Už v pátek to zase vypukne. V pořadí sedmnácté mistrovství Evropy bude tentokrát hostit země fotbalu zaslíbená, Německo. Čtyřiadvacítka států, které prošly sítem kvalifikace, budou celý jeden měsíc zápolit o pohár Henri Delaunaye. A mezi nimi nebudou už poosmé za sebou chybět ani Češi.

Národní tým obhajuje z posledního šampionátu účast ve čtvrtfinále, když od zisku medaile nebyl soubor tehdejšího trenéra Šilhavého daleko. Jak to dopadne letos? Jako nezdolný optimista budu opět věřit, že by Češi mohli do medailové sbírky z evropských šampionátů přidat šestý cenný kov.

Pokud bude chtít družina kouče Ivana Haška uspět, bude muset navázat na způsob, jakým došla ke zlatu na nedávném mistrovství světa hokejová repre. Jak? Aktivní hrou, podřízení se hráčů, i těch největších individualit, týmu, ale hlavně vírou ve vlastní schopnosti. Vím, že srovnávat fotbal s hokejem lze jen obtížně, ale u obou platí, že nemusíte mít ty nejlepší hráče, abyste dosáhl velkého úspěchu.

Pokud budou Češi spoléhat jen na zadní vrátka, čekat na to, s čím na nás vyrazí soupeři, nedopadne to dobře. Vzhledem k losu je prakticky jisté, že v osmifinále český tým narazí na jednoho z velkých favoritů turnaje. Role outsiderů ovšem národnímu týmu historicky sedí.

Rozhodně bude pro tým kolo kapitána Součka mnohem těžší, hlavně po psychické stránce, hrát proti „trpaslíkovi“ z Gruzie, než čelit gigantům typu Francie či Anglie.

Na závěr si neodpustím malou prognózu. Myslím, že Češi ze skupiny postoupí ze třetího místa, aby se v osmifinále utkali s Anglií. Tu až po penaltovém rozstřelu zdolají, aby ve čtvrtfinále, opět na penalty, zdolali Švýcary. Až v semifinále je pak zastaví budoucí mistři Evropy z Francie. Trefím se?