Uchází se tam o srdce devětadvacetiletého farmáře Petra. Jestli se jí to podařilo, nebo ne, to zatím prozradit nemůže, ale svěřila se, jaké měla důvody k poslání přihlášky a co všechno předcházelo samotnému natáčení.

Proč jste se do pořadu Farmář hledá ženu přihlásila?

Bylo to z hecu. Nejsem exhibicionista, nemám potřebu se někde předvádět, ale kamarádi mě k tomu vyhecovali. Zadruhé jsem se nudila a zatřetí se mi farmář Petr líbil. A hlavně jsem nevěřila tomu, že by si mě mohl do pořadu vybrat. Chtěla jsem docílit toho, že to tam jen pošlu, abych kamarádům ukázala, že na to mám. Ale kdo mohl tušit, že postoupím dál?

Kdy jste přihlášku poslala?

Přihláška se myslím posílala někdy v červnu. A až v srpnu se točilo. Když jsem ji poslala, brala jsem to jako dobrou srandu, nic víc. Žila jsem si dál svůj život, chodila do práce a se psem na cvičák. Až jednoho dne v práci, někdy asi v polovině července, mi zazvonil telefon. Já to neslyšela, a tak to vzal můj kolega. Přilítnul za mnou s tím, že mi volají z Primy. V ten moment jsem vůbec netušila proč. Přihlášku jsem vypustila z hlavy. Ale během prvních pár slov pana režiséra mi to došlo. Farmář Petr si mě vybral. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Co bylo dál?

Pan režisér se za mnou chtěl hned ten den stavit, podepsat smlouvu a udělat krátký rozhovor. Nechtělo se mi do toho, ale nakonec jsem si řekla – poslechnu si podmínky a uvidím. Abych to zkrátila: Je to jenom seznamka před televizí. Pan režisér přijel a já podepsala smlouvu. Asi za tři týdny – bylo to ve středu – mi psali, že v pátek už se bude natáčet. Jenže mně se před kameru nechtělo. Bála jsem se. Tak jsem jim napsala, že z pracovních důvodů – což byla taky pravda, takhle narychlo jsem za sebe měla najít náhradu? – se nedostavím.

Jak reagovali?

Ve čtvrtek večer mi volal hlavní pan režisér a přemlouval mě, abych jela. Asi po hodině mě přesvědčil. Sehnala jsem si za sebe náhradu do práce a v pátek ráno vyrazila. Byl to dlouhý den plný čekání. A pak asi po šesti hodinách jsme se dočkali a vystoupili před kamerou. A hlavně uviděli Petra. Jak říkám, nejsem exhibicionista, neumím mluvit na kameru a myslím, že to bylo i vidět v těch prvních dílech. Když na vás míří dvě obrovské kamery, osvětlovač, zvukař nad vámi mává tou tyčí s mikrofonem, není to příjemné. V těch chvílích jsem si říkala – bože, do čeho ses to pustila. Strašně jsem se styděla. Postupem času, hlavně na té farmě, si na to ale člověk zvyknul. Také se skamarádíte se štábem a pak už je to lepší, uvolněnější. A ti kluci jsou vážně moc fajn. I když tam také nastaly rušnější chvíle, ale byla sranda. Z holek-„soupeřek" se staly spíš kamarádky. Necítily jsme k sobě žádnou rivalitu. Braly jsme to jako dovolenou se šesti lidmi za zády.