Bývalý gólman Jaromír Šindel nechyběl v sobotní exhibici mistrů z roku 1985. Tenkrát se radoval hned ze dvou titulů – v československé lize dominoval s Jihlavou a s reprezentací vybojoval zlato na světovém šampionátu v Praze.

„Je pěkné si takhle zavzpomínat na staré časy. Snad se i všichni diváci dobře bavili. Za nás můžu říct, že jsme hráli s vypětím všech sil,“ konstatoval padesátiletý kouč po vydařeném podvečeru.

Branku Dukly jste hájil v první polovině utkání. Chtěl jste mít dřinu rychle za sebou?
(směje se) Hlavně už přemýšlím, že to byl můj poslední zápas. Že už to stačilo… Někdy se člověk nemůže ani pořádně nadechnout, jednoduše není připravený. Je to možná i hazard se zdravím.

Ze střídačky jste si potom utkání užíval víc?
To byl mnohem lepší pocit. (usmívá se) Ale je potřeba si uvědomit, že jsme tady byli hlavně proto, abychom si zavzpomínali. Nikdo přece nemohl čekat, že budeme předvádět nějaké super výkony. I když si myslím, že pár kousků tady každý z nás předvedl a že to stálo za to.

Také vy jste se některými zákroky blýskl…
Zaplaťpámbu! Nechtěl jsem jen dostávat góly… (směje se)

Ještě ve středu jste přitom měl – coby kouč Třebíče – úplně jiné starosti. Prohraným čtvrtfinále s Hradcem pro vás skončila letošní sezona. Jaká byla?
Když jsem před jejím začátkem říkal, že chceme hrát play off, a ne baráž, tak se někteří jenom usmívali. Měli jsme sice velice mladé mužstvo, ale povedlo se. I když závěr už jsme hráli nadoraz a moc ho nezvládli, protože nám chyběly síly. Ti mladí hráči se prostě vymlátili. Ale myslím, že pro Třebíč udělali všichni maximum. A že sezona byla úspěšná.

Hradci jste v sérii podlehli 2:4, dlouho se však zdálo, že byste do semifinále mohli proklouznout vy. Byl soupeř, lidově řečeno, hratelný?
Hratelný byl, jenže na nás bylo znát, že jsme za sebou měli pět zápasů předkola s Vrchlabím. Ty se musely projevit. Navíc hradecké mužstvo je hrozně zkušené. Když jsme v první třetině čtvrtého utkání neproměnili pět šest gólových šancí a soupeř šel z trháku do vedení, naši hráči už si s tím nevěděli rady. Hradec naopak získal sebevědomí a já od té chvíle věděl, že už budeme sérii jen dohrávat. A že už nám pomůže jen zázrak… Postoupit jsme tedy mohli, ale to bychom museli hrát jen na čtyři pět utkání. Potom už to nešlo dát.

Jinak můžete být spokojen, celou dobu jste si drželi solidní výkonnost a snad ani neměli větší krizi…
Ale měli, po Vánocích. Když se přihodilo to s Lukášem (obránce Sláma zkolaboval při rozcvičování před zápasem s Olomoucí a několik dní byl udržován v umělém spánku – pozn. red.), mělo to dopad nejen na mužstvo, ale na celý třebíčský hokej. Všichni se hned víc hlídali a měli obavu, aby se něco podobného nestalo někomu dalšímu. Naštěstí Lukáš má všechna vyšetření v pořádku a měl by se zase normálně zapojit do přípravy. To je asi nejlepší zpráva sezony, jaká mohla být.

Jenže když mu šlo o život, asi bylo hodně těžké myslet na hokej…
Rozhodně nám to nepřidalo. Stalo se to v době, kdy jsem byl s juniorskou reprezentací na mistrovství světa v Kanadě. A když jsem se vrátil, našel jsem mužstvo v ne moc dobrém stavu. Bylo takové opatrné… Myslím, že utkání s Olomoucí jsme ani neměli dohrávat. To bylo naprosto zbytečné. Měli jsme prohrát kontumačně, protože to byla normální exhibice. Jen nás to připravilo o další síly, vždyť v tom týdnu jsme museli absolvovat čtyři zápasy. Pak jsme se z toho dlouho dostávali, povedlo se nám to až před play off.

Pro vás byl letošní ročník náročný dvojnásob. Jak se vám dařilo skloubit práci v Třebíči s rolí trenéra reprezentační dvacítky?
To bylo hodně těžké. Musím přiznat, že toho mám plné zuby a moc se těším na odpočinek. Po mistrovství světa už to nebylo tak hrozné, zato před ním… Šílený… Naše utkání, do toho dvacítka, pozorování hráčů, noční televize, odjezdy, příjezdy, nominace a stres spojený s mistrovstvím světa. První týden v Kanadě jsem potom v podstatě prospal, protože jsem byl tak vysílený, že jsem byl schopen dojít jen na trénink. A hned zase šel spát.
Přestože sezona sotva skončila, už jste přemýšlel, co dál? Budete v Třebíči pokračovat?
Já jsem hlavně rád, že jsem přežil tenhle zápas. (směje se). Ale ne, to byl pro mě nejlepší psychický odpočinek. Teď se v Třebíči o všem pobavíme, odehrajeme přípravné utkání s Pardubicemi a pak chci na čtrnáct dní vypadnout. Odpočinu si – a potom se uvidí.

Pro Třebíč půjde o klíčové rozhodování. Vždyť jen pod vaším vedením se jí v posledních letech podařilo postoupit do play off, bez vás naopak hrála výrazně skromnější roli…
Ale to není jen o Šindelovi, výborná byla práce všech lidí v klubu. Úžasný byl třeba návrat Davida Dolníčka – bez něj bychom sezonu takhle neodehráli. Jenže David příští rok v Třebíči vůbec nemusí být. Moc bych se divil, kdyby ho Jihlava nechtěla zpátky, pořád je její hráč. Těžko říct, jak vůbec bude mužstvo příští rok vypadat.

Dolníčka jste chtěl zpátky do mužstva vy?
Zavolal jsem mu hned, jak jsem do Třebíče přišel. Tak trochu jsem se doslechl, že pan Augusta (bývalý kouč Dukly – pozn. red.) ho nechce, že si nepadli do oka. Pak jsme jednali, vyhověli si a všechny strany byly spokojené. A vlastně jsme Jihlavě zvedli Davidovu cenu. Teď uvidíme, jak to bude dál. Já bych byl samozřejmě rád, kdyby v Třebíči zůstal, ale nevím… Nemůžu mluvit za něj.

Jaký má třebíčský tým nyní program, ještě trénuje?
Kluci už měli jedno společné ukončení sezony, v pátek jsme zase trénovali a ve čtvrtek jdeme na ty Pardubice. To bude rozlučka se vším všudy. Přijedou všichni, kteří tady hráli v sezoně. Tedy i Káňa, Šedivý… Chtěli bychom se s diváky rozloučit líp než v posledním zápase s Hradcem.

Nebudou vás svěřenci hecovat, abyste si zachytal proti Haškovi, který je jen o pět let mladší?
Můžu to zkusit prvních pět minut, pak uvidíme. (směje se)