Dají se ty dva tituly srovnávat?

Asi si cením víc toho předešlého, kdy jsem byl ještě hráč. Tehdy jsme snad šestkrát skončili druzí a podařilo se nám to prokletí prolomit, tam ta euforie byla trochu jiná. Nicméně si nesmírně vážím i toho současného, protože pořád jsem začínající trenér, šlo vlastně o moji druhou sezonu v této roli.

Týmu jste se ujal po sestupu z divize v roce 2017, s jakými cíli?

V první řadě jsem byl za tu šanci moc rád, protože vedení klubu ještě jednalo s jinými adepty, o to víc jsem si té šance vážil. Chtěli jsme hlavně zapracovat mladé hráče, určitě to nebylo o tom, že chceme jít okamžitě zpátky nahoru, o čemž svědčí i fakt, že jsme v první sezoně odmítli postup ze druhého místa. Tehdy jsme se všichni v klubu včetně kabiny shodli, že pokud bychom se měli do divize vrátit, tak to bude po sportovní a ne administrativní stránce.

…což se vám vzápětí podařilo…

Podzimní část z naší strany nebyla úplně optimální, někteří klíčoví hráči nemohli pravidelně nastupovat a sestava se hodně točila, bylo v ní hodně dorostenců, což samozřejmě na druhou stranu nebylo na škodu, protože se ti kluci otrkali a upozornili na sebe. Hodně nám chyběl útočník Miloš Prášil, který kvůli náročnému zaměstnání nebyl často k dispozici. Na jaře už se sestava stabilizovala a bylo to znát.

Ve druhém jarním kole jste prohráli s konkurenčním Pelhřimovem a poté nastartovali rekordní jedenáctizápasovou vítěznou šňůru. Nakopla vás k ní ta prohra?

Možná se to tak dá říct, protože jsme na umělé trávě v Pelhřimově hráli opravdu dobře a i domácí trenér Regásek uznal, že výsledek 4:1 neodpovídal dění na hřišti. Bohužel jsme skoro ze všeho dostali gól a naopak sami měli střeleckou smůlu, nicméně výkon byl povedený a i když se prohrálo, cesta autobusem byla poměrně veselá, hodně věcí jsme si tam vyříkali a pak se to otočilo. Začali jsme naopak zvládat i zápasy, ve kterých se nám tolik nedařilo.

V předposledním kole soutěže jste byli v komfortní situaci, kdy vám doma stačilo porazit beznadějně poslední Košetice, dlouho jste se ale střelecky trápili, projevila se nervozita?

Byla znát, na druhou stranu byl zápas jen o tom, kdy se nám podaří vstřelit úvodní gól, soupeř nás pod žádný tlak nedostal a když Prášil otevřel skóre, vše se zlomilo.

Bystřice se pod vašimi předchůdci v krajském přeboru prezentovala ofenzivní hrou, což jí vydrželo doteď, je to dlouhodobá filozofie klubu?

Nikdy se tady nehrálo na 1:0 a prostě to tak máme, že když se nepodaří dát víc gólů, tak ty body většinou nezískáme. Trochu to pramení z nedávné historie. Na přelomu tisíciletí tady poměrně brzy skončili zkušení hráči a šanci už v nějakých šestnácti, sedmnácti letech dostala hromadně generace z tehdy úspěšného dorostu, kde se přece jenom hraje ofenzivněji a už nám to zůstalo. Tým tak mohl být dlouho spolu, někteří se navíc ještě otrkali v mládeži v Jihlavě. Pak se ve vhodný čas navalila další generační vlna v podobě Radka Sklenáře, Tomáše Padrtky a Miloše Prášila. Teď jsou zase oni v tom ideálním věku, aby už vedle nich mohli růst další mladí. I proto je teď důležité hrát divizi a doufám, že se v ní dlouhodobě udržíme.

Do té původní mladé generace z přelomu tisíciletí jste patřil i vy, nelákala vás s ohledem na věk ještě myšlenka si střihnout roli hrajícího trenéra?

Ze zdravotních důvodů už to nešlo ani teď naposledy v krajském přeboru, sice jsem párkrát byl v zápise jako hráč a byl i nachystaný, když nás bylo málo, ale nedošlo na to.

Ve své druhé sezoně jste hned slavil titul, máte nějaké vyšší trenérské ambice, nebo podobně jako v hráčské kariéře zůstanete ryzím patriotem?

Pořád se mezi trenéry považuji za žáka, snažím se sledovat moderní trendy a prioritou je něco nejprve pořádně dokázat v Bystřici, co bude dál, se uvidí.