Jihlavské Divadlo otevřených dveří (DIOD) bude v nadcházející sezoně hostit mimo jiné představení brněnského HaDivadla na motivy románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Příběhu odsunuté Němky Gerty a jejího prožívání přelomových událostí minulého století kraluje devětadvacetiletá Sára Venclovská, která působí v brněnském HaDivadle od roku 2010. Jak se od modelingu dostala bez maturity až na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění) a jak se na Gertu připravovala? I o tom mluví v rozhovoru pro regionální Deník.

Jak se Sára Venclovská dostala od studia managementu přes obor masér až k herectví?
Nikdy jsem nebyla úplně studijní typ, takže jsem si vybírala hlavně obory, které se mi zdály zajímavé. Obor management byla chyba. Vlastně si myslím, že všechny soukromé školy jsou chyba. Pochopila jsem to záhy v prvním ročníku.

Už v prvním ročníku?
Matematika nebyla moje úplně silná stránka a dělala jsem reparát. Ve chvíli, kdy nabídli slečně, která tam byla se mnou a reparát neudělala, že si může připlatit nějakých dalších x tisíc, aby mohla studovat dál, jsem s tím sekla a odešla. 
A maséřina mi přišla jako zajímavý obor, a paradoxně mě to dost bavilo, je to krásný obor 
a anatomie lidského těla má svou logiku. No a potom jsem 
se dostala na JAMU.

Od masérky na JAMU?
Chodila jsem do Studia Dům Evy Tálské od patnácti let a tam jsem měla kamarádku, která maturovala a hlásila se na JAMU. Řekla mi, že Turba otevírá ročník, přičemž já jsem vůbec nevěděla, kdo to je. Ona mě seznámila se souvislostmi s tím, že je to naprostá legenda a musím to zkusit. I kdyby to měla být jen zkušenost a hezký den, a ono mi to vyšlo. Nastoupila jsem bez maturity na JAMU a dostudovala jsem ji.

A pak přišlo FAVU (Fakulta výtvarných umění) a tělový design.
Hledala jsem další školu, kam by mě vzali bez maturity, a mohla bych nějakým způsobem využít státní podporu studentů.

Proč právě obor tělový design?
Měla jsem tam spojitost 
s JAMU, odkud jsem znala Janu Prekovou, která vyučovala scénografii, takže mi byla blízká, protože dělala výtvarný obor a zároveň měla blízko k divadlu. Je to neuvěřitelná osobnost, a tak jsem si přála se k ní dostat. Potom, co Jana FAVU opustila, už jsem si 
s dalšími lidmi na oboru tolik nerozuměla.

Máte zkušenosti z modelingu. Ovlivnilo to nějak vaše studium tělového designu, nebo jsou to dva nepropojitelné světy?
Nepropojitelné světy. Ten obor se tak pouze jmenuje. 
V podstatě jakékoli médium uměleckého vyjádření, které souvisí s tělem, se dá nazvat tělovým designem. Je to obor, kde má člověk volnou ruku pro tvorbu v jakékoli formě, od performance přes malbu, videa, hudbu po produktový design. Moje maminka vlastní modelingovou agenturu, takže v období, kdy jsem byla docela hubená, jsem si chtěla přivydělat. Ten svět mě zajímal, ale hrozně rychle jsem 
z něho utekla, protože se mi nelíbí, je hnusný a povrchní.

Kdy se to zlomilo?
V době, kdy jsem se hlásila na FAVU, jsem byla dokonce na Miss. Chtěla jsem natočit, jak to tam vypadá, ale čtyřicet holek v semifinále strčili do malého hotelového pokoje, ze kterého jsme nemohly odejít pryč, protože jsme nevěděly, co bude následovat. Jediné, co nám dali, byly dva kartony vod a časopisy Moje psychologie a Dieta. Byla jsem z toho naprosto konsternovaná, připadala jsem si jak na hromadě v Dachau. I mentálně, totální okleštění. V té atmosféře jsem nebyla schopná ani zapnout kameru. Možná, kdybych měla pevnější kořínek, tak bych to čistě teoreticky skloubit mohla, ale modeling je mi ještě vzdálenější než výtvarno.

Jinými slovy máte vysokoškolské vzdělání bez maturity?
Ano.

Jak jste se vlastně dostala do HaDivadla?
Napsala jsem e-mail Mariánu Amslerovi, který si se mnou dal druhý den sraz na pivě. Tak jsme si dali dvě piva. 
A pak jsme se dlouho neviděli, a já si obarvila vlasy. A pak jsme se potkali na jednom představení a on mě nepozdravil, protože mě nepoznal. To mě naštvalo a napsala jsem mu e-mail, že mi to vadí, že bychom se mohli aspoň zdravit. A on mi pak zavolal, že se moc omlouvá, že mě nepoznal, a že zrovna teď, když jsem mu napsala, si vzpomněl, že shání herečku do Psychózy v 4.48, protože někdo odchází. Tak jsem se dostala do Psychózy.

A co bylo dál?
Marián mi nabídl maličkatou roli v inscenaci Kraftwerk, kterou tady dělal. A pak se sháněla další herečka do Indiána v ohrožení, protože Jana Plodková už se definitivně přesouvala do Prahy. Takže už jsem měla tři, a to už se nevyplatilo mě platit, takže jsem dostala půl úvazku. Následně jsem nazkoušela další věci a dostala jsem plný úvazek. A už jsem zůstala.

Na JAMU jste studovala klaunskou, scénickou a filmovou tvorbu. Je ve vás někde klaun?
Úzce to spolu souvisí, naučit se pohybovat na jevišti
a vidět se. To je škola, kterou by mi žádný jiný obor nedal. Díky tomu jsem si sebou velice jistá, a nemusím se hlídat. Vím, co znamenají gesta. Obor byl skvěle vedený, měli jsme spoustu zahraničních pedagogů externistů a prošli jsme hromadou workshopů, jezdili po světě. Jestli něco umím, umím to díky JAMU. Neumím si představit, jaké by to bylo, kdybych studovala činohru a potom šla do divadla. Druhý problém je má nedokonalá rétorika, na které musím pracovat. Myslím si ale, že základ divadla je něco cítit správně, vědět, co u toho člověk dělá a jak u toho vypadá. Spousta lidí na rétorice bazíruje, určitě je podstatná, ale dívám se na sebe a ostatní herce, a zajímavý projev je pro mě určitě poutavější než verbální monology.

Hrála jste třeba v legendární Psychóze ve 4.48 nebo existencionálním, drásavém Platonovovi. Ovlivňují vás role, prolínají se vám do života, ať už v gestech nebo replikách?
Všechny role si přenáším do normálního života. Neexistuje situace, na kterou bych nenašla repliku. Psychóza byla první činoherní věc, kterou jsem dělala v HaDivadle a byla to strašně krásná, intenzivní práce, pro mě hrozně důležitá, tak ji umím doteď celou nazpaměť 
a pořád se mi vrací. Snažím se vyvarovat toho, aby byly moje role stejné, ale s tím bojuju až teď, když jsem začala hrát hlavní role. Za minulý rok jsem jich nasbírala hodně 
a musím si na to dávat pozor, aby postavy nebyly stejné. Je to těžké, oddělit postavy a přitom zůstat sama sebou, abych to pořád byla já. Snažím se to rozdělovat, ale zdaleka v tom nejsem dokonalá, a čeká mě hromada práce.

A co se týče Gerty Schnirch, jak probíhala příprava?
Knížku jsem četla hned po Mariánu Amslerovi, režisérovi. Do Katky Tučkové jsem se zamilovala, hned po Gertě jsem četla Žítkovské bohyně. Když jsem se dozvěděla, že Marián chce Gertu uvést 
v HaDivadle, strašně jsem si ji přála hrát, ale ani zdaleka jsem s tím nepočítala, do poslední chvíle nebylo jasné, jestli ji bude hrát jedna herečka nebo víc.

Kdy se ukázalo, že bude role jen vaše?
Spadla jsem do toho na soustředění minulý rok. Vlastně přesně před rokem, kdy jsem dostala do ruky scénář a byla to hrozná rychlost. Snažila jsem se samozřejmě číst ještě další dobové věci, Paměť mojí babičky a Němce, a různé podobné romány s tímto kontextem, ale nejsem si jistá, jestli se na tuto roli dá úplně připravit. Třeba v porovnání s Maryšou. Ta byla zpracovaná mockrát, v divadle i ve filmu, existuje spousta názorů
a recenzí, ale u světové premiéry, kdy si hlavní postavu představuje každý jinak, je extrémně náročné vejít se do představy režiséra, své
a spisovatelky. Nechala jsem to tedy na režisérovi, aby mě vedl.

Kateřinu Tučkovou tedy znáte osobně?
Ano, přišla na premiéru 
a Marián knihu přepisoval sám, takže se museli na některých věcech domluvit, aby řeč seděla a zároveň se většinu věcí podařilo zachovat.

Dá se říct, že Gerta byla vaše zatím nejtěžší role, nebo se to takto nedá srovnávat?
Já nevím jestli nejtěžší. Pro mě asi ne, ale to je dáno tím, že mně se vždycky dobře hraje, když se dobře zkouší. Toto zkoušení bylo opravdu krásné a svým způsobem i zásadní, protože se byla poslední Mariánova věc jakožto šéfa, což pro mě bylo strašně těžké. Doteď se z toho vzpamatovávám. Mám pocit, že to celé plynulo velmi přirozeně. A tím, že hraji Gertu hodně často nebo spíš mám teď pocit, že hraji jenom ji, je to příjemné, přirozené, nemám pocit, že by byla nejtěžší.

Kdo ji tedy překonal?
Úplně nejtěžší je Hilda Wangelová ze Stavitel Solness. Ta ještě zdaleka není hotová, z toho mám velký stres. V té roli jsem třeba pochopila, že tančit u tyče 
a mluvit se nedá. Nebo já to aspoň nedokážu.

Letos jste se zúčastnila Pochodu smíření. Poprvé?
Ano, letos jsem byla poprvé a ušla jsem ho celý. Pak jsem ještě hrála Gertu, a bylo to pro mě hrozně krásné. Myslím, že je to opravdu důležité. Můj pradědeček umřel v koncentračním táboře, takže bych možná měla být naštvaná, ale mně se lidský hyenismus nelíbí v jakékoli formě. Klidně budu chodit na všechny pochody ve světě a pro všechny uprchlíky, za všechny lidi a za všechny národy. Samozřejmě jsem se začala zajímat víc 
i o to, kde žiji, a co je Brno 
za město.

Objevila jste se ve filmu i v seriálu. Ve které z poloh, divadelní, filmové či seriálové se cítíte nejvíce ve své kůži?
S filmem nemám velké zkušenosti. Až budu mít za sebou nějakou hezkou roli, která třeba nikdy nepřijde, tak 
to možná budu moc posoudit. Domácí péče byla ale skvělá. Zatím se cítím nejlépe v divadle, protože to dělám nejdéle. A divadlo je pro mě vždycky trošku větší pravda, tím, že 
to člověk musí cítit celou dobu, nemůže vypnout ani zapomenout text, a když ho zapomene, tak musí vymyslet v té roli, jak ji dohrát , a musí to cítit kontinuálně ty dvě hodiny. Ve filmu, ačkoli nemám takové zkušenosti, se odmítám učit texty, aby mi zaplňovaly mozek. Svého mozkového svalu si cením. Nosím 
v něm spoustu věcí, takže tam navěky nechci ukládat věci, který nebudu používat dál. 
Na učení se textů na film a seriál používám krátkodobou paměť. Je to taková rychlokvaška, nebo mi to tak aspoň připadá.

Rychlokvaška?
Člověk se naučí nějakou věc, potom ji šestkrát, sedmkrát projede, v lepším případě jednou nebo dvakrát, a je to taková rutina. Hrozně ráda bych točila nějakou věc, velikou, na jeden dlouhý záběr,
to si myslím, že je zajímavé.

Kromě hereckých aktivit se věnujete i psaní. Vyhrála jste třeba básnickou soutěž Brněnská sedmikráska, kde v porotě seděla taková jména jako Arnošt Goldflam nebo Jaroslav Rudiš.
Ano. Tu báseň jsem napsala, protože jsem chtěla vyhrát, a to se podařilo. Vyhrané peníze jsem chtěla utratit ještě ten večer, ale dopadlo to tak, že jsem neutratila skoro nic, i když jsem dělala večírek mým dvěma kamarádkám, 
a skončilo to nad ránem.

Součástí výhry měl být i měsíční kupón na městskou hromadnou dopravu. Ten jste si užila lépe?
Vůbec jsem ho nedostala, byli to podvodníci. Řekli mi, že je to kupón na měsíc, ale na planetu Měsíc. Podle mě tam nastal nějaký kiks s dopravním podnikem. To mě moc mrzelo, protože jsem v té době jezdila hodně často načerno, 
a měla jsem s tím docela problémy. Platila jsem krásný dluh dopravnímu podniku, takže jsem se na to těšila jako na satisfakci. Tu plaketu na měsíc mám ještě tady v HaDivadle, obrovský nádherný diplom.

A co se za ty roky změnilo, kromě ježdění načerno? Jaké další rozdíly na sobě pozorujete ve srovnání JAMU a teď?
Já myslím, že to člověk na sobě cítí obecně. Už mi bude za chvilku devětadvacet. Když jsem před pěti lety zašla na sociální síť, moji vrstevníci tam dávali fotky z party a z výletů, teď tam dávají děti, svatby, ultrazvuky, což samozřejmě ovlivňuje i moji psychiku. Už musím trochu myslet dopředu, jsem velká holka. Už si nemůžu dovolit dělat dluhy, řádit.

Mám to chápat tak, že už si kupujete jízdenky?
Ano, kupuji si jízdenky, což jsem vlastně taky vyřešila tím, že bydlím v centru. A snažím se o sebe starat. Vidím i na svých vrstevnících, jaké to je nemít zdraví. Tento rok byl pro mě zásadně náročný, byla jsem čtyřikrát nemocná a brala antibiotika, moje tělo zkrátka nezvládá takový rytmus. Udělat obrovskou roli, potom mít týden volno a začít nanovo, a do toho hrát. Bohužel už nehraji jen čtyřikrát týdně, ale i šestkrát týdně, když se hraje dvakrát denně. A to si pak nemůžu dovolit takové věci jako ranní party
a rohlíky s vlašákem. Už to neumím, nejde to, tělo to nezvládá. Beru vitaminy na všechno, chodím spát se slepicemi a snažím se jíst kvalitní potraviny, což stojí hodně peněz.

Takže paradoxně plný úvazek
v divadle znamená naprosto nebohémský život?
Ano, tak to je. Ale začátky byly krásné, i když pořád je to krásné. Nevěděla jsem tehdy, co bude, a bylo mi to tak nějak jedno, ani jsem nevěděla, jestli chci hrát a jestli to vůbec umím.

Pochybujete?
Ano, a budu celý život. Aby se člověk sebezdokonaloval, musí pořád věřit, že něco může být lepší. Nedokážu si představit, že bych byla nafoukaná kvůli svojí kariéře 
v Brně nebo České republice.

Jak vnímáte kulturu?
Je hrozně důležitá, myslím si, že by se měla budovat na té mladší generaci. Vzdělávat ji a posouvat. Vůbec mi nevadí hrát pro puberťáky v deset ráno Gertu, i když o to ty děcka moc nestojí, a snaží se hlavně ulít. Samozřejmě mě vytáčí, když je nějaká scéna ve tmě 
a pět děcek vytáhne telefon
a tvář jim ozáří LCD displej. Ale říkám si, že tam vždycky je jeden nebo dva, které to zasáhne a kteří díky tomu třeba začnou chodit do divadla 
a přemýšlet o věcech.

A co se týče Jihlavy, kde budete v hostovat v DIODu, navštívila jste ji někdy?
Ne, ani město ani DIOD. Ačkoli tam mám přátele. Ale těším se. A musím vidět Sugar!

Terezie Horváthová