Snesou podmínky pro tancování v České republice srovnání se světem?

Tanec je hodně drahý sport. Aby ho byl člověk schopný dělat na hodně vysoké úrovni, je nutné mít movité rodiče, kteří vás zabezpečí a zařídí vám drahé tréninky s těmi největšími profesionály. Pokud jde o světovou úroveň, je ideální trénovat se světovými trenéry. Řekla bych, že v zemích, kde je tento sport více populární, jsou podmínky lepší. Pokud jde o tu nejvyšší taneční úroveň, je spolupráce s tanečními velikány jako je Rusko nebo Itálie rozhodně na místě.

Jaký je pohled české veřejnosti na tanec?

Nesetkala jsem se s moc kladnými názory na to, co dělám. Tancování je podle veřejnosti spíše takové odreagování. Lidé si představují pod tancem blbnutí na zábavách, o tom to ale samozřejmě není. Dříve jsem zkoušela klasické lyžování, je to náročný sport, ale individuální. Tanec je sport párový a o to náročnější. Musíte být s partnerem jedna bytost, jako jin a jang, navzájem si rozumět a doplňovat se.

Jak dlouho jste byla profesionálkou?

Pět let už kvůli úrazu nemohu závodně tancovat. Před tím jsem se tancování věnovala také pět let.

To jste začínala poměrně pozdě.

Ano. Byla jsem už starší. Když jsem ve svých deseti letech začínala, někteří vrstevníci už byli mistry republiky. Tancování funguje tak, že začínáte v nižších třídách a díky bodům ze soutěží postupujete do vyšších tříd. Čekala na mě tedy náročná cesta, abych dohnala své kolegy.

Kdy je podle vás nejlepší věk u dětí pro jejich první taneční krůčky?

Ideální je začít kolem první třídy, tedy v šesti, sedmi letech. Pro holky je nutné sehnat si dobrého partnera. O to se v takhle útlém věku musí postarat rodiče nebo taneční klub.

Vzpomenete si na své začátky?

Já odjakživa milovala tanec a pohyb. Jednou jsem se prostě rozhodla, že bych se mu chtěla věnovat více a soutěžit. Tréninky jsem měla blízko od domova, a tak to nebyl větší problém. Celkově mě na tanci láká to, že člověk cítí hudbu. Právě tancem a pohybem tanečník vyjadřuje, co z hudby cítí. Jak na něho hudba působí. Pro mě jde o odreagování, dostání se do jiné dimenze života. Když tancuji, tak jsem nejšťastnější na světě, jsou to nejkrásnější chvíle života.

Už jste zmiňovala finanční náročnost. Jak je to s tlakem na psychiku člověka?

Děvčata musí být hubená. To je rozhodně velký tlak na psychiku. Já, když jsem dostala nabídku od lepšího trenéra, tak první podmínka byla, že postavou musím být prakticky anorektička. Holky se navíc musí začít hodně malovat, to také může někomu vadit.

A co fyzička a dopady na lidské tělo?

Musí se tancovat na vysokých podpatcích. Trávit na nich celý den rozhodně není ideální pro zdraví. Trpí hlavně kolena. Co se týče dětských tanečníků, je problém i v jejich vývoji. Tanec je hodně fyzicky náročný a takové sporty ovlivňují růst. Děti můžou zůstat malé. Co se týče samotné fyzické kondice, nejnáročnější jsou závody. Když dojdete až do finále, máte vypadat ze všech nejkrásněji a elegantně, jenže tou dobou jste často už naprosto vyčerpaní. Lepší kluby se tak vedle tréninků tancování zaměřují i na zlepšování fyzičky.

Bylo obtížné skloubit vrcholové tancování se školou, s jinými koníčky nebo osobním životem?

Je to hodně náročné. Mívala jsem tréninky každý den až na pondělí. Víkendy jsem pak trávila na soutěžích. Učení jsem zvládala vždycky v noci na záchodě u sestry, kde jsem přespávala. Je to takový život po taškách, a doma jsem se skoro neukázala. To rodičům vadilo. Co se týče osobního života, tanec mě absolutně naplňoval. Kamarády jsem si našla mezi kolegy. Tanečníci jsou obecně dost specifická skupina.

Jaké tance máte nejraději?

Co se týče latinskoamerických, vždy jsem měla ráda sambu. Je to takový živý tanec na způsob karnevalu v Riu. Když jsem byla ve vyšších kategoriích, tak jsem si oblíbila paso doble. Je hodně o výrazu a o pocitu. Zmínit musím i romantický waltz.

Co tance na diskotékách?

Ty mám strašně ráda! Není nad to si pěkně „zahopsat" v kotli a pobavit se s přáteli.

Jaký byl nejsilnější zážitek vaší kariéry?

Nejemotivnější pro mě byl jednoznačně víkend, kdy jsem jeden den s partnerem vyhrála nádhernou soutěž v Hradci Králové, kde jsem to vůbec nečekala. Byl to krásný pocit. Druhý den jsme pak soutěžili v Pardubicích, kde se mi stal osudový úraz kolena, který mně nedovolil v závodním tančení pokračovat.

Kariéra skončila ze dne na den. Jak jste se s tím vypořádala?

Pro mě to tehdy bylo hodně smutné a těžké. Tanec mi byl prakticky vším, plnil mi každý den. Vybavuji si ten okamžik, když jsem přišla na poslední trénink a musela se nadobro rozloučit. Navíc jsme se nerozešli s kolegy v dobrém. Trpělo i mé tělo, které špatně snášelo, že jsem už neměla tolik pohybu jako dříve.

Věnujete se tancování i v současnosti?

Když jsem přišla do Brna na školu, shodou náhod jsem narazila na starého kamaráda z mých tanečních let. Ten se už aktivně zapojoval do fungování jedné místní tančírny. Společně teď vedeme hodiny latinskoamerických tanců. Lekce máme jednou za dva týdny. Jsem ráda, že jsem se tímto způsobem mohla k tanci vrátit. Snažím se i teď co nejvíce věnovat tanci, nikdy už to ale nebude vrcholově.