Jihlavu jsem si zamiloval, říká nejmladší člen Horáckého divadla

Hrajete ve známém divadle v Praze a do toho studujete konzervatoř. Proč volba padla na Jihlavu?

Konkurz v Horáckém divadle se konal během léta, kdy jsem měl volno. V Jihlavě jsem nikdy nebyl, takže jsem si udělal velmi příjemný výlet. Přijel jsem brzy ráno, konkurz zkusil, byl jsem tam ze všech nejdéle a ještě večer mi volali, že mě berou. Moc jsem s tím popravdě nepočítal, protože člověk zkouší mnoho věcí, a pak to nedopadne. Jak byly prázdniny, tak šla poznat i na Pavlovi Šimákovi nebo dramaturgyni Báře Jandové prázdninová atmosféra.

Z čeho všeho se konkurz skládal?

Všichni jsme měli připravenou báseň, monolog a písničku. Potom mi Pavel Šimák coby umělecký šéf řekl, ať udělám monolog různými způsoby, takže se mnou pracoval na tom, co jsem měl připravené.

Často se objevujete v Praze a Jihlava není zrovna nejblíže. Nevadí vám dojíždění?

Nevadí, protože jsem zvyklý. Od malička cestuji s loutkovým divadlem a v prvním ročníku dopadlo dobře hostování v Městském divadle v Mostě, kde jsem byl dva až tři roky, takže jsem pravidelně dojížděl z Prahy do Mostu. Pocházím z malé vesnice Klášter Hradiště nad Jizerou, která je za Mladou Boleslaví, takže jsem dojížděl pořád.

Seděl na římse Brněnského mostu. Policisté mu zachránili život

Kolik máte momentálně představení?

Nepůsobím jenom v Horáckém divadle, ale jsem také v Divadle Radka Brzobohatého, kde byla nedávno premiéra hry Petr a Lucie, kde ztvárňuji roli Petra. Nově přebírám Klec bláznů, kde mám taky jednu z hlavních postav. Takže to jsou dvě inscenace v Praze, do toho jsem oprášil Kocoura v botách a Adéla ještě nevečeřela. Přišel jsem ještě do tří čtvrtin nazkoušené hry Zapomenuté světlo a ještě mi zbývá oprášit velmi úspěšné Splašené nůžky a Cestu do Betléma. S tím, že nedávno byla pro mě vůbec poprvé v Horáckém divadle první čtená zkouška ke hře Bůh je žena.

Dokážete si v té spoustě inscenací najít čas na volno?

Snažím si ho udělat, ale mám ho málo. Ještě do toho jsem teprve ve čtvrtém ročníku konzervatoře, takže když mám volno, tak jdu do školy.

Ve škole vaši absenci respektují?

Mým kantorem je Veronika Žilková a musím říct, že jsem dostal velkou podporu už při hostování v Mostě. Mám individuální plán a teď vyjednávám, že bych nemusel dělat maturitní představení se spolužáky, ale mohla by se uznat jedna z mých her. Je pravda, že mi občas chybí ty pubertální výlevy, které na konzervatoři jsou, ale jsem šťastný.

Máte nějaké plány po dokončení studia?

Mně se tady líbí a jsem tady spokojený. Jihlavu jsem si zamiloval, mám krásný byt hned naproti divadlu a ještě mě čekají v této sezóně zajímavé hry. Samozřejmě, že mám nějaké sny, ale už od malička jsem chtěl jít do angažmá, což se mi nyní splnilo.

Když se vrátíme k Polsku, jak se dítě na základní škole dostane do polského divadla?

Mimo loutkového divadla jsem chodil také na dramatický kroužek, kam mě přihlásila babička. Aniž bych to věděl, tak profesorka na herectví mě přihlásila do česko-polské spolupráce. V Polsku to bylo v Jeleniej Górze, kde sídlí divadlo Zdrojowy Teatr Animacji, a za Česko město Turnov. Pak se stalo, že mě vybrali, a já jsem byl tenkrát ještě dost mladý, takže mě rodiče nechtěli pouštět samotného do ciziny. Naštěstí jsem nebyl vybraný jenom já, takže jsme jezdili ve větším počtu.

V čem vás mohli polští diváci vidět?

Začínali jsme hrou, která se jmenovala Jaša. Byla to hra o Židech, kteří přijeli do česko-polského příhraničí. Naučil jsem se tam kouzlit, rozřezávat ženu v krabici a nikdy na to nezapomenu. Možná jsem se v Čechách s tak krásným přístupem nesetkal.

NAŠI PRVŇÁCI: Představujeme žáky ze ZŠ ve Stonařově

Herectví je pěkná, ale i často nevděčná profese. Jak na vaši volbu reagovali rodiče?

Oni neměli moc na výběr, protože jsem si za tím od malička šel a nikdy jsem nedělal nic jiného. Musím říct, že v tom hrálo velkou roli štěstí, protože to nebylo lehké a na základní škole to také nebylo zrovna pozitivní. Nejdřív tomu rodiče nevěřili, ale pak přišlo období přihlášek na střední školu a mamka se mě zeptala, kam chci jít. Takže jsem jí řekl, že je to přece jasné, na herectví. Rodiče mě hodně podporují, protože doteď nemám řidičák, takže když jsem si domluvil nějaké představení, bylo na nich mě tam dopravit a pomoct mi všechno dát dohromady.

Necháváte si místo i na zadní vrátka, kdyby vás herectví přestalo naplňovat?

Já si nedokážu představit, že bych dělal něco jiného, protože mě to naplňuje. Činohra mě teď pohltila a musel jsem na chvíli opustit loutkové divadlo, takže zadní vrátka jsou nejspíše loutky.


Štěpán Tuček
Teprve osmnáctiletý student Mezinárodní herecké konzervatoře Praha má na svůj věk velmi bohatý herecký životopis. Celý život se věnuje loutkoherectví, zkušenosti má v polském divadle, Městském divadle v Mostě a několikrát se objevil i na televizních obrazovkách. Aktuálně hraje mimo Horáckého divadla také v pražském Divadle Radka Brzobohatého a ve volném čase vystupuje i se svým loutkovým divadlem.

Zoo má nového tygra Dandyse, kterého v Brně odmítla tygřice