Kliknutím zvětšíteMáte za sebou první návštěvu Ukrajiny v životě, rozhodně máte o čem povídat. Tak jak jste se měl?
Zejména jsem rád, že se ta možnost naskytla a já se mohl na Ukrajinu osobně podívat a především podpořit. Už jsem o tom přemýšlel delší dobu, byl jsem zván bývalým spoluhráčem Alexejem Žitnikem i dalšími lidmi z tamějšího prostředí, nicméně vzhledem k okolnostem a rovněž svým povinnostem jsem to nějakým způsobem oddaloval. Letos už jsem ale neváhal a myslím si, že pro to byla vhodná doba.
Takže jste se nyní rozhodoval sám, nebo tomu opět napomohlo pozvání z Ukrajiny?
Jednak jsem byl rozhodnutý sám za sebe, ale zároveň mě také kromě těch kamarádských pozvání na návštěvu pozval Ukrajinský hokejový svaz. Člověk tu měl možnost si přečíst nejrůznější články o tom, jak tamější hokej strádá a o co všechno děti přichází nejen po té lidské stránce, což mě jako člověka, který hokej hrál a pořád hraje, hodně zasáhlo. Takže jsem rozhodl zrealizovat to, nad čím už jsem přemýšlel od minulého roku.
Co pro vás bylo v rámci cesty takovým tím poselstvím?
Nejpodstatnější pro mě bylo setkat se zde s místními lidmi, ať už oficiálně nebo ne, a říct jim osobně, jak moc si jich vážím za to, co dělají pro svou zemi a zároveň i pro nás. Že za nimi plně stojím a mají mou plnou podporu. Zároveň jsem se chtěl sejít s ukrajinskými hokejisty, především těmi malými, a samozřejmě s vedením tamějšího svazu. Přijel jsem je podpořit a pomoct jim překonat tuto obtížnou situaci.
Charkov vypadá jako město duchů
Jak je na tom aktuálně tamější hokej?
Jenom pro představu, před válkou bylo na Ukrajině celkem čtrnáct stadionů, letos se hrálo jen na polovině z nich. Navíc Ukrajinci měli program, jehož cílem bylo během následujících pěti let vystavět třicet nových hal. První z nich byla otevřena dva měsíce před zahájením ruské války. A víte, jak ten stadion dopadl? Nachází se tam skladiště ruských okupačních vojsk.
To je strašné. O to víc ale museli být nadšení, když se dozvěděli o takové vzácné návštěvě.
Doufám, že ano. Tím, že jsem byl úplně prvním světoznámým sportovcem, který se na Ukrajinu takhle vypravil, byli místní lidé nesmírně vděční a nejednou to i zmiňovali. Samozřejmě děti, o které mi šlo v první řadě, vám nic takového neřeknou. Ty jsou rády za to, že vidí velkého hokejistu, který něco vyhrál. Vyfotí se s ním, nebo si ho nechají podepsat, ale mají nadále svůj krásný dětský svět. Navíc mnohé z nich si mě ani nemusely pamatovat. (smích) Ale kromě toho jsem se setkal rovněž s různými funkcionáři a představiteli měst, v nichž jsem se objevil. I pro ně byla moje přítomnost důležitá.
Kde všude jste se byl podívat?
Především jsem byl ve dvou městech, když budeme brát ta velká města. Nejprve jsem zavítal do Charkova a následně do Kyjeva. Mé první pocity z Charkova byly asi takové, že jsem si připadal jako ve městě duchů. Lidé téměř nevychází ven, všude je ponuro a dá se říct, že město vůbec nežije. Spousta míst byla rozbombardována, takové bary a restaurace, které tam pravidelně donášely život, tam dnes téměř nejsou. To byl možná nejemotivnější okamžik celé návštěvy. Ale pozor, údajně už se asi 500 tisíc lidí vrátilo zpět do města. Vůbec si nedokážu představit, jak to ve městě vypadalo během těch bojů.
Co na to místní obyvatelé, i přes to všechno hledali světlo na konci tunelu?
Teď jsem si vzpomněl na večer těsně před tím, než jsem přejížděl z Charkova do Kyjeva. Byli jsme s chlapíkem, bývalým hokejistou, který mě mimo jiné na Ukrajinu pozval, v restauraci na pivu, kam přišlo několik jeho kamarádů z hokeje. Tam jsem měl možnost se setkat s pro nás opravdu strašnými příběhy. Byli tam dva kluci okolo čtyřicítky, oba se před nedávnem vrátili z války. Jeden z nich přišel o jedno oko a druhý měl pro změnu totálně zmrzačenou nohu. Vedle mě zase seděl pán, kterému před rokem v září sestřelili syna. Takže i takové osudy si člověk vyslechl.
K tomu snad ani nemá smysl cokoliv dodávat.
Ale víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že oni nestojí o žádnou lítost. Berou život tak, jak zrovna je, a bojují jeden za druhého a za svou zemi. Už i ten jednooký kluk tam v restauraci vymýšlel způsoby, jak bude moct vojákům pomoct mimo frontu. Od nemocnic až po rehabilitační střediska tam nikdo nepotřeboval slyšet lítost. Já jim ze své pozice mohu jenom poděkovat za to, že bojují i za nás všechny tady doma. Na to je také třeba myslet.
Dominik Hašek
Už od samého začátku války tvrdě bojujete všemožnými prostředky proti ruské agresi. Máte můj respekt. Každopádně, kde se to ve vás vzalo?
No, dobrá otázka… (zamyslí se) V první řade bych chtěl říct, že nikomu nevyčítám to, že se k této věci nijak nevyjadřuje. Samozřejmě bych byl moc rád, kdyby se přidalo více lidí, ať už by se jednalo o jakýkoliv názor, ale akceptuji jejich důvody k mlčení. Každopádně jsem přesvědčen, že je velice důležité bránit ukrajinskou stranu a nebát se to říkat nahlas dennodenně. A i proto to dělám. Tady se bavíme o podpoře naprosto nevinných lidí, kteří se brání proti válečnému agresorovi, což považuji za jednoznačné. Každá podpora je nesmírně důležitá a každý člověk bez výjimky ji potřebuje k dosažení svých cílů.
Proč vlastně ostatní mlčí?
Zřejmě pro to mají své důvody. Když o tom přemýšlím, tak tím hlavním důvodem je strach. Buď to může být strach, že jim či jejich rodině Rusové něco zlého provedou, což z historického pohledu není nic výjimečného. Anebo je to strach z toho, že se na jejich názor snese kritika a mohlo by jim to více společensky či kariérně uškodit, než kdyby mlčeli. Zkrátka záleží na každém, co je pro něho podstatné.
Co vás mrzí třeba na české společnosti směrem k podpoře či nepodpoře Ukrajiny?
Mě třeba mrzí, že my tady v Česku nadáváme na zdražující benzín a podobné věci, přitom na Ukrajině každým dnem narůstá počet mrtvých lidí. A pozor, to se netýká pouze Ukrajinců. Mám slitování rovněž pro ruské vojáky, kteří jsou ve velké většině naverbovaní a pouze plní Putinovy rozkazy. I na těchto lidech by nám mělo záležet. Stovky tisíc mrtvých a ještě větší množství zmrzačených. To jsou skutečné tragédie.
Angažmá ve Spartaku? Jsem rád, že jsem tam hrál
S ruskými hokejisty jste hrával v jednom týmu, stejně tak jste proti nim pravidelně soupeřil. Vždycky tam byla nenávist?
Samozřejmě v době osmdesátých let, kdy jsem hrával za národní tým, to byla součást naší motivace před zápasem. Připomenout si, co všechno nám udělali, zejména rok 1968 a dále. Vždycky jsme si říkali, že už jsou zase tady ty ruský ku*vy s tanky. (smích) Nicméně po mém odchodu do zámoří tohle všechno odpadlo. Pro mě se Rusové stali kamarády z kabiny a s většinou jsem velice dobře vycházel. Bohužel dnes už je zase všechno jinak. Buď velká část mlčí, nebo někteří dokonce aktivně podporují Putinovy válečné imperialistické cíle.
Jsou nějací bývalí spoluhráči z Ruska, se kterými jste v průběhu války komunikoval?
Možná bych někde pár telefonních čísel vypátral, ale s nikým jsem od začátku války nemluvil. Aktivně komunikuji pouze s Alexejem Žitnikem, který je velkým kritikem ruského režimu, ale ani s ním jsem se nepouštěl do žádných velkých debat ohledně ruských hokejistů a našich bývalých spoluhráčů. Každý si postupně udělá svůj obrázek. Ti, kteří se bojí o svůj život, tak pro zajištění bezpečí mlčí, a ti ostatní jen zbaběle přikyvují či dokonce podporují. Pro mě ovšem ani to mlčení není žádnou omluvou. Tak či onak se jedná o podporu ruské agrese a zločinů na Ukrajině.
Jak se vypořádáváte s argumenty typu, že vy jste přece taky dříve hrál v ruské KHL?
Naprosto bez problémů. Naopak já jsem velice rád, že jsem v Rusku hrál a poznal lépe tamější prostředí. Bylo to v dobách, kdy jsem si myslel, že se země pomalu blíží k našim demokratickým hodnotám, které jsem tam aktivně prosazoval. Tehdy jsem si vůbec nedokázal představit, že za pár let dojde k obsazení Krymu a posléze až k válečnému napadení svobodné země. Podepsal jsem kontrakt za naprosto normálních podmínek a reprezentoval Česko v moskevském Spartaku, klubu s obrovskou historií, na což vždycky rád vzpomínám.
Vy jste tehdy nic netušil, nicméně dneska hráči o všem moc dobře vědí. A i přesto si bez problému podepisují kontrakty v Rusku.
Máte pravdu, ale já si úplně nemyslím, že by tito konkrétní hráči dostali někde jinde lepší nabídky. Tím je v žádném případě nechci bránit, jen tím narážím na to, že jejich výběr angažmá v ruské KHL byl otázkou lepších finančních podmínek než v jiných elitních soutěžích. Bohužel bez ohledu na jakési morální hledisko. Ale jak říkám, to se bavíme pouze o jednotlivých hokejistech. Nicméně dle mého názoru to není v první řadě o hráčích, kteří se rozhodli odejít do země válečného agresora. Oni to udělali naprosto legálně, tak jak jim to umožňuje náš zákon.
Narážíte na politickou sféru?
Přesně tak, protože jsem přesvědčený o tom, že právě tam jsou ty největší mezery. Zodpovědnost za jednání našich hráčů jde za našimi zákonodárci, kteří nám všem nastavili jasná pravidla. Takže z této situace viním především vládu, poslance a senátory. Rusko jsme označili jako jasného nepřítele a stát, který podporuje terorismus. A i přesto našim poslancům a senátorům nevadí, že čeští občané tam mohou legálně odcházet pracovat a tím tam vytvářet hodnoty, které následně Rusko používá ke svým činům proti nám a našim spojencům. Je jim snad úplně lhostejné, že život každého z nás je ve větším nebezpečí a na Ukrajině i z toho důvodu umírá více lidí.
Příjmení Hašek zná celý sportovní svět. Ale slavný brankář Dominik Hašek přišel na svět s jiným příjmením
Vadí vám tedy zejména jejich laxní počínání?
Vezměte si, že ani po 480 dnech války nebyl nikdo z poslanců schopný přijít s návrhem zákona, který by nás před takovýmto nebezpečným jednáním našich občanů chránil. Jako by si to neuvědomovali nebo nechtěli uvědomit.
Dá se tedy říct, že ti samotní hráči se proti ničemu neprovinili?
Z mého morálního hlediska ano. Ale já nemám patent na morálku ani na to, co je či není morální. Ti kluci se ale chovají přesně podle našich zákonů a ty nám bohužel jasně říkají, že do Ruska se může normálně odcházet pracovat. Pořád jenom mluvíme o tom, jak je odchod do Ruska nebezpečný, ale ve finále s tím vůbec nic neděláme a jenom vykřikujeme do tmy.
Mrzí mě některé postoje kolegů
Nechci být pesimista, ale mám obavy, že to zatím nikam nevede.
Nejste pesimista, jste normální realista. Říkám to neustále do novin, píšu to na své sociální sítě, snažím se to prosazovat všemožnými způsoby. Ale zatím je to jako když házíte hrách na zeď. A důvod je jednoznačný. Stále si spousta lidí neuvědomuje, jak práce našich občanů v Rusku je pro nás všechny nesmírně nebezpečná. A že to nadále stojí mnoho ukrajinských životů. Proto na naše poslance nevytváříme dostatečný tlak a ti to následně neřeší.
Věříte, že tam někde je pomyslné světlo na konci tunelu?
To je těžká otázka. Co se týče práce v zemi nepřítele, tak ještě moc ne. Ale v oblasti reklamy ruských sportovců na ruskou válku v různých sportovních soutěžích po celém světě vidím hodně světla. Jenom můj hlas a názory, které neustále kolují domácím prostředím, ale stejně tak i na mezinárodní scéně, mají svůj význam. Vážím si všech světových federací, které nepouští ruské sportovce do hry za současných podmínek, ale stejně tak mě mrzí postoje třeba tenisových asociací či hokejové NHL. Je to běh na nesmírně dlouhou trať, ale není to vůbec zbytečné. Nicméně Dominik Hašek sám nic nezmění, přestože nejsem ve světě zdaleka osamocen. I proto se snažím vyzývat své sportovní kolegy, politiky a další, aby se k nám přidali.
Je někdo z vašich známých, kdo vás svým vystupováním vyloženě zklamal?
Vyloženě zklamal, to asi ne. Spíše jenom zopakuji, že mě mrzí některé postoje svých kolegů. Respektive jejich mlčení, což oba dobře víme, kam ve finále vede. Například bych očekával větší úsilí ze strany našeho olympijského výboru. Oni vždycky něco řeknou, ale poté už tak nejednají. Za mě nedůrazné a neuvěřitelně laxní vystupování. Konkrétně panu předsedovi Kejvalovi jsem předložil už několik návrhů, jenže to bylo jenom „super, to je dobrý nápad, Dominiku“ a tím to celé skončilo. Ale k tomu se více nechci vyjadřovat.
Rozumím. Po té několikaměsíční snaze, neuvažujete přeci jenom o politické kariéře?
Určitě ano, moc rád bych se do budoucna věnoval politice. To ovšem není žádné tajemství. Chtěl bych se více angažovat a zapojit se do dění na celostátní úrovni. Lokální politika by mě asi nebavila tolik jako ta celostátní.
Bojoval byste kromě Ukrajiny také za vlastní sportovní ministerstvo?
Není to zrovna můj primární cíl. Ale jinak je to určitě dobrá, respektive zajímavá myšlenka. Samozřejmě velice složitá k realizaci, obzvlášť za současné situace, v každém případě bych se jako bývalý sportovec věnoval sportu a jeho podpoře. A když už se řekne sport, tak na prvním místě jsou u mě děti. Aby měly možnost si dobře zasportovat jak na vesnicích, tak na každém sídlišti či v centru města. Tohle by mě asi bavilo ze všeho nejvíc.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
