Pane Krásný, s jakým pocitem odcházíte z pozice tiskového mluvčího hokejistů Žďáru?

Celkem s dobrým pocitem. Řekl bych, že se nám nějaká práce povedla a žďárský hokej jsme někam posunuli. O mém konci jsem nějakou dobu uvažoval, ale chtěl jsem, aby zde byla kontinuita dalšího směřování a klub šel správným směrem. Proto jsem tento krok udělal a věřím, že žďárský hokej bude dál fungovat.

Jak dlouhé to bylo rozhodování a co nakonec převážilo?

Přesně to asi stanovit nejde, ale postupně to ve mně nazrávalo. Intenzivněji jsem se touto myšlenkou zabýval v průběhu celé uplynulé sezony.

Uvidíme vás ještě v klubu v jiné pozici?

Žádnou oficiální funkci vykonávat nebudu, ale od hokeje se úplně neodříznu. Jsem připraven novému vedení poradit a pomoci. Nějakým způsobem tedy budu chtít pomáhat, samozřejmě pokud o to bude zájem. Rozhodně ale budu chodit na zápasy a dál hořet hokejem.

Ve funkci vás nahradil syn Ondřej, je v jeho osobě záruka kontinuity, o níž jste hovořil?

Zčásti ano, ale to není jen o něm, ale o celém vedení klubu. Do něj přišli noví lidé se vztahem ke klubu jako Martin Nečas, Aleš Koželuh, Ondra Černý či Lukáš Bureš, proto věřím, že Ondra s nimi bude dobře spolupracovat. Nejsme tak velký klub, kde by každý měl svůj píseček. Je to spíše o dobré vzájemné spolupráci.

Když se vrátíme o dvanáct let zpátky, začátky byly v roce 2007 zřejmě hodně krušné?

My jsme tehdy vlastně ani nevěděli o všech kostlivcích, kteří na nás postupně vyskakovali. Tušit, do čeho jdeme, tak jsme to snad ani nevzali, Vůbec jsme nevěděli, co všechno to bude obnášet, kolik hodin a hodin, ale postupně jsme se do toho dostávali. Naštěstí jsme byli obrovsky zapálení a postupně se nám dařilo dostat klub tam, kam v minulosti patřil a patří.

Museli jste tehdy z finančních důvodů prodat licenci na II. ligu, za to vás asi spousta fanoušků tehdy nepochválila?

Nebylo to jednoduché, ale obhájit to, byl hlavně můj úkol. Ani pro nás ve vedení to vůbec nebylo jednoduché, ale ta pragmatičnost zvítězila. Bylo to možná naše nejdůležitější rozhodnutí, kdoví, kde by klub bez toho dnes byl. Bylo to však nutné, protože jsme klub přebírali s dvoumilionovým dluhem. Hned v další sezoně jsme však postoupili zpět do II. ligy a hned v ní hráli i play-off. To nás velice posilovalo.

Za těch dvanáct let se v klubu vystřídala celá řádka trenérů. Jak na vzájemnou spolupráci s nimi vzpomínáte?

Musím všechny trenéry, kteří klubem prošli, pochválit a poděkovat jim. I když se třeba nedařilo, byli vždy ochotní a otevření komunikaci. Všichni to byli úžasní lidé po sportovní, ale hlavně lidské stránce. Žádný z nich nikdy nebyl vyhozený, i toho si také hodně cením.

V předminulé sezoně jste byli blízko baráže o první ligu. Má Žďár na to, aby působil ve druhé nejvyšší soutěži?

Osobně si myslím, že v současné době na postup Žďár připravený není. Vše souvisí s financemi a celou organizací klubu, hráči by museli mít profesionální smlouvy.

To by asi byl největší problém?

Ano, protože všichni kluci mají svá civilní zaměstnání a hrají II. ligu právě proto, že se hokeji nechtějí věnovat profesionálně. Po této stránce by to bylo hodně složité. Navíc ekonomicky je to řádově šesti, možná sedminásobek současného rozpočtu. Na druhou stranu mě mrzí, že se nám ani jednou nepodařilo soutěž vyhrát. To byl náš sen, nehledě na to, že bychom výš nešli.

Jaké nejsilnější okamžiky, v pozitivním i negativním duchu, si odnášíte?

Nejsilnějšími okamžiky byly určitě postup do II. ligy a pak ještě postup přes Kolín před třemi lety, kdy jsme jako outsider šli na vítěze základní části. Ty samé pocity jsem měl i při loňské exhibici Návrat legend, nebo když byl při derby s Havlíčkovým Brodem plný stadion.

A negativa?

Letošní vypadnutí v play-off s Valašským Meziříčím a před dvěma lety s Havlíčkovým Brodem, kdy nám chybělo k prodloužení série jedenáct vteřin. A rozhodně některé kritické situace po organizační stránce klubu.

Co přejete klubu do jeho dalších let?

Hlavně ekonomické zabezpečení. S tím pak souvisí i lidé, kteří ten hokej budou dělat s opravdovou láskou a chutí.