Po tři týdny bývá galerie zaplněna dřevěnými a textilními hračkami, ilustracemi z knížek a volnými obrázky pro děti. Letošní výstavu toho druhu, v pořadí již sedmnáctou, otevřelo v první srpnovou sobotu odpoledne v malém přírodním divadle před galerií uvedení Pohádek z naší kuchyně (O Koblížkovi a Hrnečku vař) v podání Olgy Markové a Vratislava Schildera. V průběhu výstavy byly pak ve víkendových pohádkách ještě uvedeny hry pro děti Popelka (divadlo Paravánek, Kateřina Rakovčíková a Pavel Putna) a Domovní znamení (autorská inscenace Pavly Říhové).

Dotýkání povoleno

Co je na výstavě k vidění? A k dotýkání? K důležitému dotýkání, mělo by se říci, protože když se dítě na hračku jen dívá, jejího smyslu nemůže být dosaženo. V Galerii z ruky jsou teď malí návštěvníci, když se ostýchají, k aktivní hře vybídnuti. To je rozradostňuje. Lze snad užít shrnutého hodnocení, že všechny předměty výstavy mají tvarovou a barevné i barevnou přitažlivost, prokazují autorův dobrý vkus. Však to je měřítkem uplatňovaným Stanislavou Macháčkovou při shromažďování exponátů.

Autorské dřevěné nebo textilní hračky jsou od Renaty Lhotákové, Báry Hubené, Zdeňky Quittkové a Miroslava Trejtnara, jsou tu hračky od firmy Acti Bois. Volné obrázky ilustrující zlomky dětského světa nebo obrázky užité, patřící do skupiny knižní grafiky, mají původ v ateliéru Vlasty Baránkové.

Proti bojujícím želvám

V praxi moravských a českých soukromých galerií jsou výstavy pro děti jevem výjimečným. Stanislava Macháčková je pořádá už sedmnáct let. Vzpomíná, co ji k tomu přimělo: "V zimě devadesát dva až tři šel v televizi animovaný seriál pro děti o želvách ninja. Bylo to, po mém soudu, hrozné. Nepřátelství, boj, hrubá síla, ničení. Pro dětskou duši jistě katastrofa. Ty bojující želvy navíc měly jména slavných umělců - Leonardo, Raffael ad. Šokovalo mě to. Rozhodla jsem se něco hned udělat pro malé návštěvníky mé galerie.“

Estetická (výtvarná) výchova předškolních a školou povinných dětí se u nás často podobá oné pohádkové chytré Horákyni. Rovněž není dostatečně oblečená (tedy - není jí dost a není patřičně účinná), ale ani docela nahá (tedy – nelze povědět, že není, je, ale vypadá všelijak). Pedagogové, kteří se ve své věci vyznají, zdůrazňují, že jejich snažení je marné, protože z toho, co učí, prakticky nic nemá ozvěnu v praxi, v běžných jevech, zvycích a obvyklých postupech zdejšího lidského společenství.

Ve všech hlediscích je dnes normou nevkus, kýč a škvár. Poučený člověk přece jen má volbu, co mu jde proti mysli, nepřijme. Ale dítě je bezprostřední, nemá měřítko hodnot. Viděné a slyšené je pro ně materiálem obrazu světa. Permanentní setkání s nevkusem z dítěte nejspíše učiní dospělého milovníka braku a šmejdu.

Galeristka Macháčková nemá ctižádost vzdělávat. Ale bezděky to dělá. A na spolehlivé úrovni. Kdyby se u nás věci estetické výchovy dětí a šíření výtvarné kultury mezi nimi náležitě odvíjely a kdyby bylo kompetentními lidmi dle samozřejmých měřítek konečně rozpoznáno ono prospěšné, čím je křížovická Galerie z ruky každý srpen prolnuta, konečně by pro to dobré činění získala úřední hmotnou podporu. Dosud na ni čeká marně.
Výstava je přístupná do středy 19. srpna (kromě pondělí, od 10 do 12 a od 13 do 18 hod.).

Jan Dočekal