Dnes jedenačtyřicetiletý veterán začínal s fotbalem v Rozhovicích u Heřmanova Městce, v žákovské kategorii pak přestoupil do rodné Chrudimi. Odtud se v roce 1999 přesunul do Ždírce nad Doubravou, jehož barvám zůstal věrný až do konce své aktivní kariéry v roce 2018. „Vyloženě nabídku od konkrétního mančaftu jsem na stole nikdy neměl,“ říká vítěz ankety čtenářů Deníku v kategorii záložníků.

Petře, co říkáte na vaše vítězství v anketě čtenářů Deníku?
Určitě to člověka potěší, zvlášť, když konkurence byla hodně kvalitní. Vím, že hodně hlasů jsem dostal od rodiny a kamarádů.

Bude následovat nějaká oslava vašeho triumfu?
Něco asi bude muset proběhnout. Vždyť i moje manželka řekla, že se to bude muset zapít. (směje se)

Byl některý z těch spousty ročníků, které jste za Ždírec v krajském přeboru odehrál, něčím výjimečný, specifický?
Každý rok byl svým způsobem specifický, nebo zvláštní. Nejprve tu byli lídry Jirka Kovárník s Jirkou Krejčím, což byli pro Ždírec super hráči. Potom sem pro změnu přišli kluci z Brodu. Každá sezona tu stála za to. Specifické bylo asi nejvíce to, že ve Ždírci se pořád o něco hrálo.

Za bezmála dvacet let jste v dresu Dekory, později Tatranu, zažil hned čtyři postupy do divize. Stál některý z nich výše, než ty ostatní?
Určitě ty první dva postupy byly asi nejvíc. V roce 2003 byl Ždírec vítězem historicky prvního ročník krajského přeboru, pěkné to bylo i o pět let později pod vedením Ríši Zemana. Obzvlášť když vezmu v potaz ještě to, že třeba Havlíčkův Brod či Bystřice se o postup snažili tolik let. Ale dobré byly také souboje na přelomu tisíciletí v divizním céčku, ještě před vznikem nových krajů. Tehdy tu na fotbal chodily výborné návštěvy, klidně i dvanáct stovek diváků. To mě ve Ždírci první rok mého působení dostalo, protože to jsem předtím nezažil ani v Chrudimi.

Zmínil jste návštěvy. Jak moc jste na hřišti vnímal divácký úpadek, k němuž v posledních letech v amatérském fotbalu došlo?
Lidí na stadionech ubylo, je to vcelku vidět všude. Dříve, i když jsme spadli, tak lidé stejně přišli, ale dnes dorazí sotva osmdesát diváků a všichni jsou rádi. O to více rád vzpomínám na tu první sezonu v české divizi. To byl tahák pro lidi z okolí, každý byl zvědavý, jak ta soutěž vypadá, bylo to opravdu velké lákadlo.

S kým jste si v průběhu těch let na hřišti nejvíce rozuměl?
Těch hráčů byla spousta. Zkraje určitě s Jirkou Kovárníkem, který tomu dával hlavu a patu, člověk kolem něj vlastně jen běhal. Později stoprocentně Roman Mareš, kterého ho sem přivedl Ríša Zeman. Hodně jsem si rozuměl i s Martinem Ptáčníkem, s ním jsme spolu mohli hrát skoro poslepu. Ale jak říkám, těch hráčů byla opravdu spousta.

Jako na špílmachra týmu, který pravidelně bojoval o špici tabulky, si na vás protihráči dávali velký pozor. Jak jste se s tím vyrovnával, hrávali na vás soupeři často osobní obranu?
Ani bych neřekl, že na mě někdo hrál osobku. Na druhou stranu jsem byl zvyklý už od dorosteneckých let, že si na mě soupeři dávají větší pozor. Pokaždé jsem se toho snažil využít pro kluky okolo mě, aby měli více prostoru.

Byly v přeboru mančafty, proti kterým se vám nehrálo dobře, resp. s nimiž zápas bolel?
Náročný a urputný boj to byl pokaždé s Chotěboří. Pak také určitou dobu i proti Jemnicku, to v době, kdy jsme se s nimi prali o postup do divize. Většina celků proti nám spíše bránila, to dělá každému problém, zvlášť, pokud se brzy nevstřelí vedoucí gól. Hlavně to platilo pro mančafty ze spodku tabulky, těm se hodil každý bod, to jsem znal už z našeho působení v divizi. Proto nám to o patro výše vyhovovalo přece jenom více.

Naopak, na které zápasy jste se vyloženě těšil?
Ze začátku to bylo stoprocentně na utkání s Havlíčkovým Brodem. To se člověk opravdu těšil, navíc se na ty zápasy určitě dalo koukat. Hodně jsme se pak těšili na souboje s Bystřicí, která chtěla hrát fotbal, nebránila, bylo to otevřené na obě strany.

Před třemi lety jste Ždírci pomohl k dosud poslednímu postupu do moravskoslezské divize. Patří podle vás klub stabilně do čtvrté nejvyšší soutěže?
Myslím si, že Ždírec do divize patří, protože od té doby, co vznikly nové kraje, šel přebor kvalitativně dolů. Tehdy mezi divizí a přeborem nebyl takový rozdíl, zatímco nyní je ten velký skok znát. Skoro bych řekl, že mezi nimi chybí jedna soutěž.

Cítil jste i na kvalitě nejvyšší krajské fotbalové soutěže, že šla za těch sedmnáct sezon značně dolů?
Určitě to rok od roku bylo znát. Kvalitní hráči byli všude starší a starší, navíc sehnat dobrého hráče je čím dál větší problém. Navíc kvalitní kluby, které postupovaly do divize, se v ní většinou udržely. Pokud někdo padal, tak to většinou byly oddíly před krachem, které šly ještě níž, také tím kvalita přeboru upadala.

Ždírci jste zůstal věrný až do konce vaší závodní dráhy. Neuvažoval jste někdy nad přestupem, příp. neležela na stole nabídka, nad níž byste rozmýšlel?
Vyloženě nabídku od konkrétního mančaftu jsem na stole neměl. Párkrát se mi sice ozvali bývalí spoluhráči z jejich nových klubů, ale dál se to nikdy neposunulo. Na druhou stranu jsem ve Ždírci pracoval na pile, třeba bych to tam musel kvůli jinému angažmá ukončit a nevěděl jsem, zda by mě pak vzali zpátky.

Jak se na toto rozhodnutí díváte s odstupem let?
Zpětně bych to asi tehdy jinde zkusil, ale nijak víc to neřeším. Fotbal mě bavil, i případný tehdejší přestup bych vyměnil za to, kdybych si mohl ještě nějakou dobu zahrát.

Ani za rezervu Ždírce si nepůjdete kopnout?
Raději už to nechci pokoušet. Za béčko jsem si šel zahrát, ale při jednom ze zápasů jsem si poranil vazy v rameni. Přiznám se, že mám trochu strach, co kdybych náhodou špatně spadl a zranění si obnovil. Rodina a práce jsou pro mě přednější.

Na trenérské řemeslo jste nepomýšlel?
Pracuji na dvě směny, časově bych nestíhal. Navíc nevím, jestli by mě to vůbec bavilo. Ve Ždírci mi nabízeli, abych si vzal na starosti mládežnickou kategorii, ale to jsem právě kvůli pracovnímu vytížení odmítl.