Jaké bylo v dětství vaše vysněné povolání?

Když jsem byla menší, tak se mi líbilo povolání letušky, ale to asi většině malých holčiček. Ale už tak ve věku třinácti let jsem věděla, že bych ráda byla učitelkou. Učit jsem chtěla původně dějepis, protože mě vždycky bavil, a k tomu češtinu. Pak mi ale bývalý ředitel gymnázia řekl, proč bych dělala dějepis, když se na hudební škole učím hrát na klavír a zpívat. A tak mě tehdy přesvědčil, abych se vydala spíše tímto směrem. Rozhodně toho nelituji, hudebka je mnohem pestřejší než dějepis.

Vedli vás rodiče k hudbě?

Od šesti let jsem chodila na zpěv. Moje tehdejší učitelka Rosecká mi řekla, že by bylo vhodné, abych si k tomu přidala i klavír. Oběma oborům jsem se pak věnovala až do třetího ročníku gymnázia, takže okolo deseti let.

Chodila jste také do Žďáráčku?

Ano, od roku 1973 do roku 1976. V té době byl totiž sbor pouze do patnácti let. Teprve později se hranice posunula na 18 let, tedy i přes střední školu.

Jak začala vaše spolupráce s pěveckým sborem?

Po škole jsem nastoupila jako učitelka na druhou základní školu ve Žďáře nad Sázavou, a když se potom uvolnilo místo na žďárské ZUŠ, tak jsem tam začala vyučovat částečně hudební nauky. Musím uznat, že předtím by mě nikdy nenapadlo, že bych někdy chtěla učit právě v hudební škole. Asi po půl roce jsem pak ale požádala tehdejší ředitelku Hanu Faltovou, jestli bych tu nemohla zůstat natrvalo. První roky na ZUŠ jsem učila s přestávkami, kdy jsem byla na mateřské dovolené. Teprve až děti trochu povyrostly, začala jsem se více angažovat v umělecké činnosti a vzdělávat se v oboru. Ke sboru jsem se dostala až v roce dva tisíce. Již předtím do jeho vedení nastoupila Petra Kynclová a pan Libra usoudil, že by Žďáráček měl předat další generaci, kterou jsme představovaly my dvě.

Co pro vás bylo ze začátku na vedení sboru nejtěžší?

Asi to, že nemám žádné speciální sbormistrovské vzdělání. Jsem spíše obecněji založená. To mi tedy chybělo nejvíce. Zpočátku jsem ale byla spíše organizační vedoucí, takže to tolik nevadilo. S možnou alternativou odchodu Petry Kynclové na mateřskou dovolenou jsem ale později absolvovala různé sbormistrovské kurzy, na které se snažím dojíždět stále a vzdělávat se.

Vedla jste v té době ještě nějaké další obory na ZUŠ?

Učila jsem ještě klavír, k němu jsem vystudovala i metodiku hry na JAMU, dále zobcovou flétnu a sólový zpěv. V současné době vyučuji ale pouze sbor a dva žáčky, protože mám jako ředitelka školy pouze malý úvazek.

Pobízela jste svoje děti k hudbě?

Vedla jsem je, ale ne za každou cenu. Rodiče by neměli uspokojovat své zhrzené ambice na svých dětech. Povzbuzovala jsem v tomto směru spíše dceru, protože tu to k muzice více táhlo. Chodila na zpěv a klavír, později nastoupila i do sboru. Synovi jsem koupila kytaru a doufala, že až mu bude tak patnáct a bude se snažit zalíbit holkám, tak třeba začne hrát. Hudební sluch sice má, ale dělá do počítačů, tak jde spíš ve šlépějích svého otce. Nijak mě to ale nemrzí, každý si má vybrat vlastní cestu.

Jak jste zvládla odchod Petry Kynclové z vedení sboru?

Jak jsem už řekla, připravovala jsem se na její odchod už dopředu. Rozhodně to ale i tak bylo dost těžké, protože Petra je ve Žďáře nad Sázavou naprosto bezkonkurenční sbormistr. Čekala jsem však, že bude prostě stačit, abych zvládla vést sbor po dobu nezbytně nutnou, tedy než jí skončí mateřská. To jsem ale netušila, že se protáhne až na deset let, jelikož Petra Kynclová teď čeká již třetí dítě. Když jsem tedy viděla po roce, dvou, že se tak rychle nevrátí, věděla jsem, že musím mít vedle sebe ještě jednoho člověka. Sbor se v jednom prostě vést nedá. Například pan Libra měl oporu v Janě Pospíšilové. Já jsem si vybrala pana Schmidta. Toho jsem znala z kostela jako výborného zpěváka, tak jsem mu nabídla spolupráci. Nejen jako učiteli hudební nauky, ale i pomocníkovi do sboru. A protože ho mají děti velmi rády, tak je to přesně ten člověk, kterého sbor potřebuje.

Odrazil se nějak i v repertoáru sboru?

No dalo by se říci, že jsme šli trochu s laťkou dolů, každý má ale jiné ambice a vize. Já se považuji spíše za ochránce sboru. Jde mi o to, aby sbor přežil, fungoval, vydržel. Repertoár teď proto přizpůsobujeme hlavně akcím, které nás čekají. Například pokud víme, že budeme zpívat s Jakubem Pustinou, tak nacvičíme něco v jeho duchu. Snažíme se ale mít od každého něco, z klasiky jsme teď například nově nacvičili skladbu Aleluja z opery Hry o Marii od Bohuslava Martinů. Zpíváme i některé úpravy lidových písní, kterých si vážíme a držíme si je už po delší dobu v repertoáru.

Byly ve vašem životě ještě pak nějaké kariérní posuny?

Tím, že jsem začala vést sbor, jsem se více zapojila do umělecké činnosti. Získala jsem mnohem větší přehled. Nakonec to vyvrcholilo tím, že když se zde na umělecké škole uvolnilo místo ředitele, tak jsem nějak plynule přešla do této funkce.

Jak se vám daří post ředitelky skloubit s vedením sboru?

No skloubit to jde poměrně těžko. Buď nespím kvůli škole, nebo kvůli sboru. Nemůžu říct kvůli čemu častěji, ale vždy za tím je jedna z těchto věcí. A když potom něco nejde, tak jak bych si přála, tak mě to vždycky hodně zasáhne. Neúspěchy ve sboru snáším dost těžko, protože Žďáráček pro mne vždy byl a vždy bude hodně srdeční záležitost.

Chtěla jste sbormistrování někdy vzdát?

„Sbormistrovat sboru, podobá se moru, kdo mu jednou propad, hrob si může kopat…". To je úryvek z jedné písně, která si myslím toto povolání přesně vystihuje. Ne vždy má člověk prostě tolik energie, aby celý sbor utáhl a hlavně stále pozitivně motivoval své zpěváky. Je to velká dřina. Psychické výdaje jsou obrovské. Průběžně mě to tedy napadlo, ale jenom na chvíli. Jak znám ostatní sbormistry, tak takové stavy má jednou za čas každý.

Kdy jste byla na sbor nejvíc pyšná?

Když jsme začali po roce 2000 s Petrou vyhrávat pěvecké soutěže. Bylo to ale velmi náročné. Z velkých vítězství bych zmínila například to, když sbor v Novém Jičíně v roce 2000 vyhrál celostátní kolo. Obrovským úspěchem bylo i první místo v Belgii a třetí místo ve Walesu. Ale radost mám kdykoliv, když děti dobře zazpívají a vystoupení se povede.

Máte nějaké obavy do budoucna?

Dětí snad bude víc, v tomto směru jsem optimista. Populační křivka jde teď nahoru. Mám ale strach, jaké budou. Svět dětí, co jsme žili my před čtyřiceti lety, je naprosto odlišný od toho, který ony žijí dnes. Chtěla bych, aby sborové zpívání pro ně bylo stále atraktivní, ale to bohužel nemůžeme úplně ovlivnit. V rodinách se nyní zpívá stále méně a méně. Dost se také obávám o osud základních uměleckých škol, za který se snažíme bojovat, protože jsme přesvědčeni, že právě v dnešní době mají ZUŠky pro naši mladou generaci velký a nezastupitelný význam.

Na co se naopak nejvíce těšíte?

Je to divné, protože jsem už hodně při konci školního roku unavená, ale těším se na zkoušení choreografie s panem Gaudinem, se kterým teď budeme spolupracovat. Vystoupení našeho sboru bude v pátek 5. 7. v prostorách zámku v rámci festivalu KoresponDance a pod záštitou paní hraběnky Kinsky. Zpěvačky nejen zazpívají, ale budou se i pohybovat v prostoru, což je každému pěvci ku prospěchu. A taky na náš zájezd do Itálie, do spřízněného městečka Sommacampagna poblíž Verony. Chceme totiž dopřát i této generaci zahraniční výjezd, neboť ten je pro sbor vždy velkou motivací a stmelujícím prvkem.

Změnil vám sbor nějak život?

Určitě. I osobní. Můj manžel si musel zvyknout, že trávím víkendy na soustředěních nebo soutěžích. Co se týče mého profesního života, díky častému vystupování se sborem jsem se musela stát větším extrovertem. Což mi v mnohých věcech pomohlo. Žďáráček mě naučil organizovat velké akce, pojímat množství informací, což si myslím, že přispělo i k tomu, že jsem se později mohla stát ředitelkou umělecké školy. Sborová činnost mě také nutí neustále přijímat nové podněty a skladby, zdokonalovat se ve výrazu, ale i v pěvecké technice.