VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jan Nepomuk Dobrzenský: To, co naší rodině udělal náš národ, bylo opravdu podlé

Chotěboř – Šlechtický rod Dobrzenských neměl lehký život. I přesto, že je komunistická vláda v roce 1948 vyhnala z rodné země, nezatrpkl. Jak sám Jan Dobrzenský říká: Odpustit se to nedá, ale milosrdně zapomenout ano.

10.12.2016
SDÍLEJ:

Rod Dobrzenských získal hraběcí titul na počátku 20. století, konkrétně pak v roce 1906. V pozadí vidíte erb, kterému dominuje kříž a čáp. Foto: Miloš Novák

Váš zámek v Chotěboři prochází už několik let poměrně zásadními úpravami. V minulosti se udělala střecha, nová fasáda na západní straně. Jakou další rekonstrukci chystáte?
Je to nekonečný příběh, hodně finančně náročný. V nejbližší době budeme opravovat balkon a dělat další část fasády. Rekonstrukci si již žádá i kaple. Pokud toto vše zvládneme, hodláme se pustit do opravy zámečku. Nejde to dělat najednou, musíme postupně. Jsou to miliony korun každý rok. Předtím jsme to všechno dělali s podporou ministerstva i města, ale v posledním roce jsme žádnou dotaci nedostali, a tak to financuji sám. Je to naše rodinné sídlo a byl bych rád, kdyby to tady vypadalo jako předtím. Druhá věc je i ta, že na zámku má své sídlo městské muzeum, lidé sem do parku chodí na procházky, proto chci, aby to tady působilo pěkně a útulně. I proto jsme investovali do obory, chceme obnovit další rybník. Je důležité, aby zámek a okolní prostory byly přístupné občanům Chotěboře. Patříme sem a lidé nás tak i vnímají. Chceme k nim být otevření a vstřícní. Je velice hezké, když Chotěbořští vnímají náš zámek jako svůj.

Nikdy jste se netajil tím, že hospodaření, bydlení na zámku a povinnosti s tím související nejsou zrovna to, co byste si představoval. Před návratem do Česka jste byl byznysman, létal po celém světě, pracoval v oblasti financí. Jak jste se s tím vyrovnával?
Je pravdou, že jsem žil úplně jiný život. Emigrovali jsme v roce 1948, bylo mi tehdy dva a půl roku. Vyrůstal jsem v zahraničí, kde žádný zámek, pole ani lesy nebyly. Když se pak po roce 1989 situace změnila, rozhodli jsme se vrátit zpátky, byl tady náš domov, naše kultura. Pak přišel zákon o restitucích. A proč bychom odmítali něco, co nám kdysi patřilo? I přesto, že jsem s tím neměl žádné zkušenosti, mohl jsem se určitým způsobem realizovat. Začal jsem totiž postupně připravovat firmu na to, abychom mohli podnikat. Abychom ukázali, že něco umíme. A to už není jenom o hospodaření. Byl to perfektní moment pro návrat do rodné země. Ale abych se vrátil k vaší otázce. Pětatřicet let jsem pracoval jako mezinárodní obchodník a finančník. Nikdy jsem nebyl ani farmář, ani lesní hospodář. Člověk se však rychle naučí. Bylo mně tehdy 55 let, to se na Západě už s kariérou končí. Dobrý signál začít nový život někde jinde. Teď je mi 70 let a prakticky stále žiji ten nový život (smích).

V zahraničí jste vedli skvělý život. Vybudovali jste si rodinné i pracovní zázemí. Nebylo pro vás těžké zůstat v České republice, kde ty podmínky ani zdaleka nebyly tak vstřícné?
To je dobrá otázka. V roce 1990 ještě nikdo nevěděl, co bude. Jestli se například nevrátí Rusové, jako v roce 1968. O restitucích se tehdy vůbec nemluvilo. Náš rod však byl natolik spjatý s tímto krajem, že o rozhodnutí vrátit se zpět a zůstat nikdo z nás nepochyboval. Pravdou však je, že to bylo velmi těžké. Tatínkovi bylo 80 let, navíc byl nemocný. Já mám francouzskou manželku, děti vyrůstaly ve Francii. Bylo to riskantní, ale toužili jsme se vrátit domů.

Zřejmě vám to ulehčila pracovní nabídka, kterou jste dostal…
Ano. Od japonsko-belgické firmy jsem dostal možnost pracovat ve sklárnách v Teplicích, jež tato firma koupila. Jako zástupce investora jsem působil na postu ředitele. Měl jsem za úkol přinést kvalitu ve výrobě i kvalifikované lidi za minimální čas. To se mi i podařilo, trvalo to tak 3 - 4 roky. Investovali jsme tam tehdy téměř 400 milionů dolarů. Právě tato nabídka mi pomohla v tom, abych sem mohl přivést svou rodinu a nezruinoval ji. Když jsem pak ukončil spolupráci se sklárnami, podepsal jsem smlouvu se společností, která vlastnila řetězec supermarketů Delvita. V průběhu pěti let jsme na Slovensku a v Česku otevřeli 117 poboček. To vše mi pomáhalo, abych tady mohl zůstat natrvalo. Pak v roce 1996 tatínek zemřel a já musel převzít naše hospodářství. Opět zde úřadovala shoda okolností, protože Delvitu koupil jiný investor a já mohl v klidu odejít. Měl jsem ideální pozici se tady zabydlet. Manželka s dětmi za mnou později přijely. Trvalé bydliště mám tady a doufám, že to tak bude do smrti (úsměv).

Jak se vaše manželka smiřovala s tím, že musí opustit Francii, kde měla svou rodinu, práci i přátele?
Mám báječnou manželku, která pochopila, že toto riziko můžeme podstoupit. Že to má smysl.

Máte čtyři děti – Annu, Jana Václava, Leopoldínu a Sophie. Zapadly do českého prostředí?
Pochopily, že jsou z poloviny Češi. Naučily se kulturu, velmi je to zajímalo. Chtěly. Měly stejnou motivaci jako já. Syn a nejmladší dcera mluví česky. Anna a Leopoldína ne.

Vrátím se ještě k roku 1948. Ti, kteří v té době podnikali, skončili ze dne na den na dlažbě. Lidé, kteří měli šlechtický původ, byli pronásledováni. Jak toto období vnímáte skrze vzpomínky rodičů?
Představte si, že vás najednou někdo vyžene z vašeho domu. Chtěli dokonce zavřít mého tatínka. Museli jsme utíkat jako kriminálníci. V jednu chvíli jsme ztratili náš dům, kulturu, život, identitu. A zkoušet přežít v zemi, kde neznáte tradice, jazyk, je hrozně těžké. Bylo to podlé, co nám udělal náš národ, ne cizí, ale Češi! Nebylo to hezké období.

K emigraci jste se rozhodli záhy po převratu. První pokus se ale nezdařil…
Letadlo, které mělo letět až do Mnichova, přistálo v Plzni. Pilot se lekl a utekl. Když pak přišla policie, museli jsme se tvářit, že jsme turisté.

Druhý pokus však byl úspěšný. Cestovali jste v kamionu, zavření v bedně, která byla zasypaná štěrkem. Hranice jste překročili pěšky pod rouškou tmy. Vzpomenete si na první závan svobody?
Maminka nám to několikrát říkala. Bylo už nad ránem, když jsme přišli k malému potoku. Najednou prý na druhé straně uviděla srnku, která se klidně pásla. A tehdy jí došlo, že už jsme i my v klidu a v pohodě, že tam na druhé straně je svoboda. Pak jsme narazili na nějaké farmáře a ti zavolali Američany, jelikož to byla americká zóna. Odvezli nás do uprchlického tábora.

Tím však vaše cesta zdaleka nekončila. Co bylo potom?
Z Brazílie se vrátila naše prateta, která měla za manžela brazilského císaře. Vlastnili velký zámek ve Francii, v Normandii. Pozvala nás k nim. Poskytli nám veškeré zázemí. Tatínek si později našel práci v továrně na cukrovou řepu. Když se naše situace trochu uklidnila, začal přemýšlet, co dál. V Evropě jsme nechtěli zůstávat, situace byla i tam pořád nejistá. Tatínek nám říkal, že už jednou jsme vše ztratili, nebudeme to riskovat znovu. V roce 1950 dostal papíry, že může emigrovat do Kanady. Odjel do Toronta, kde začal připravovat půdu pro náš příjezd. Maminka s námi, třemi dětmi, tam pak lodí odcestovala o rok později.

Jak moc složitá byla integrace za mořem?
Pro nás, děti, to bylo výborné. Kanada i Amerika poskytovaly hodně prostoru, byly otevřené a vstřícné. Začali jsme chodit do školy a po pár letech jsme byli integrovaní. Horší to bylo pro naše rodiče. Ale celá rodina se časem zabydlela.

Pomohlo vám v Kanadě to, že máte šlechtický původ, že jste vážená rodina?
Vůbec ne. Pro ně jsme byli pouze uprchlíci z Evropy. To, že máme nějaký zámek kdesi v Evropě, nikoho nezajímalo. My jsme hlavně chtěli žít a pracovat jako každý normální občan v Kanadě.

Jak vypadal zámek po vašem návratu? Mnoho šlechtických sídel bylo zdevastovaných, byly tam například kasárna a podobně.
Musím říci, že tady to naštěstí bylo celkem v pořádku. Sídlila tu zvláštní škola, topilo se tady i větralo. Co se týče technického stavu, budova se zachovala. Rodinný dům to však už nebyl. Zpátky jsme sice dostali nějaké vybavení, ale museli jsme hodně investovat – do inženýrských sítí, do pokojů. Ale jsem rád, že se například zachovaly všechny původní podlahy z 18. století. Bylo to díky linoleu, které na ně položili, a v podstatě 40 let je tak chránilo. Co se týče nábytku, nechali jsme si vyrobit spoustu replik, něco našla manželka po různých bazarech a starožitnictvích tady nebo ve Francii. Hodně obrazů se nám také vrátilo, ale museli jsme být kreativní. Manželka například několik křesel přečalounila.

Po revoluci jste získali zpět majetek, postavení i úctu. Odpustil jste tehdejší vládní garnituře, co vám provedla?
Ne, to nejde. Pokud jde o Stalina, všichni věděli, že je to zlý člověk, něco jako Hitler. Ale že nám to udělali naši lidé, to se odpustit nedá. Ale to je už pasé, minulost, a nerad bych se k tomu vracel.

Mluvíte česky, anglicky, francouzsky, něco málo rozumíte i německy. Jste uznávaným odborníkem, váš rod má dlouhou tradici. V roce 2010 se vám i na základě toho dostalo velké cti – zvolili vás 50. velmistrem Řádu sv. Lazara. To se dosud žádnému Čechovi nepodařilo.
Předchozí velmistři byli Francouzi, Italové nebo Němci. 49. velmistrem byl Francouz z rodu Orleánů, s nimiž jsme příbuzní. V řádu navíc působím přes 40 let a od roku 2004 jsem byl šéfem českého převorství. Když mi nabídli, abych kandidoval na velmistra, neodmítl jsem. A zvolili mě. Zajímavostí je, že prvním českým převorem byl Karel Schwarzenberg, otec dnešního Karla Schwarzenberga.

Jaká je vaše role na pozici velmistra?
Především jsem garantem zachování hodnot našeho řádu. Jsme katolický řád a vše co děláme, má charitativní podtext. Podporujeme nemocnice, azylové domy, školy pro handicapované děti, církve. Řídíme se heslem: Jsme tady proto, abychom pomáhali těm, kteří si nemohou pomoci sami. Stále více je v dnešním světě potřeba nejenom materiální podpory, ale hlavně duchovní. Psychicky je to hodně náročné, někteří naši členové jsou například nablízku lidem, kteří umírají. Jsou s nimi až do konce, ulehčují jim poslední cestu, aby umírali v klidu a beze strachu. A pak je to i o kontaktech, motivaci a marketingu. Abychom ukázali, že něco děláme. Našim generálním kaplanem je kardinál Duka. Nedávno jsme měli mezinárodní kapitulu v Římě, kde se nás sešlo z celého světa asi 400. I tam jsme rekapitulovali naše aktivity.

Je vám sedmdesát let. Život klasického důchodce však asi nežijete…
(Smích) Ano, jsem sice v důchodovém věku, ale mám pocit, že čím jsem starší, tím je víc práce a odpovědnosti. Nevím proč, ale je to opravdu tak. Nevadí mi to. Bude to asi i tím, že jsem ještě pořád zdravý.

Jan Dobrzenský

Má čtyři děti a sedm vnoučat. Od roku 1836 je rod Dobrzenských spjatý s Chotěboří, v roce 1906 získal hraběcí titul. Od roku 2004 je Jan Dobrzenský českým Velkopřevorem, v roce 2010 jej zvolili za 50. velmistra Řádu sv. Lazara. S manželkou Diane jsou spolu 43 let. Vystudoval obchodní management v Paříži, CEDEP MBA ve Fontainbleau a pařížský finanční institut.

Erika Nováková

Autor: Redakce

10.12.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační fotografie.

Za plotem našli páchnoucí překvapení

Nela Košíková, Žďár nad Sázavou, 2.10. 2017, 4220 g, 53 cm
10

OBRAZEM: V novoměstské nemocnici se narodilo dalších deset miminek

Řídil, i když mu to výrok soudu zakázal

Radešínská Svratka – Osobní automobil značky Audi, jehož řidičem byl třiadvacetiletý muž ze Žďárska, zastavili policisté v Radešínské Svratce.

Šedesátiletý řidič felicie nadýchal 3,35 promile

Velké Meziříčí – Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky se dopustil šedesátiletý šofér Škody Felicia, kterého velkomeziříčští policisté kontrolovali v ulici Třebíčská.

Vztyčení vánočního stromu na Náměstí je rizikové

Velké Meziříčí – O budoucnosti vánočního stromu před radniční budovou na Náměstí ve Velkém Meziříčí budou rozhodovat tamní městští zastupitelé. Betonová šachta, do které bývá symbol Vánoc pravidelně upevňován, je totiž v nevyhovujícím stavu.

Za volant náklaďáku usedl řidič opilý a se zákazem řízení

Žďár nad Sázavou – Za volant si i přes uložený zákaz řízení a pod vlivem alkoholu troufl šestadvacetiletý šofér náklaďáku z Plzeňska. Policisté ho v rámci kontroly zastavili ve žďárské ulici Neumannova.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT