Míšo, co se událo ve vašem hudebním životě od koncertu na Slunohraní v roce 2014?
Dokončila jsem studia v Krakově na Akademii Muzycznej. Je to škola, kterou lze přirovnat k pražské AMU nebo brněnské JAMU. Studovala jsem flétnu, a to se zaměřením na historicky poučenou interpretaci. Nyní jsem zpět v Čechách, od září jsem začala učit v Brně jak na ZUŠ, tak na konzervatoři. Aktivně také hraji, a to jak s polskými kolegy, tak i doma. Spolupracuji například s The Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka a s dalšími uskupeními.

Co to je historicky poučená interpretace?
Snažíme se hrát hudbu tak, jak by si jí přáli slyšet tehdejší skladatelé. Publiku tak chceme co nejvěrněji přiblížit, jak tehdy hudba zněla. Používáme k tomu dobové nástroje v dobovém ladění, vycházíme z dobových materiálů. Máme originální noty, kde přesně vidíme, co tam skladatel chtěl či nechtěl, co se týče artikulace, obloučků, dynamiky a podobně.

Znamená to, že z notových zápisů vyčtete vše do detailu?
Na barokní hudbě mě baví právě to, že ne úplně všechno je zapsáno v notách. Ne vždy je zapsaná dynamika, můžeme si dodávat obloučky nebo nějakým způsobem měnit artikulaci. Jsou tam zapsány například šestnáctinové noty, ale už není nijak označeno, že má některá z nich být delší nebo kratší. Mnoho věcí už hrajeme intuitivně, barokní hudba už je za ta léta poslechu a hraní v nás. Jedna skladba se tak dá interpretovat různými způsoby a vzniká pak i více variant interpretace.

Jakou roli zastávají ve vašem uskupení jednotlivé nástroje? Které jsou hlavní a které doprovodné?
Většina barokního repertoáru je psána pro melodický hlas, tedy například flétnu, s doprovodem bassa continua. To je skupina lidí, kteří improvizují na basovou linku. Mými spoluhráči jsou cembalista, gambistka a loutnista. Oni jsou těmi, kdo podporují skladbu svojí hrou basové linky. V baroku nebyl přesně napsán doprovod, jako je tomu například u romantických nebo moderních skladeb, ale jen basová linka. To je vlastně levá ruka cembalisty, která je zároveň podpořena stejnou linkou, znějící ve hře gambistky. Nad basovou linku jsou napsány číslice a různé značky, které říkají, jaká harmonie by nad ní měla být.

Je to tedy podobné, jako když má kytarista napsány akordy?
V podstatě ano. Jsou tam samozřejmě další pravidla, ale zároveň velký prostor pro improvizaci. Ta se týká hlavně pravé ruky cembalisty a stejnou úlohu má i náš teorbista, který na koncertě střídá teorbu a barokní kytaru a vytváří další harmonii.

Ukážete na koncertě posluchačům, jak je hudba poskládaná? Bylo by úžasné, kdyby mohli vidět, co je v barokní hudbě dáno a do jaké míry mohou nástroje improvizovat.
Ano, přesně takový mám záměr. Chci, abychom publiku ukázali, co má který nástroj za úkol. Každý nástroj se také představí sólově a budeme střídat jejich kombinace. Já budu také střídat flétny různých velikostí a kolega bude střídat teorbu s barokní kytarou. Myslím si, že i nástroje, které s sebou přivezeme, budou pro posluchače zážitkem.

Máte vy, coby hráčka na melodický nástroj, v ansámblu hlavní slovo?
Ano, někdy to tak je, ale bez basu, který tvoří základ, bych nebyla nic. Důležité je, aby hudba byla živá a komunikativní, líbí se mi, když není vše pevně dáno. Na zkouškách pracujeme na řadě detailů, ale mám ráda, když mě na koncertě kolegové překvapí a když svojí hrou navrhnou příběh, ve kterém já pak mohu pokračovat. Navzájem se ovlivňujeme a posouváme skladbu někam dál. To je zajímavé nejen pro nás, ale i pro publikum, protože hudba v tu chvíli skutečně žije.

Kde jste své spoluhráče našla?
Teorbista byl mým spolužákem v prvním ročníku akademie, gambistka nyní dokončuje pátý ročník a cembalista je můj korepetitor a bývalý profesor na cembalo a basso continuo.

Na co se tedy posluchači Slunohraní mohou 6. července těšit?
Bude to především hudba 18. století, vrcholné baroko a možná i hudba o něco starší. Zahrajeme skladby komorní i sólové. Například gambistka zahraje krásnou skladbu, která se jmenuje „Lidské hlasy“ a je od skladatele Marin Marais. Zazní také sólové skladby pro teorbu i pro cembalo. Stěžejní část programu chceme hodně odlehčit, bude mít formu podobnou jazzu, posluchači tedy uvidí, jak lze v barokní hudbě improvizovat. Velkou část programu věnujeme takzvanému „ostinátnímu basu“. To je vlastně stále se opakující model několika taktů, který tvoří základ pro různé variace ve hře melodického nástroje. Těšíme se na nádvoří Horácké galerie a věřím, že nám počasí dopřeje koncert pod otevřeným nebem.

Vlasta Piskačová