Už dost. To si po skončení sezony řekli dva zkušení matadoři, kteří oblékali dres Dukly. Jihlavské vedení ve čtvrtek oficiálně oznámilo, že se s aktivní kariérou rozhodli skončit kapitán Tomáš Ficenc a nejproduktivnější hráč týmu Daniel Hodek. Pětatřicetiletý obránce i o čtyři roky starší forvard už neměli do hokeje chuť. Přesto se oba shodují: „Hokej nám bude chybět."

Jaké byly hlavní důvody vašeho rozhodnutí?
Daniel Hodek: Hlavním důvodem byl věk. Ale příčin je určitě víc, i když bych je nechtěl rozmazávat. Ale věk je opravdu hlavní, příští rok mi bude čtyřicet a to asi rozhodlo.
Tomáš Ficenc: Důvodů bylo víc, ale souhlasím, že věk byl hlavním faktorem. Oba už máme věk vyšší, Dan je ještě o něco starší než já. O těch dalších bych nerad mluvil.

Byli jste o konci kariéry rozhodnuti už dopředu, nebo to přišlo až na konci letošní ne úplně povedené sezony?
Daniel Hodek: Uvažoval jsem o tom celou sezonu. Ale utvrdil mě až konec sezony a to, jak všechno skončilo.
Tomáš Ficenc: Začal jsem o tom přemýšlet během sezony. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Naopak to bylo dlouhodobé rozhodnutí a už jsem nechtěl dál pokračovat.

Během sezony jste měli rozmíšky s diváky za střídačkou, není i to jeden z důvodů?
Daniel Hodek: Jedna z příčin to je určitě, protože třeba příští rok by to bylo ještě horší. Neříkám, že sezona musí být horší, ale mohla by být a ještě víc by se to vyhrotilo. Neříkám, že to je hlavní příčina, ale jedna z nich určitě ano.
Tomáš Ficenc: Je to tak. Žádnému hráči nepřidá, když na něj někdo celý zápas řve, ale nebyl to hlavní důvod. Je to jeden z dílčích důvodů, ale ne ten hlavní. Jak už jsem říkal, hlavním důvodem byl věk a už i zdraví.

Brusle jste tedy pověsili na hřebík, jaké jsou vaše další plány?
Daniel Hodek: Já už mám práci, takže nijak plánovat nemusím. Teď se změní nejen můj život, ale život celé rodiny a uvidíme, jak to bude vypadat. Jednou ten konec přijít musel a já jsem hrozně rád, že jsem se mohl hokejem živit skoro do čtyřiceti, takže pro mě to je paráda. V každém případě to bude změna, protože je rozdíl mezi hokejovým životem a chozením do práce.
Tomáš Ficenc: Chci si najít nějakou práci a mít normální civilní život. Hokej skončil, byla to dlouhá etapa, ale mám rodinu, malou holčičku a teď si užívám hlavně jí.

Nebude vám hokej chybět?
Daniel Hodek: Chybět mi bude. Neříkám, že zrovna letní příprava, i když mi trénovat nikdy nevadilo. Až se v září začne hrát, tak to asi budu pociťovat víc.
Tomáš Ficenc: Hrál jsem hokej třicet let a chybět mi bude. Většinu života jsem se věnoval hokeji, takže to je jasné. Nebude mi chybět letní příprava, ale třeba kabina a sranda s klukama určitě ano. A hlavně se to potom projeví, až začne sezona. Nebo i teď, když se koukám na finále extraligového play-off, tak si říkám, že by to třeba ještě mohlo jít, ale už prostě ne. Rozhodl jsem se, nelituju toho a myslím si, že jsem se rozhodl v pravý čas. Teď cítím spíš úlevu.

Nepřemýšleli jste o tom, že byste u hokeje zůstali v jiné pozici?
Daniel Hodek: O tom jsem nepřemýšlel. Práce s dětmi určitě není jednoduchá a hlavně tyto pozice nejsou nikde jisté. Být někde rok, nebo dva a pak se zase stěhovat, to není pro mě. Já už chci být určitě doma a s mládeží to není sranda. Hrozně do toho mluví rodiče a obdivuji kluky, kteří tuhle práci dělají.
Tomáš Ficenc: Ani já jsem o tom nepřemýšlel. Vůbec mě trénování neláká, ani mě to nikdy nelákalo. Přiznám se, že mě to vlastně ani nenapadlo.

Na konci kariéry přichází na řadu bilancování. Jaké byly vaše nejlepší a nejhorší zážitky v hokeji?
Daniel Hodek: Příjemných zážitků je strašně moc. Je příjemné si vzpomenout jenom na tu srandu v jednotlivých kabinách. Hokej je kolektivní sport a kolektiv je vždycky super. Samozřejmě dobré vzpomínky mám na to, když jsem začínal hrát profesionálně. Rád vzpomínám i na titul, který jsme s Jihlavou vyhráli v juniorech. To byl super úspěch. Jinak jsem moc kolektivních úspěchů nezažil. Největším neúspěchem byl naopak sestup s Jihlavou.
Tomáš Ficenc: Nejlepší zážitky jsou, když se vyhrává. Naštěstí se mi to v kariéře podařilo, když jsem vyhrál na Slovensku s Žilinou titul. A potom také, když jsem s Ústím nad Labem postoupil z první ligy do extraligy. To jsou pro mě dva největší okamžiky. Když vyhrajete poslední zápas v sezoně, tak je to nejhezčí. Mezi ty špatné momenty patří určitě sestup s Jihlavou, když byla výluka NHL. Bohužel na mužstva, se kterými jsme hráli, jsme absolutně neměli. Ale stejně to mrzí, navíc ještě, když to bylo doma v Jihlavě, kde jsem strávil většinu kariéry. Tady jsem prostě doma, jsem rodilý Jihlavák, takže to pro mě byl asi nejhorší moment. Je škoda, že se mi doma nepovedlo získat žádný větší úspěch. Bohužel nebylo štěstí, ale i tak jsem tu zažil dobré roky.