Stejně jako v létě roku 1986, kdy se rozhodl pro emigraci, neví, co mu příští týdny a měsíce přinesou. Tentokrát má však alespoň jednu jistotu – cesta zpátky je otevřená…

„Pocity mám hodně podobné jako tehdy. I když v jedné věci je velký rozdíl. Teď už ovlivňuju i řadu dalších životů,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Musil, jenž posledních osm let prožil převážně v Jihlavě.

O vašem možném přesunu do zámoří se šeptalo už delší dobu, ale počítalo se s tím, že aktuální bude nejdříve za rok. Kdy jste se definitivně odhodlali odejít už nyní?
Všechno se zrealizovalo během draftu NHL, který byl v červnu v Montrealu. Věci do sebe zapadly tak, že jsme se rozhodli pro odchod. Samozřejmě nějaké náznaky už byly dřív, uvažovali jsme o tom, ale nebylo to ještě vyryté tak jasným písmem. Až postupem času se všechno vyjasňovalo – a dopadlo to takhle.

Byl jeden zásadní důvod, který vás k přesunu do Kanady přiměl, nebo se sešlo víc faktorů?
Prostě jsme dospěli k tomu, že z rodinného hlediska bude tohle řešení na krátkou dobu asi nejlepší, co může být. Hlavně z hlediska dětí. Chceme jim otevřít oči a ukázat realitu. Cítil jsem, že někdy už jdou naše instrukce ne vniveč, ale že je berou spíš s nadsázkou. A já opravdu chci, aby viděly, o čem život je. Že když skočí do hluboké vody, tak musí plavat, protože je nikdo nezachrání. Prostě už mě nebavilo na ně jenom štěkat a vyčítat.

Zmínil jste, že chcete dětem otevřít oči. V čem konkrétně?
Ve všem! Musí poznat, co je konkurence, že musí pracovat, bojovat… Rozvinout všechny vlastnosti, které mohou udělat člověka velikým, ale i malým. A v Americe je v podnikání, ve škole nebo i ve sportu strašně tenká lajna, která když se překoná, tak může být velký úspěch. Jenže když se nepřekoná, tak se může spadnout dolů. A já chci, aby naše děti po téhle lajně šly a vyzkoušely si to.

Měl jste pocit, že sklouzávají k přesvědčení, že jim jde všechno samo?
Přesně tak, ale vadilo mi také to, že tady není soutěživé prostředí. A já potřebuju, aby se musely rvát. Já chápu, že si musí užívat, že musí být děti. Ale něco by mělo být i samozřejmostí. Jako si ráno musíte vyčistit zuby, tak musí být součástí života i další věci. Víte, ona životní úroveň v České republice je celkově velmi dobrá. Jenže si nedokážeme věcí vážit. Máme se až moc dobře.

Než jste se definitivně odhodlali k odchodu, probírali jste všechno společně? Zasedla nějaká rodinná rada?
Ano, zasedla. Dávali jsme si i všechny plusy a minusy. Ale jak to v životě bývá, nakonec musel někdo rozhodnout. A u nás to taky rozhodl jeden člověk. Já věřím, že velcí lidé musí udělat velká rozhodnutí a musí jít za výzvou. Když budu dělat jen to, co mám, tak budu v jakémkoliv odvětví pořád jen průměrný. A já nikdy nechtěl, aby moje děti byly průměrné. A jsem ochoten pro to obětovat všechno.

Kdo tedy ve finále rozhodl? Vy?
Dá se říct, že ano. Já nakonec rozhodl. A nebylo to vůbec jednoduché, to mi věřte. A já jsem strašně vděčný manželce (Andrea Musilová, bývalá výborná tenistka a dcera jihlavské hokejové legendy Jaroslava Holíka – pozn. red.), protože ona byla ten rozhodující kámen. Dětem když řeknete, že jedeme tam a tam, tak si myslí, že jedou na výlet. Ony nevědí, co je čeká, že to bude řehole, obrovské množství stresu. Ale manželka je v rodině ten článek, který naši loď vyvažuje. Já ji pořád rozhoupávám, jednou se potápíme, pak se zase dáme do kupy, ale manželka to všechno vyváží.

Na jak dlouho z Česka zmizíte?
Dali jsme si rok. I když se vlastně ani nedá říct, že to bude rok, protože chceme, aby Adam (nejmladší syn – pozn. red.) tady pak pokračoval na základní škole. Proto bych spíš řekl, že budeme pryč do konce sezony, do konce školního roku. Jenže daleko do budoucnosti se stejně nedíváme, budeme si dávat spíš krátkodobé úkoly. A dlouhodobé? Každopádně s manželkou máme v plánu se příští rok vrátit. A na dětech bude, jak se rozhodnou…

Pro vás a vaši manželku bude asi změna nejsložitější…
Určitě. Člověk to vždycky svádí na děti, ale když už jste starší, nemáte takovou vitalitu a chuť měnit věci, které podle vás fungují. Uvidíme. Víme, že jdeme do boje, ale my byli vždycky bojovníci. A ať je překážka, jaká chce, tak já věřím, že pracovitostí jde překonat.

Co děti? Nebránily se, když jste jim o vašem konečném rozhodnutí řekli? Přece jen tady mají spoustu kamarádů, ty starší možná už i první lásky…
To ne, i když je to samozřejmě těžké i pro ně. Vytrhneme je z jejich prostředí… Ale my tady nekončíme, nechceme pálit mosty. Ti dobří kamarádi zůstanou, špatní odpadnou a zase budou jiní.

Už máte rozdělené a naplánované, kdo se čemu bude věnovat?
Kluci budou hrát hokej, holka studovat… A já? Nevím, jak to bude. Jenže já se vždycky dokázal uživit. Nějakou pozici v hokeji mám a věřím, že se neztratím. Tak jako jsem se neztratil nikdy předtím. Samozřejmě, že doba je těžká i v hokeji, jenže já jsem připravený, nebojím se toho. Chci pomáhat kdekoliv, ale hlavně chci pomoct rodině.

Co bude s vaší prací? Byl jste skautem Edmontonu pro Evropu, když se však stěhujete do Kanady…
Doopravdy bych lhal, kdybych řekl, že mám o těchhle věcech jasno. Všechno se realizovalo velice rychle a zase… Život je o tom, že lidi přicházejí a odcházejí. Teprve čas napoví, co se mnou bude. Možná se budu do Evropy vracet každý měsíc, možná se tady objevím až na konci školního roku.

Kdy se do zámoří vůbec vypravíte?
Pojedeme jako kočovníci. (usmívá se) Dcera už v Kanadě je, David poletí v tomto týdnu, já s Adamem o víkendu. A manželka až ve chvíli, kdy všechno zařídíme. Nechci, aby měla zbytečné problémy. Potom na ni čeká ještě dost a dost práce. Takže bych ji teď nechtěl poslat do nějakého provizoria.

Poslední roky jste strávili v Jihlavě, vy jste se hodně angažoval v místním hokeji. Teď však údajně odcházíte i kvůli neshodám s vedením Dukly…
Tohle nechci komentovat. Já jsem natolik přímý člověk a silná osobnost, že když mám nějaký problém, tak ho vyřeším z očí do očí. Opravdu nemám zapotřebí to řešit přes média. Když se mi něco nelíbí, tak to každému řeknu rovnou. Navíc si myslím, že moje činnost tady mluví za vše. Proto k tomu nemám co víc říct.

Když se ohlédnete zpátky, co vás v souvislosti s prací v jihlavském klubu, kde jste byl také předsedou mládeže, napadne jako první?
Že jsme tady dokázali udělat řadu výborných věcí. A já doufám, že v tom Dukla bude pokračovat. Protože ta tradice tady je. Ať chceme, nebo ne, je Dukla pojem, světový pojem. Ale záležet bude na lidech. Buď tu značku dál obohacují a vylepšují, nebo ji vedou opačným směrem. To ukáže až čas. Nemá cenu chválit, nebo kritizovat, ale pracovat, dělat to nejlepší. Pokud to tady budou dělat na sto procent, tak to nemůže dopadnout špatně.

Přestože z Jihlavy nepocházíte, jste s městem i místním hokejovým klubem hodně spjatý. Bude se vám stýskat?
Určitě se mi bude stýskat… Ale já se s nikým natrvalo neloučím. Beru to tak, že se jedeme podívat na olympiádu, kde budeme fandit našim. (usmívá se) A samozřejmě se realizovat a pomáhat dětem vyletět z hnízda.

Je tedy možné, že se do Dukly vrátíte?
Co se mnou bude, to nevím. To by byly jen spekulace. Ale vím, že rozumím hokeji. A taky vím, že se nebudu cpát do ničeho jiného. Ale jestli to bude na úrovni Dukly, reprezentace nebo NHL, to v téhle chvíli nedokážu říct.

Před chvílí jste s nadsázkou zmínil, že jedete i fandit českým sportovcům na olympijských hrách. To už se tolik těšíte?
Moc, hlavně na Sáblíkovou (rychlobruslařka – pozn. red.), naše běžce na lyžích a hokejisty. Když to bude jen trochu možné, tak se půjdu podívat – a budu mít u sebe vlajku.

Jenže čeští hokejisté na tom v posledních letech nejsou nejlépe…
Konkurence je strašně silná. A pokud se nenaučíme zvládat i malé věci, zdánlivé maličkosti, tak nebudeme na vrcholu. Ono to sice zní jako klišé, ale funguje to. Prostě ty malé věci dělají šampiony. Když vezmu konkrétně hokej, tak každý umí bruslit, každý je silný, každý si umí nahrát, ale je to o osobním hrdinství, odhodlání, vůli, pracovitosti… Tedy o vlastnostech, které jsou u nás dost často potlačovány.

Věříte, že se český hokej zase vyšvihne do absolutní špičky?
Já myslím, že ano. Švédi na tom byli před několika lety stejně jako my teď. A vylízali se z toho. Je to prostě o práci lidí, o práci s dětmi… A jak k tomu přistoupí hráči, jak chtějí být dobří. Ne o tom, jak se chtějí realizovat jejich rodiče, agenti, manažeři, ale jak chtějí oni sami.

---------------

FRANTIŠEK MUSIL

Čtyřiačtyřicetiletý rodák z Pardubic, bývalý hokejový obránce. Na jaře 1985 se coby dvacetiletý benjamínek stal mistrem světa. O rok později emigroval, v NHL poté odehrál čtrnáct sezon. Postupně oblékal dres Minnesoty, Calgary, Ottawy a Edmontonu.

Jeho zámořskou kariéru ukončily až vážné zdravotní problémy. Po návratu do Česka krátce oblékl dres Jihlavy, v závěru sezony 2001/02 odehrál za Duklu 16 zápasů. Pak hráčskou kariéru s definitivní platností uzavřel. Později se stal evropským skautem Edmontonu.

Na mistrovství světa v roce 2006 byl asistentem reprezentačního trenéra Hadamczika, s týmem získal v Lotyšsku stříbro. Ženatý, s manželkou Andreou, bývalou výbornou tenistkou a dcerou hokejové legendy Jaroslava Holíka, má děti Danu (17), Davida (16) a Adama (12).