Nebyli to jen žáci a učitelé, ale i rodiče a příbuzní nadšených sportovců. Jezdili na kole, na kolečkových bruslích, běhali a chodili a své výkony pravidelně zapisovali do sdílené tabulky. Cílem bylo zdolat pomyslnou trasu ze Žďáru do Tokia, tedy 12 417 km. A podařilo se, dokonce v rekordním čase.

Jaká byla motivace k cestě do Tokia? Co účastníkům akce přinesla? Bavilo je to? Nejaktivnější sportovci vyjádřili své pocity:

1. Proč jsem se rozhodl/a aktivně zapojit do sportovní výzvy Mise Tokio?

Hanka: „Chybí mi tělocvik a připadlo mi to jako dobrá myšlenka zapojit se.“

Martička: „Protože mám ráda pohyb, ráda sportuji a taky mě baví soutěžit.“

Bára: „Jsem soutěživý člověk a mám ráda výzvy.“

Paní učitelka Zlata: „Každý týden jsem chodila před covidem pravidelně 2x týdně cvičit, mám moc ráda turistiku, plavání, lyžování. To všechno mi moc chybí, proto jsem se ráda zapojila do této výzvy.“

2. Jak jsem se zapojil/a?

Lukáš: „Jeli jsme na kole od nás na Pilák a zpět. Jezdili jsme na kole v okolí Ostrova. Byli jsme na výšlapu na Žákově hoře. Chodíme na procházky s naším psem Maxem.“

Zdeněk: „Jízdou na kole, na bruslích a na koloběžce, běháním a chůzí.“

David: „Chodil jsem na procházky s pejskem a jezdili jsme na kole.“

Gábina: „Nejčastěji během, jízdou na kole či na rotopedu.“

3. Jaké byly moje pocity během plnění sportovních výkonů?

Míša: „Výtečné. Zlepšuji si fyzičku a baví mě to.“

Nikolka: „Měla jsem radost, že jsem dala nový rekord v nožičkách a naučila jsem se nový fotbalový trik – zeměkouli.“

Maminka Jarmila: „My máme rádi se synem pohyb a rádi chodíme na výlety a procházky a rádi jezdíme na kolech, Dan pak i na koloběžce nebo bruslích a taky je dost často na školním hřišti s balonem, kde toho hodně naběhá. Nachodíme a najezdíme i bez výzvy spoustu kilometrů. Pocit máme dobrý už jen z toho, že nesedíme doma, ale jsme na čerstvém vzduchu - něco uvidíme a zažijeme. Máme radost z pohybu.“

Hanka: „Při výletech na kole jsem byla ráda za příjemná dopoledne s rodinou a při jízdě na bruslích jsem si užila spoustu legrace.“

4. Nejsilnější zážitek během covidového sportování:

Zdeněk: „Výlet k Mamutovi a zdolání kopce od Šlakhamru.“

Martička: „Nejvíc mě bavilo ježdění na kole s ostatními dětmi při tréninku, běžky s rodiči, běhání s mamkou.“

Lukáš: „Když brácha zabrzdil přední brzdou a přeletěl přes řídítka.“

Míša: „Dostala jsem nové kolo, starému jsem tak nějak odrostla během covidové doby a měla jsem z něj největší radost.“

5. Budu sledovat Olympijské hry v Tokiu? Kterou disciplínu?

David: „Ano. Fotbal a možná taky basketbal.“

Maminka Jarmila: „OH sledovat budeme, pokud nám to dovolí čas a vhodný časový rozvrh her. Syn Daniel by rád koukal na fotbal, golf nebo skoky do vody, já bych sledovala ráda jezdectví.“

Bára: „Určitě: Hlavně ženský fotbal!“

Martička: „Nejvíc budu sledovat atletické disciplíny.“

Nikolka: „Ano, když bude čas. Rozhodně si ale raději zajdu zasportovat sama.“

6. Vlastní postřehy z výzvy:

Hanka: „Bylo to velmi zábavné a bylo zajímavé sledovat, kolik dětí v naší škole sportuje.“

Martička: „Líbil se mi nápad učitelů, jak nás rozhýbat.“

David: „Líbily se mi tabulky s výkony, byly pěkně přehledné.“

Míša: „Díky výzvě jsem začala zvyšovat počty km na kole, jen by mohlo být lepší počasí.“

Takže do Tokia dorazili všichni účastníci ve zdraví. Sportovní výzva ovšem není u konce, Mise pokračuje. Cesta zpět, domů, vede opačným směrem než původní trasa přes Asii. Směřuje přes Severní Ameriku a je delší, měří 19 450 km. Zpestří ji zábavné a vzdělávací aktivity, např. úkol pořídit fotografii s čímkoli, co symbolizuje Japonsko nebo olympijské hry. A účast nadšených dětských i dospělých sportovců je opět veliká.

Stihne se návrat do konce školního roku?

Martina Růžičková, Základní škola Palachova, Žďár nad Sázavou