Pavle, proč se ve svých zanedlouho sedmatřiceti letech loučíte s dresem Velkého Meziříčí?
Už jsem byl až příliš unavený z toho neustálého cestování po dálnici z Brna do Meziříčí. Proto jsem si řekl, že zkusím novou výzvu, než s fotbalem skončím.

Proč zrovna Vyškov?
To se tak nějak sešlo. Z Vyškova se mi ozvali, že by o mé služby měli zájem. To mi přišlo vhod, protože nemusím cestovat tak daleko, je to z Brna přece jenom blíž. Navíc se tu hraje také třetí liga.

Pokud by ale tato nabídka nepřišla, zůstal byste dál na Vysočině?
To opravdu nevím, těžko říci. Je ale možné, že bych v Meziříčí pokračoval. Stoprocentně ale mohu říci, že někam, kde bych musel dojíždět podobnou vzdálenost, nebo dokonce ještě dál, bych nešel.

Ovlivnil nějak vaše rozhodování konec trenéra Libora Smejkala?
Nějaký vliv to asi také mělo. Přece jen, pan Smejkal mě do klubu přivedl, spolu s ním jsem tu začínal a působil celou tu dobu. Navíc jsem tehdy ani nevěděl, kdo tým převezme. Možná, kdybych věděl, že to bude právě dosavadní asistent Honza Šimáček, třeba by to bylo o jiném rozhodování. To už ale nyní nemá cenu řešit.

Z vašeho hlasu cítím, že na působení ve Velkém Meziříčí budete rád vzpomínat.
Na celý klub budu vzpomínat jen a jen v dobrém. Strávil jsem tu krásná léta, která byla úspěšná pro klub i pro mě osobně. To samé se týká i spolupráce s trenérem Smejkalem. Po lidské stránce jsme spolu vycházeli absolutně bez problému, navíc si myslím, že jsme tu společně odvedli pořádný kus práce.

Bezmála devět let je dlouhá doba. Působil jste někde delší dobu?
Nedávno jsem o tom přemýšlel. Snad jen v mládeži Zbrojovky Brno, ale mezi dospělými to bylo nejdéle určitě tady.

Vzpomenete si ještě na podzim roku 2011, kdy jste své působení ve městě pod nejvyšším dálničním mostem v republice začínal?
Na můj první zápas v dresu Velkého Meziříčí si dobře vzpomínám. Myslím, že to bylo zrovna proti Vyškovu a remizovali jsme 1:1.

Asi to pro vás musela být velká změna, z druholigové Jihlavy se najednou prát o záchranu v divizi?
Přiznávám, byl to pro mě tehdy trošku šok. Z první a druhé ligy jsem byl zvyklý na něco jiného, což je pochopitelné, trošku jsem se musel rozkoukávat. Především jiné typy tréninků, ale i přístup hráčů, kteří chodí do práce. Bylo to o něčem jiném, ale zvykl jsem si a bavilo mě to.

Proč jste tenkrát z Jihlavy zamířil právě do Velkého Meziříčí?
Byl jsem tehdy rád, že vůbec můžu hrát fotbal, protože Jihlava se mnou už nepočítala. Řekl jsem si, že to zkusím a uvidím. Za další tři roky se nám podařilo postoupit do třetí ligy, zájem ze strany klubu byl i nadále, proto jsem neměl důvod nikam odcházet.

Během těch let jste zažil také totální proměnu celého sportovního areálu klubu.
Neustálé vylepšování zázemí u mě určitě také hrálo svou roli. Původní kabiny, ty tedy skutečně nebyly úplně tím nejlepším. Ovšem poté, jak se vše kompletně opravilo, tak by to dnes bez větších problémů stačilo i na druhou ligu. To mohu dobře porovnávat. Je to parádní, celý klub i město si to zaslouží, stejně tak i třetí ligu.

Za necelých devět let jste v dresu klubu z Vysočiny nastřílel 152 branek. To je úctyhodné číslo.
Přiznám se, že by mě nikdy nenapadlo, že jich tady dám tolik. Ale samozřejmě za ně jsem rád, pomohly týmu. Nebyla to ale jen má zásluha, na brankách měli podíl především spoluhráči.

Narazil jste na spoluhráče, kterých se kolem vás protočilo docela dost. S kým jste si na hřišti nejvíce rozuměl?
Zřejmě s těmi, s nimiž jsem tu byl nejdéle. Takže v ofenzivě Robin Demeter s Petrem Dolejšem a vzadu Honza Šimáček. Nechtěl bych na nikoho zapomenout, ale s těmi, co toho se mnou odehráli nejvíce, jsem si na hřišti nejvíce rozuměl.

Co ve vás zůstane jako nejsilnější zážitek?
Nejvíce asi ten postup do třetí ligy před pěti lety. Především ta jízda v průběhu sezony, ale také následné oslavy. Samozřejmě plus to, co se kolem toho dělo, to byla skutečně paráda.

Roky se však nedají zastavit, vkrádají se někdy myšlenky na blížící se konec aktivní kariéry?
Jako dlouho ještě budu kopat, to v tuto chvíli neřeším. To, že jednou budu končit, si samozřejmě uvědomuji. Ještě ale chci hrát, dávat góly, být platný pro mužstvo, proto mě do Vyškova vzali. Zda to bude na rok, dva či tři, to nechám osudu.

S jakými ambicemi do nového klubu míříte?
Chci Vyškovu co nejvíce pomoci. Vím, že mají kvalitní mančaft, který by časem měl ambice možná i na druhou ligu. Kdo ví, třeba jim k postupu ještě pomohu.

Nejpozději na podzim se s vašimi nedávnými spoluhráči na hřišti zřejmě znovu potkáte. Jaké to bude, stát takříkajíc na druhé straně barikády?
Už jsem na to myslel a sám jsem zvědavý, jak to bude vypadat. Ale docela se na to těším. S kluky se budu muset domluvit, aby mě při zápase šetřili. (smích)

Pavel Simr
Narodil se šestého července 1983. S fotbalem začínal v šesti letech v Moravské Slavii Brno, odkud v roce 1996 přestoupil do Boby Brno (dnešní Zbrojovka Brno). V sezoně 2004/2005 hostoval v Jihlavě, které třinácti vstřelenými brankami výrazně pomohl k historickému postupu do první ligy. Dále působil v Mladé Boleslavi, Bystrci, Nitře či Sezimově Ústí. Na podzim roku 2011 se objevil v dresu divizního Velkého Meziříčí, kde působil až dodnes.