Řeč je o Jozefu Vankovi, který v rozhovoru pro týdeník Vysočina říká: „Doufám, že to nezakřiknu, ale je na spadnutí, že by Žďár nad Sázavou měl být hlavním pořadatelem kvalifikace na ME volejbalistů v kategorii U19.“

Jak jste se vlastně dostal na pozici tajemníka haly na Bouchalkách?

Ve Žďáře už skoro pět let bydlím a o téhle pozici jsem se dozvěděl přes inzerát. I před přestěhováním do Žďáru jsem denně dojížděl do Jihlavy, kde jsem pracoval ve fotbalovém klubu FC Vysočina Jihlava na pozici sekretáře mládeže, asistenta trenéra a dá se říct, že i maséra. Navíc v začátcích jsem zastával i roli vychovatele v domově mládeže přímo na stadionu. V posledních třech letech jsem navíc učil tělocvik ve sportovních třídách, zejména tedy tělocvik zaměřený na fotbal. Když jsem ve Žďáře vyhrál výběrové řízení, rozhodl jsem se pro tuhle variantu.

Funkce tajemníka a jakéhosi manažera haly pro vás byla lákavější?

Je to pro mě nová výzva. Ve sportu jsem byl zaměřený hlavně na fotbal, ale už od mládí ovládám i spoustu dalších míčových sportů, a také další sporty mi nejsou cizí, takže jsem to chtěl zkusit. Rozhodování mi hodně usnadnilo to, že už nemusím nikam dojíždět, protože jezdit v zimě denně do Jihlavy je docela náročné. V hale na Bouchalkách jsem byl poprvé asi před třemi lety na fotbalovém turnaji, a musím přiznat, že ta hala mě hned zaujala. Ty rozměry sálu 40 x 24 jsou úžasné, hala je tak použitelná na všechny míčové sporty, ale nejenom pro ně.

Hala je neustále ztrátová. Jaké jsou největší problémy dnešních Bouchalek?

A ztrátová i nějaký ten další pátek bude. Oproti jiným halám v regionu je dražší, protože její provoz je dost nákladný. Stojí tu už nějakých třicet let, takže jsou zde problémy týkající se energie, topení či praskání zdí. Je tedy potřeba neustálých investic na opravy. Nějaká celková investice včetně zateplení, to je řádově několik milionů, a to je částka, na kterou TJ asi zatím nedosáhne.

Tyto komplikace postihují všechna sportoviště. Hlavní problém Bouchalek ale spočívá v tom, že nejsou tak využity, jak by mohly být. Co se s tím dá dělat?

Už jsem se k tomu snažil podniknout určité kroky. Nějaké sportovní kontakty mám, protože jsem se ve fotbale pohyboval na reprezentační úrovni, takže je využívám ve prospěch haly a nabízím Bouchalky ke komerčním účelům. Snažím se proto navázat co nejbližší kontakty se subjekty, které poskytují ubytovací kapacity a pořádají semináře nebo konference, protože jejich hosté by se pak mohli jít do haly sportovně vyžít. Další možností jsou krátkodobá či dlouhodobá soustředění. Musíme ale vzít v úvahu, jaké sporty se zde dají provozovat. Jde zejména o míčové hry, jelikož je tady pro ně ideální celoroční zázemí.

Už se vám někoho podařilo přilákat?

V listopadu a v prosinci se zde objevil a objeví volejbalový tým českých kadetek. Jedná se o jejich jakousi přípravku. Od příštího roku by měly reprezentovat ČR na mezinárodní úrovni. Doufám, že to nezakřiknu, ale je na spadnutí, že by Žďár nad Sázavou měl být hlavním pořadatelem kvalifikace na ME volejbalistů v kategorii U19, což už jsou takřka hotoví hráči. Jejich trenérem je meziříčský kouč Petr Juda, a co čtu, tak má zájem, aby se to v polovině dubna hrálo tady na Bouchalkách. I proto dneska podnikám určité kroky. Na radě města se mi podařilo protlačit dotaci na opravy. Ještě do konce roku bude vyměněna část oken, abychom zamezili tomu velkému úniku tepla, a opravíme koupelny pro rozhodčí a technický personál.

Jak sem ale přilákat ještě více podobných akcí?

Ano, to, co jsem říkal, jsou krátkodobější akce. S volejbalovým svazem ale chci navázat dlouhodobější spolupráci. Podmínka uskutečnění tohoto turnaje je, že připravíme podmínky pro to, aby sem mohli přijet. Protože pak se sem budou dostávat mnohem častěji třeba na různá soustředění. Chci oslovit i další svazy a oddíly, které by tady v hale mohly působit. Jde o to, abychom tu halu dokázali přes webové stránky, jež jsou teď v rekonstrukci, média a reklamu lépe „prodat“. Chceme na webu prezentovat všechny sporty, které TJ provozuje. Za další chci, aby každý návštěvník našich stránek viděl obsazenost haly. Podle měsíčního plánu by pak nebylo problém si zavolat a třeba na „last minute“ si halu na několik hodin zabrat. Což by bylo i za nižší peníze, než je dnešních 1000 Kč na hodinu, třeba mezi 500 až 700 korunami. Chceme být transparentní a vstřícní vůči všem okolním subjektům, a stejnou vstřícnost očekáváme od nich, máme snahu o produktivní spolupráci. První vlaštovkou mohlo být soustředění fotbalového výběru KFS Vysočina kategorie U15, které jsem dokázal do Žďáru dostat na konci října. Uskutečnilo se v zařízeních Sportisu a bylo kladně hodnoceno. TJ z této akce sice neměla nic, ale je potřeba si uvědomit, že sport nejde dělat na vlastním písečku. Pokud nebudeme spolupracovat s ostatními a neukážeme, že tady ta sportoviště máme, a myslím si, že je máme výborně situovaná, tak to nikam neposuneme. I majitelé ubytovacích kapacit musí pochopit, že je to pro ně možnost zisku, zviditelnění a že to může přilákat další návštěvníky a potencionální klienty do Žďáru.

Jaká je spolupráce s městem?

Navázal jsem na určitou spolupráci s místostarostou Bártou. Byl tady a konzultovali jsme problémy, které hala má. Dnes je všechno otázka financí, ale přesto se snažíme udělat aspoň to, co jde. Začali jsme zlepšením komfortu pro sportovce a jedním z těch kroků byl pronájem bufetu. Doufám, že naše vztahy s městem se budou dál rozvíjet ke společnému cíli, aby šel sport ve městě dál.

Zrovna teď v hale probíhají stavební práce. Na čem se pracuje?

Z jedné šatny pro rozhodčí jsme udělali menší šatnu, která se bude moci využívat při mezinárodních nebo ligových utkáních jako masérna. Zrekonstruovány budou další tři šatny, pro rozhodčí a technický personál, ty dopoledne využívají učitelé ze škol, a chceme vyměnit již zmiňovaná okna.

Dá se za vašeho působení v nejbližší době čekat nějaké zdražení pronájmu haly?

Od těchto věcí je tu výkonný výbor, jemuž já mohu jen určité věci navrhnout. Rozhodně si myslím, že v cenách nájmu k nějakému zdražení nedojde. Drobná úprava možná postihne pronájem stolů na stolní tenis, protože těch 40 korun mi nepřijde jako adekvátní. Do budoucna mám ty stoly v úmyslu vyměnit, protože už mají svá nejlepší léta za sebou. Navíc musíme obměňovat i sportovní náčiní, protože dnes vám můžeme půjčit takřka úplně všechno. Když to přeženu, tak stačí přijít a mít boty.

Kromě funkce tajemníka se pohybujete i ve žďárském fotbale, kde od začátku sezony trénujete žáky. Vraťme se proto k vaší minulosti. Jak jste se vlastně k fotbalu dostal?

S „velkým“ fotbalem jsem začínal v Táboře, kde jsem trénoval mládežnická družstva až na úroveň žákovské ligy. Jelikož jsem chtěl něčeho dosáhnout, nezbylo mi, než se vzdělávat. Úspěšně jsem absolvoval trenérský kurz UEFA A licence, což je po té profesionální druhá nejvyšší. Navíc při zápasech jsou různé úrazy, a protože jsem chtěl klukům fundovaně pomoct, tak jsem absolvoval roční rekvalifikační masérský kurz se zaměřením pro sport a rehabilitaci. Tím, že jsem se pohyboval na úrovni žákovské ligy, mi bylo nabídnuto působit v realizačním týmu pod trenérem Pešicem u reprezentačního výběru od 16 do 17 let. Byla to obrovská zkušenost a velmi mě to obohatilo. Nemusel jsem se na fotbal dívat jen z té stránky zdravotní, ale dalo mi to i jako trenérovi a pedagogovi. V okolí Tábora jsem dělal i dospělácký fotbal na úrovni krajského přeboru a divize, ale ten mě tolik nenaplňoval, protože ta tréninková morálka je omezená pracovními možnostmi hráčů. U mládežníků je to úplně o něčem jiném, a hlavně u malých dětí je rozvoj strašně vidět a to je radost sledovat. S reprezentací jsem byl často v zahraničí, zúčastnili jsme se dvou kvalifikací, ale bohužel se nám to na šampionát ani jednou nepodařilo dotáhnout. Jsem ale hrozně rád, že jsem mohl vést některé pozápasové tréninky, které byly zaměřeny na uvolňovací a kompenzační cvičení. Což dneska využívám i u kluků ve Žďáře.

Jak?

K pravidelným třem tréninkům v týdnu jsme přidali další speciální, který je zaměřený vyloženě koordinačně a obratnostně. Plus se zaměřujeme na kompenzační cvičení, čili protahování a posilování svalových partií, jež kluci při fotbale tolik nepoužívají. Vše je ale časově náročné, a bez fungujícího rodinného zázemí a chápající manželky by to nešlo dělat.

Na té nejvyšší úrovni jste dělal maséra. Kdo ze známých českých fotbalistů pod vámi ležel?

(smích) Třeba vynikající vztahy mám do dneška s Matějem Vydrou, občas si píšu i s Vaškem Kadlecem a Zdeňkem Folprechtem ze Sparty. Pěkné vzpomínky mám na Honzu Bořila i Dandu Krcha, kteří byli tahouni ve svých ročnících nejen v nároďáku. Je potěšující, když si na vás kluci vzpomenou smskou, nebo že se sami hlásí, když se potkáme. A stejně dobrý dojem mám i z řady spolupracovníků a hráčů z Jihlavy.

Jak dlouho jste u českého týmu vydžel?

Necelé tři roky.

Je něco ze zákulisí, co vám utkvělo v hlavě?

Toho je spousta. Byli jsme na turnaji v Balimeně v Severním Irsku. První zápas na turnaji jsme hráli s USA a přes poločasové vedení 3:0 jsme prohráli 4:3. Nedařilo se nám ani v dalších utkáních, a tudíž jsme hráli až o 7. místo se Švýcarskem. Na popud trenéra Pešiceho jsem se s týmem vsadil, že pokud vyhrají, můžou mě vykoupat v Atlantickém oceánu, v opačném případě se koupe tým. Po vítězném penaltovém rozstřelu jsem absolvoval koupel v Atlantiku, který měl začátkem dubna asi šest stupňů, ale neskončili jsme poslední, a to bylo důležité. Zajímavé také bylo sledovat, jak se kolem hráčů hemží fotbaloví agenti. Některé z nich jsme museli dokonce hlídat, aby je nezblbli.

Nyní trénujete místní žáky. Nabídl jste své služby žďárskému vedení?

Bez fotbalu žít nemůžu. Kolegové, se kterými jsem v Jihlavě dělal, věděli, že začnu pracovat ve Žďáře. Setkání s panem Nedvědem proběhlo už za mého působení v Jihlavě, při vzájemných utkáních. A když se dozvěděl, že budu ve Žďáře, tak mě hned oslovil. Přiznám se, že jsem ani nečekal, že to bude takhle rychlý, nejdřív jsem se tady chtěl rozkoukat. (smích) Vzal jsem mladší žáky, a zatím nám to společně klape. Kluci jsou šikovní, v kraji jsme všech třináct zápasů vyhráli s famózním skórem 138:8. Pro nás je ta soutěž momentálně malá. Proto se v zimní přípravě snažíme objíždět turnaje, na nichž startují mužstva z vyšších soutěží. Zrovna nedávno jsme se zúčastnili venkovního turnaje v Praze a v konkurenci Sparty, Jablonce, Popradu, ukrajinského Lvova a dalších jsme skončili jen o skóre druzí za Spartou. I přes tyto dílčí úspěchy musím důrazně podotknout, že fotbal v mládeži není o výsledcích. Prvořadá je komplexní výchova jedince, a to po všech stránkách. K naší soutěži ale musím říci, že ty výsledky jsou trošku zkreslené, protože Žďár nemá sportovní středisko a vyšší soutěž tudíž hrát nemůže. I když si myslím, že vzhledem k těm počtům, které v přípravce má, by se o něčem takovém mohlo začít uvažovat. Ale to je běh na dlouhou trať. Vše by se nejdříve muselo připravit nejen v klubu, ale i na nějaké škole a ve městě.

Myslíte, že se to může ve Žďáře povést?

Možná, že tady ještě nenazrála ta správná doba a nebo se ještě nenašel nikdo, kdo by se do toho pustil. Ale ve Žďáře ty podmínky pro fotbal nejsou špatné. A já doufám, že se to povést může. Taková ta první vlaštovka jsou místní chlapi. Ti, kdo sportu trochu rozumějí, uznají, že vše se odvíjí od prvního mančaftu, protože to je ta výkladní skříň každého klubu.