině. Když krajina zapadne sněhem, je to opravdu nádhera se jenom rozhlížet kolem…

------------------

Třináctiletá Lola dostane jako hračku živé miminko

Nové Město na Moravě Lola, hrdinka knihy V průšvihu, má ráda módu, kamarádky a Oseho, svou tajnou lásku. Ráda by alespoň zčásti pronikla do lidského světa. Dostane vytouženou hračku živé miminko, péče o ně jí ale přináší mnoho starostí, a Lolu napadne, že by se jich mohla zbavit. Plán však dostává trhliny…

Ukázka z knihy V průšvihu:

Čtvrtky fakt nesnáším. Skočila jsem zpátky do sítě a nalistovala stranu dvaadvacet, ani nevím, proč zrovna tuhle, opět jsem zavřela oči a náhodně zapíchla prst.

Líp jsem zvolit nemohla. Objevila jsem naprosto boží článek o nový módě v Austrálii, kde začali prodávat lidský mimina v supermarketech. Každá Cerkyně si je může normálně koupit a hrát si s nima.

Ach jo, v Austrálii jdou pořád napřed. My tady trčíme sto let za pracerkama. Hrozně mě to nadchlo a zároveň odrovnalo. Mít opravdový lidský dítě pouze pro sebe. To by mě bavilo víc než chodit do multikina s Litou.

V článku psali: „Miminka jsou skutečně obrovský hit a podle posledních průzkumů veřejného mínění si je přeje osmdesát procent australských Cerek na Velký svátek." Ani se jim nedivím a bez váhání bych se do těch procent přidala. Představila jsem si totiž malý růžový ručičky, co mi cuchají vlasy. Hned bych si nejradši jedno vzala domů. Budu to muset probrat ve škole, třeba se něco podobnýho dostane i k nám.

Přišel táta. Poznám ho okamžitě, protože příšerně nadává a pokaždý tvrdí dám výpověď a ve fabrice skončím. Zatím to neudělal. Pracuje jako chemik. Jeho oboru nerozumím a chápu jen, že vyrábí základy pro leštičky. Potom mi ale uniká, proč mi nepřinese tu nejlepší s růžovým olejem. Snad by to pro něj nemusel být problém, strčit ji tajně do tašky. V tom množství by se ztratila. Krást se nemá, vtlouká mi babička do hlavy. Já bych to nepovažovala za krádež, nýbrž za pomoc jedný zoufalý Cerkyni, která chce chodit s klukama na rande! I když teď se na to musím dívat trochu jinak, protože lidský miminko se mi zdá mnohem úžasnější. Kvůli němu bych možná oželela i nejomamnější vůni.

Řekla jsem o australské novince našim u večeře, protože nad řepnou kaší se vznášelo dusno a mě nebavilo civět do jejich kamenných tváří. Táta se zakuckal, a když nabral dech, prohlásil: „Zajímalo by mě, kdo tyhle hovadiny vymýšlí."

Máma nahodila kyselý výraz a přísně mě napomenula:

„Lolo, to je neetické."

„Neetické, co znamená, mami, neetické?

Kdybych věděla, budu ti aspoň rozumět. Jenomže ty na mě někdy mluvíš španělsky," odsekla jsem. „Zdá se mi, že jsi pěkně drzá," zvedl hlas táta. „Seber se a mazej do pokojíčku," poručil mi. Zvedla jsem se a odešla pěkně naštvaná. Stejně s mámou patří do starý školy a netuší, co si moderní Cerkyně může přát.(k