Mezi vašimi klienty už není osm lidí. Kdo vám bude chybět?
Šlo o muže z celé republiky od 18 let až do důchodového věku. Byli to dlouhodobí klienti, kteří ve Vejprtech vyrůstali, šesti z nich dělalo město opatrovníka. O to je to těžší. Zvlášť pro ty z nás, kteří tu pracují léta.
Jak hodnotíte nedělní zásah policistů, hasičů a záchranářů?
Všechny složky integrovaného systému byly perfektní. Zvládly to na výbornou. Také zaměstnanci a lidé, které požár vzbudil. Nepropukla žádná panika.
Sehrálo by nějakou roli, kdyby byli zalarmováni i němečtí hasiči?
Určitě by nepřijeli dřív než ti dobrovolní z Vejprt. Je ale velmi pravděpodobné, že by přijeli dřív než profesionální hasiči z okolních měst.

Už dřív u vás prý kvůli klientům hořelo…
To jsou silná slova. Jednou zapálili figurku na nástěnce, podruhé hadr na toaletě. Nešlo o žádný pokus o podpálení domova.
Jak byla budova uvnitř zabezpečena proti šíření požáru?
Splňovala veškeré předepsané standardy. Navíc jsme instalovali kamerový systém, který snímal chodby domova.
Víte, co předcházelo požáru ve společenské místnosti?
Ne.
To, že tam byli klienti časně zrána, bylo v pořádku?
Mohli tam být. Domov je otevřený. Klienti v něm chodí, jako kdyby byli v bytě.

Jakou roli v tragédii sehrály protipožární dveře, kterými byla společenská místnost zajištěna?
Zabránily tomu, aby se požár a kouř rozšířil na ostatní patra. Druhá věc je, že… Nechci spekulovat.
Šlo tragédii zabránit?
Tuto otázku si určitě klademe všichni. A já na ni asi neznám odpověď.
Kde jsou teď klienti z vyhořelé budovy Kavkazu?
Ta je uzavřená, vyšetřuje v ní policie, nesmíme tam ani my. Někteří klienti zůstávají v nemocnicích. Ostatní jsou ubytováni v dalších domovech městské správy sociálních služeb. Náhradní lůžka pro klienty byla připravena hned v neděli dopoledne.
Co s nimi bude dál, zůstanou ve Vejprtech?
Ústecký kraj nám okamžitě nabídnul 24 míst v jeho organizacích. Můžeme klienty přestěhovat. Ale důležité je pro nás jejich přání. Jsou tady doma a všichni tu chtějí zůstat. Jen jeden z nich se zatím nevyjádřil.

Jak jsou na tom?
Mají myšlení na úrovni dětí. Berou to jako zážitek a zatím jsou v podstatě úplně v klidu. Jsou s nimi naši sociální pracovníci, vedou s nimi rozhovory i o tom, jak dál. Jestli tady zůstat, i vzhledem k předpisům. Jediné, z čeho jsou nesví, je, že mají strach, že budou muset ze svého domova pryč.
Jak to má personál?
Tam je to horší. Naši zaměstnanci s klienty žijí, nahrazují jim mámu, tátu. Je to, jako by každému odešlo osm dětí. Neseme to těžce. Snažíme se s tím vyrovnávat. Nikdo nechce být doma, všichni teď chtějí být v práci, jeden druhému pomoct.
Vaše sociální služby mají personální podstav.
Ano, stále se nabírají noví lidé. Je pro nás náročnější dávat dohromady směny.
Hrálo to roli v tragédii?
Roli to určitě nehrálo, personál na směnu byl v plném počtu.

Mezi místními se vám lidi nabírat nedaří?
Sehnat kvalitní české zaměstnance je těžké. Vejprty jsou přímo na hraniční čáře. Možná dvě třetiny města pracují v Německu. Třeba na stejných pozicích, ale samozřejmě za jinou výplatu.
Zkoušeli jste štěstí mezi zájemci o zaměstnání z Východu?
Sehnali jsme si zaměstnance na Ukrajině. Když jim skončila víza, odjeli domů s tím, že se vrátí. Ale pak se to zastavilo na úředním šimlovi. Věci mají stále tady. Zatím ale nemáme páku, jak je dostat zpět.