Kliknutím zvětšíteKdyž jste před dvaceti lety říkal, že budete hrát do padesáti, napadlo vás, že to tak opravdu bude nebo jste o tom někdy zapochyboval?
Sám od sebe bych o tom nemluvil. Jen jsem odpovídal na otázky vás a vašich kolegů, které jste mi dávali, jak dlouho budu ještě hrát. Pamatuju si na mého otce, když mi bylo patnáct dvacet let a říkal mi, že pokud budu mít stavbu těla jako on, tak budu nejsilnější ve čtyřiceti až čtyřiceti pěti. Věřil jsem, že pokud se nezraním a bude mi to výkonnostně hrát, tak v tom nebude žádný problém.
Je padesátka velký životní zlom?
To uvidíme. Moje výhoda je v tom, že mám spoustu mladých lidí kolem sebe. Ať už v soukromém životě či v mojí práci. Tím člověk stárne o něco pomaleji než v normálním životě. Kdybyste se mě zeptal, jestli se cítím na padesát let, tak to vůbec ne.
Podobná jubilea svádí lidi k tomu bilancovat či vzpomínat. Nepřepadá vás třeba i nostalgie?
Každý vzpomíná. Ke konci života nám ani nic jiného nezbude než si vyprávět o momentech, které jsme zažili. Když se tu promítala ukázka mých gólů… Moderní psychologové radí žít současností. Já už několik let žiju minulostí a vůbec mi to nevadí. Je to takové hezké.
Ve kterém věku jste se cítil nejlépe?
Každý věk má svoje plus. Co odchází fyzicky, přichází někde jinde. Nechci říct rozumově, ale třeba názorově. Člověk se mění. To, že člověk ztrácí na rychlosti, to může nahradit zkušenostmi. Každé období má svoje. Jde jen o to, abychom to využili co nejlépe. Abychom se zbytečně nenervovali a nestresovali. Je jedno, kolik nám je let.
Jak bude vypadat úterý, kdy přijde ten narozeninový den?
Nejsem člověk, který by slavil. Ani mi to nedělá moc velkou radost. Moji nejbližší a kamarádi to vědí. Takže nevěřím, že by dělali nějaké překvapení. Opravdu by mi to neudělalo radost. Ani ta překvapení nemám rád. Bude to úplně normální den jako jakýkoliv jiný.
Bude spojený se sledováním hokej?
V první řadě se musím soustředit na náš tým. Až podle toho, jestli mi zbyde čas, tak se podívám na národní tým.
Sledujete olympiádu?
Sleduji. Ale mám pocit, že letní olympiáda je zajímavější. Je tam víc sportů, také více těch kolektivních. Docela mě mrzí, že do Pekingu nejeli hráči z NHL. Turnaj by byl o hodně zajímavější a hezčí. Díky tomu máme mnohem větší šanci uspět. Vůbec bych se nedivil, kdybychom hráli o první místo. Je to vše o jednom zápasu a v něm se může stát cokoliv. Naše mužstvo hraje velice dobře. Už první zápas proti Dánům, kdy naši byli hodně kritizovaní, tak jsme jen neproměnili šance. Ale i Dánové ukázali svou kvalitu a porazili silné celky. Věřím, že můžeme přivést úspěch.
Nezatracujete je tedy, jako někteří v minulých dnech?
Jsem zdrženlivý s kritikou a kritizovat ani nechci. Zaprvé jsem to hrál, tak vím, jak je ten sport těžký. Hlavně, jak rozhodují maličkosti, o kterých fanoušci nemají ani tušení. Obzvlášť v tomto roce. Onemocnění, koronavirus, diskvalifikace, ztráta hráče. Zvlášť u důležitého to může mít velký význam na celkový výsledek.
Jak se koukáte na současný fenomén jménem Ester Ledecká?
Trochu jsem to zlehčoval. Ona je výjimečný sportovec, dopředu jsme věděli, že to zlato vyhraje. Dělal jsem si legraci, že jsme jí mohli gratulovat ještě, než tam odjela. Pro mě je něco nepředstavitelného, že bych míchal dva různé sporty a ještě byl úspěšný takhle celosvětově.
Hokejově v ohledu dlouhověkosti s vámi snese srovnání jen Gordie Howe. Je to pro vás téma?
Pro mě je o hodně jednodušší, že pokud srovnáme jména Jágr a Howe, že já nehraju NHL. Já bych ji v současnosti v mých letech hrát nemohl. Hokej se změnil, je o hodně rychlejší. Další problém je, že člověk je věkem choulostivější na ta zranění. Svaly nejsou tak elastické jako za mlada. Když se zraníte, návrat do formy či jenom na led je hrozně těžký a dlouhý. Navíc zůstane takový blok, že máte pocit, že jste zraněný. To je to nejtěžší na stárnutí. Navíc pokud chcete hrát do takového věku, musíte mít ze hry radost, abyste měl touhu a cíl. U mě je výhoda, že můj cíl není osobní, ale chci pomoct Kladnu, abychom hráli co nejlépe. Je jedno, jestli budu hrát v první lajně, ve čtvrté či jen občas. Je mi to úplně jedno.
Máte ještě nějaké cíle?
Upřímně nemám žádné cíle. Nikdy jsem hokej nehrál proto, abych si splnil nějaký cíl. Věřil jsem, že Bůh mi dal nějaký talent, dar. Nechtěl jsem si vyčítat, že jsem ho nenaplnil. Den ode dne jsem se snažil dělat maximum, abych jednoho dne neměl výčitky, že jsem mohl být lepší, než jsem byl. Samozřejmě ne vždy se mi to povedlo, ale to byl jediný cíl. To ostatní, trofeje a uznání, přichází s tím. Ani by to nepřišlo, kdybych ten cíl měl jiný.
Štve vás, co se na Kladně děje se stadionem?
Tohle jde mimo mě. Před začátkem sezony jsme věděli, že se s tímhle problém budeme potýkat celou sezonu. Proto jsme požádali Chomutov, abychom tam mohli odehrát celý rok. Věřím, že pokud extraligu zachráníme, tak příští rok už budeme zase nastupovat na Kladně.
Říkal jste, že oslavy nemáte rád a nevyžadujete ani dárky, ale nebylo by pěkným dárkem od vašich podřízených, aby udrželi ligu?
Mám ohromnou radost z toho, že jsme začali hrát jako mužstvo, že se nám daří. Hráči, kterým nikdo nevěřil nebo byli odepisovaní, tak začali být klíčovými postavami naše mužstva. Velká část z toho jsou odchovanci našeho klubu, mladí hráči. O budoucnost bychom se tak neměli bát. Moc mě těší, když vidím, že to mužstvo má určitou sílu. Jestli to udržíme nebo ne, to už je druhá věc. To někdy záleží i na štěstí. Ale teď je vidět veliká změna, co se týká zápasů, ale i tréninků a psychiky všech hráčů.
Je těžké se zvednout den po zápasu?
To, že se mi ráno nechce vstávat, má jiný důvod. Když hrajeme zápas, neusnu dřív než v půl čtvrté. Když musím vstávat před osmou, abych se dostal na trénink, tak to není jednoduché. Takže je to spíš adrenalinem po zápase, že člověk nemůže usnout.
Je nějaká trofej, která vyčnívá, které si vážíte víc než ostatních?
Hokej je kolektivní sport, takže se budeme bavit o týmovém úspěchu. Tam jsou tři trofeje. Stanley cup, olympiáda a mistrovství světa. Nejtěžší je vyhrát olympiádu. Hraje se jednou za čtyři roky. Musíte v tu chvíli mít spoustu štěstí, musí si všechno sednout, všichni hráči musí být v té nejlepší formě a rozhodují maličkosti. Na druhou stranu za nejspravedlivější považuju Stanley cup. Mužstvo spolu tráví celý rok. Aby vás soupeř vyřadil, musí vás porazit čtyřikrát. To musíte být lepší, to už není o náhodě. Nejjednodušší je vyhrát mistrovství světa, které se hraje každý rok. Nikdo neví, kdo se tam sejde, jací hráči přijedou.
Umíte si představit život bez hokeje? Nemyslím si, že to nebude tak, že jednoho dne předstoupíte před novináře a řeknete „končím“, ale půjde to do ztracena.
Že to přijde a ani si toho nevšimnete? Možná už je to tady (směje se). Vždycky jsem říkal, že když chcete zvítězit, musíte mít chuť, musíte být predátor. To já už nemám patnáct let. Ve dvaceti jsem neměl jiný cíl, nekoukal jsem nalevo napravo. Dřív jsem byl predátor, dnes jsem býložravec. Už mi stačí jen tráva. Pomalu se to mění. To ale neznamená, že bych u hokeje nebyl. Dělá mi radost, když můžu s hráči být, trénovat s nimi i po tréninku, radit jim. A ještě víc mě potěší, že když hráči naslouchají a dělají to. A když se to povede v zápase a oni přijdou a řeknou, že jsem měl pravdu. To je největší radost, kterou teď zažívám.
Takže byste se postupně přesunul do role trenérské?
Na Kladně jsme specifický tým. Všichni tam dělají všichno a je to na týmu vidět. Nechci, aby se někdo zbytečně stresoval, ale aby všichni šli naplno do tréninku. Ne vždy se nám daří vyhrávat, ale když si to sedne, tak je to radost. Je důležité mít trenéry, kteří respektují hráče, kteří něco zažili, jako jsem já nebo Pleky. Pleky je třeba pořád daleko víc aktivní hráč než já. Ale má co říct i k trénování. Vážím si toho, že to trenéři takhle berou a respektují. Pro náš tým by asi nebylo dobré mít silnou trenérskou osobnost, která nebere i názory hráčů. Já trenéra respektuji, ale občas můžu vědět víc, než ví trenér, právě proto, že mám nahráno nejvíc zápasů v historii. A Pleky ví o vhazování víc než trenéři. Víc ví i o oslabení, protože ho hraje celý život. Jsem rád, že si dovedeme sednout a udělat nějaký závěr. I proto nám to teď šlape. Když všichni křičeli, ať vyměníme trenéra, to je z mého pohledu absolutní nesmysl. Možná by nám to dalo impuls, ale dlouhodobě by nám to nepomohlo. Nemáme hráče, které si můžeme koupit za velké peníze a říct jim, ať to rozhodnou. Jsme slepení z hráčů, kteří jsou výborní, ale skoro nikdo je nechtěl. U nás dostali šanci a chtějí ji uchopit, váží si toho.
Umíte si představit, že byste trénoval reprezentaci?
Nezačal jsem ani trénovat. Trénovat národní tým je něco úplně jiného než trénovat klub. To je něco jako si jít vsadit sazku. Nikdy není jasné, jací hráči přijedou a v jaké formě. Během týdne s tím nejde moc vytvořit. Spíš mě baví dlouhodobá práce a sledovat, jak se hráči postupně zlepšují.
Tak třeba v NHL?
To určitě ne. Spíš nějací junioři či dorost. U dětí je to nejlepší, tam je vidět, jak rostou pod rukama a poslouchají. Pořád mají radost, jak jdou na led. U těch profesionálů už to není takové.
Autor: Jan Šejhl
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
