„V létě se nám narodilo druhé dítě a já se přes podzimní část sezony přesvědčil, že je potřeba, abych se víc věnoval rodině a nenechával vše na manželce. S fotbalem na divizní úrovni to prostě skloubit nešlo,“ říká.

Kdy jste se definitivně rozhodl ve Velkém Meziříčí skončit?
V zimní pauze jsem si užíval rodiny a došel k závěru, že se jí chci prostě věnovat víc. Jenom to bylo v době svátků, tak jsem svým rozhodnutím nechtěl nikoho moc obtěžovat a nechal to na začátek roku.

Trenéru Volfovi se prý nelíbilo, že jste mu o svém konci řekl těsně před přípravou…
To mě překvapilo, protože jsme se o tom několikrát bavili. Už v létě jsem mu říkal, že následující podzim ještě zkusím, a pak se uvidí. Na konci roku jsem s ním mluvil znovu. Musel něco tušit, takže to zase takové překvapení být nemohlo.

Podzim vás tedy už tak fotbalově nenaplňoval?
Přiznám se, že jsem byl myšlenkami spíš doma, než na fotbale.

Co na vaše rozhodnutí říkali spoluhráči?
Mluvil jsem s nimi o tom už na zakončené. Oni moje důvody chápou. Chtěl bych říct, že to pro mě nebylo lehké rozhodnutí už kvůli nim, protože ve Velkém Meziříčí je výborný kolektiv.

Neuvažoval jste třeba o tom, že byste se domluvili na menším počtu tréninků a zůstal byste?
To by nešlo. Já mám všechno založené na poctivém tréninku. Nepovažuji se za talent, který by mohl bez přípravy naskočit do zápasu. Vím, že pokud nebudu trénovat naplno, není to ono. Navíc bych tady ani nechytal, protože Roman Invald vyrostl ve kvalitního gólmana, který má divizní parametry.

A lavička asi není pro vás…
Už v Hartvíkovicích jsem slýchával, že nesnesu konkurenci. Myslím že tím, že jsem šel do Velkého Meziříčí a prosadil se, jsem tyhle řeči vyvrátil.

Co říkáte na postupové ambice Velkého Meziříčí?
Klukům bych to ze srdce přál, ale podle mého názoru je i to současné čtvrté místo hodně solidním počinem. Těch týmů s postupovými ambicemi je tam víc a i trenér Volf uznal, že velkou šanci má teď Třebíč, která už po třetí lize pošilhává delší dobu. U Velkého Meziříčí je ale obdivuhodné, že má v kádru jenom svoje hráče. Jediným zvenčí jsem byl já a s výjimkou Jirky Jaroše jsou navíc všichni buďto přímo z Velkého Meziříčí, anebo jeho okolí. To je v
dnešní době na takovéhle úrovni rarita.

Uvažujete o tom, že byste pokračoval jinde?
Pokud se najde tým, kde nebude vadit, že bych trénoval jenom jednou týdně, určitě bych rád chytal dál. Nejsem typ, který by ze dne na den úplně skončil s fotbalem.

Dá se předpokládat, že nabídky už asi máte…
Nějací zájemci jsou. Zatím ale není nic jistého.

Prý jste už byl trénovat s Jaroměřicemi…
A taky si zahrát fotbal s Hartvíkovicemi.

Patří Jaroměřice k těm klubům, které vás oslovily?
Ano. Jednička Jirka Kantor, který tam byl na hostování z Boroviny, je kvůli kolenu dlouhodobě mimo a oni nemají problém s tím, že bych moc netrénoval. Ale je to krajský přebor, tedy jen o soutěž níž než divize. Když zjistím, že to se mnou jde výkonnostně z kopce, nechám toho. Ale nechci předbíhat, ještě v Jaroměřicích nejsem.

Je reálné, že se vrátíte do mateřských Hartvíkovic?
Ta varianta neexistuje. (razantně) Každopádně mi ten klub není lhostejný. Teď během zimní pauzy jsem si prohlížel fotky z postupu do divize. Přepadla mě nostalgie. Tehdy tam byl tým, který prostě šlapal. Všichni táhli za jeden provaz. Byli jsme parta i mimo hřiště. Byly to krásné zážitky. Jenomže postupně se všechno rozpadalo. Kluci odcházeli a začali přicházet hráči z Brna. Nechci je všechny házet do jednoho pytle, ale někteří přijeli jen odehrát zápas, vzít si peníze a rychle domů. To prostě nemohlo dlouho vydržet.

Myslíte, že se ještě oklepou a vrátí se do krajského přeboru?
Vím, že tam takové cíle jsou, ale realita je trochu jiná. Stačí se podívat na tabulku. Navíc tam pravidelně trénuje tak pět hráčů.