Kliknutím zvětšítePřechod mezi Slovenskem a Ukrajinou dělí tenká čára, ale také nevšední zážitek v podobě vlako-šaliny, řekněme. Sedačky jsou plastové, tvrdé a nepohodlné. 
Je tma, asi jedenáct hodin v noci. Přijíždíme do Čopu, kde procházíme improvizovanou celní zónou, kde se nás ukrajinská celní stráž ptá, zda s sebou vezeme nějaké léky, odpovídáme, že ano a prohledávají nám batoh mezi dvěma překližkovými stěnami. Po kontrole nás vyprovodí pokynem ruky k východu, snažíme se přejít koleje, kde je pořád tma, a někdo za námi zařve: „Stoj, mašina!“.
Zastavíme se na jeho povel, krve by se v nás v tu chvíli nikdo nedořezal, lokomotiva nám projede asi deset centimetrů před obličejem a mašinfíra na nás ukazuje prostředníček. No, jeden nepříjemný zážitek přece nemůže zkazit naši výpravu – a to cestu do Černobylu, ale o tom třeba příště.
Přijíždíme z Čopu do Lvova, prakticky evropského města, kde to vypadá jako ve Vídní či Budapešti. Tím, že Lvov patřil historiccky pod Polsko, si připadáme jako kousek od domova. Ale to ještě nevíme, co na nás čeká v Kyjevě. Cesta ze Lvova do Kyjeva je poměrně hladká, bohužel nás tři dobrodruhy rozdělí každého do jiného vagónu a s lámanou ruštinou, téměř nulovým signálem, se snažíme mezi sebou spojit a zjistit, kolik hodin asi jízda kilometr dlouhým vlakem potrvá.
Po jedenácti hodinách vystupujeme, každý s jinými, ale přesto úžasnými zážitky na peróně v Kyjevě. Vítá nás megalomanské nádraží, ale i rudá univerzita, mini vozíky s pirožky nebo smečka lajek na Majdanu – hlavním náměstí. Přijeli jsme brzo ráno, na začátku srpna, je chladno, prší. Venku je asi patnáct stupňů a my hledáme autobus směr Pripjať, Černobylská elektrárna. Náš autobus se cestou porouchal asi pětkrát, řidič vystupuje s baseballovou pálkou, něco zarachotí v motoru a jede se dál. Tohle se opakuje ještě nespočetněkrát.
V Černobylu nejsme schopní projít vše kvůli zpoždění autobusu. Nevadí, třeba příště, říkáme si. Počasí se zhoršuje, je asi deset stupňů, prší, fouká a najednou má člověk tu katastrofu před očima. Jak to asi mohlo vypadat.
Po několika hodinách hledání ztraceného kamaráda v Pripjati a cesty zpět do Kyjeva jsme šťastní, že jsme si zarezervovali hostel. Sice je nás na pokoji asi deset, paní domácí nerozumí naší lámané ruštině, ale nakonec jsme si uvařili v „grnci“.
Po návštěvě pár míst na Ukrajině, jame pokračovali dále na jihovýchod, směrem do Rumunska a Bulharska. Jelikož je interrai lístek platný pouze v Evropě a určitých vybraných zemích, Ukrajiuna tam nepatří. Zde nastal první problém, kdy nás chtěl průvodčí chtěl vyhodit na hranici nikoho mezi Ukrajnou a Rumunskem. Štěstí, že Rumuni uměli rusky a mohli průvodčího zpacifikovat a ten nás nakonec odvezl až do Bukurešti.
Z Bukurešti se přesouváme dalším nočním vlakem do Konstanz, kde zjišťujeme, že moře za nic nestojí, je plné řas a odpadků. Vracíme se zpět na nádraží a snažíme se dostat do Bulharska. Po různých peripetiích, několika špatných spojeních a cestou kamiónem, se ocitáme ve Varně, u moře. Konečně!
Po několika dnech lenošení na pláži, vyrážíme směr další dobrodružství a to do Makedonie. Dojeli jsme do Skopje, autobusem. Koleje momentálně nejsou k dispozici. Spíme v parku nad městem, kde v noci hoří. Hasiči nepřijeli.
Další den si jdeme prohlédnout město, které je plné chudoby a bohatství v jednom. Megalomanské stavby lemují řeku Vardar protékající městem a přitom nás potkávají žebráci a prosí o jídlo či pár drobných. Naše další cesta je směr Srbsko, Bělehrad, kde je i pomyslná konečná vlaků z Evropy směr Balkán. Ale také rozbombardované Rádio svobodné Evropy a další místa. Na hlavní promenádě byly k vidění sochy v minituarní velikosti, znázorňující staré muže při konverzaci.
Cestu po Balkáně jsme zakončili v italské Bologni, odkud jsme se vydali směrem na jih na opuštěné pláže. A poté po měsíci domů, do Brna.
Doufám, že tento článek bude pobavením pro všechny, kteří rádi cestují nevšedním způsobem po nevšedních zemích.
Kateřina Sedlářová
35
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
