V Nové Říši, kde žije kolem osmi set obyvatel, se fotbal začal hrát později. „Já jsem tam fotbal zakládal s panem Lahodným, a devětadvacet let to tam dělal,“ říká devětašedesátiletý Rudolf Hradil a poukazuje na rok 1979, kdy se pustil do příběhu, který neměl moc šťastný konec. „Fotbal tam vlastně skončil kvůli hřišti,“ vrací se o třináct let zpátky zakladatel a zároveň i tehdejší vedoucí fotbalového oddílu.

Z jeho vyprávění bylo patrné, že soupeři ani domácí hráči neměli v Nové Říši příliš komfortní podmínky. „My jsme na hřišti měli drny, nebylo dobré, tak jsme se rozhodli ho strhnout a hráli na hlinitopíščitém povrchu,“ nastiňuje Rudolf Hradil.

Fotbal začal hrát Patrik Trombelli od šesti let. Přivedl ho k němu v Lukách nad Jihlavou dědeček.
Fotbal je pro mě droga, tvrdí srdcař a bojovník Trombelli

Nicméně fotbal v Nové Říši hrát šel, a funkcionáři i samotní hráči se snažili, aby se úroveň zlepšovala. „Chtěli jsme to zatravnit a a tenkrát jsem na Okresním fotbalovém svazu žádal o dotace na zelený trávník. Jenže to by nám musela garantovat obec, která s tím nechtěla mít nic společného. Proto jsme se dali do práce sami. To bylo asi v roce dva tisíce pět nebo šest,“ vzpomíná.

Zprvu to vypadalo nadějně, protože Nová Říše měla srdcaře, kteří se nebáli práce. „Jeden hráč byl soukromý zemědělec, takže to zoral. Vybrali jsme kameny, pak se to zvláčelo, koupili jsme travní semeno a zaseli to. Srovnávali jsme to i válci a dva roky jsme hráli raději v Červeném Hrádku a Předíně, aby se to chytlo. A vypadalo to dobře,“ těšila v tu chvíli Hradila týmová práce a zkrášlení areálu. „Jezdili jsme to kropit a vymýšleli jsme i zavlažování, které bychom si obstarali sami, ale obci se to nelíbilo. Sami jsme tam měli tisíc brigádních hodin,“ říká.

Fotbalem se v Nové Říši přesto dokázali bavit. Tradicí se stal halový turnaj v Českých Budějovicích, kam se jezdilo i s fanoušky. „Desetkrát po sobě jsme tam vždycky skončili druzí. Někdy jsme potřebovali remízu a prohráli jsem gólem deset vteřin před koncem, jindy stačilo vyhrát 1:0 a remizovali jsme. Ti pořadatelé si z nás už dělali srandu, že jezdit nemusíme a oni nám rovnou pošlou pohár za druhé místo,“ pousmál se Rudolf Hradil, jehož klub začal organizovat také fotbalový turnaj a několikrát uspořádal na hřišti i dětský den s různými soutěžemi.

Pokud se bude divize dohrávat, fotbalisté Staré Říše (v červeném) čekají krušné chvíle.
Nedvěd by už raději nehrál, ale počítá i s horší variantou a výmluvy nehledá

Jenže radost netrvala dlouho. V době, kdy fotbalové hřiště bylo pokryté trávou a fotbal se na něm dal hrát mnohem pohlednější, se vše začalo bortit jako domeček z karet. „Nakonec to bylo všechno stejně k prdu,“ pokrčil rameny. „Jednoho dne jsem se dozvěděl, že si rodiče stěžují, že děcka ze školy chodí na hřiště a mají pak špinavé cvičky. Proto nám to postříkají randapem, aby tam tráva zase nebyla,“ nechápal. „Obec nám tehdy, kromě střídaček, které bychom si zajistili i sami, nevyšla v ničem vstříc. Házeli nám klacky pod nohy,“ nebral si servítky.

Na tamním hřišti se už od roku 2008 fotbal na soutěžní úrovni nehraje. „Když se na to hřiště podívám, chce se mi brečet,“ přiznal Hradil, že mu pěkné vzpomínky zahaluje černý osud klubu. „Když to tehdy postříkali, myslel jsem si, že mě trefí šlak. Byl to vrchol a já řekl, že to nevydržím a končím. Že to musí vzít někdo mladý,“ vrací se o třináct let zpět. „Nejdřív to vypadalo, že to někdo převezme, ale pak se do toho nikomu nechtělo. Všichni se rozprchli do okolních klubů, kde to hřiště měli,“ smutně konstatuje Rudolf Hradil. „A já se pak ještě dozvěděl, že jsme měli skončit kvůli tomu, že jsme neměli mládež a základnu, což pravda nebyla,“ uzavřel.