Výrazně a exoticky vybarvená žluva hajní je pro mě trochu tajemný pták. Podobně jako kukačku je snadné ji zaslechnout a podle hlasu poznat, ale těžké spatřit. Je plachá, hnízdí vysoko k korunách stromů a většinu dne tam také pobývá.  

Žluva je velká jako kos, ale barevností připomíná papouška. Lépe řečeno sameček - ten je výrazně žlutý, s černými křídly a pirátskou páskou přes oči. Zato zelenošedá samička je, jak už to u ptáků bývá, méně nápadná, aby byla na hnízdě maskovaná. Žluvy v květnu přiletěly z daleké střední a jižní Afriky a hned se začaly ozývat svým výrazným flétnovým hlasem. Jejich zpěv býval přepisován slovy "kdyby ho bylo" (a lesníci si prý k tomu přidávali "to by se pilo"), ale já si ho překládám jako "týýýjo týýjo" a žluvu tak mám za ptáka, který se pořád něčemu diví. ?

Obývají hlavně světlé listnaté lesy, ale i zahrady a parky v nižších nadmořských výškách - to asi aby ten teplotní šok po příletu z tropů nebyl tak velký. Proto se jim u nás na Znojemsku líbí. Mému foťáku ale pořád unikaly… Tento týden mě na procházce doprovázel jejich druhý typický zvuk, takové výstražné skřípavě chraplavé vykřiknutí. Žluva se však ne a ne ukázat. Marně jsem vzhlížela do korun olistěných stromů. Slunce mě oslepovalo, krk jsem si mohla ukroutit, ale ptáci jako by si ze mě dělali legraci a hráli si na schovávanou. No nic, šla jsem dál, ke koukání toho bylo všude kolem spoustu…

Celníci při kontrole na stavbě. Ilustrační foto.
Na stavbách pracovali načerno. Celníci na Vysočině odhalili ukrajinské dělníky


Po čase se pokřikování přiblížilo a já žlutého žluvího samečka zahlédla. Popolétal mezi stromy, neváhal na chvíli usednout o něco níž, aby mě navnadil, a zase se skryl na dalším stromě. Když jsem se zastavila, vrátil se pro mě, vykřikl a znovu odletěl o pár metrů dál. Zkrátka jako by si hlídal, jestli jdu za ním. Jako by se mě snažil odněkud odlákat. Žhavila jsem zoom na svém malém fotoaparátu a těšila se na pěkný snímek. A najednou se asi dva metry ode mě zvedl ze země mladý orel mořský. Ani nepípl a po několika mávnutích mohutných křídel byl v nedohlednu. Žluvák se po mně ohlédl, zmizel a mně na rtech zůstalo jen udivené: "Týýýjo, týjo."

A tohle jsou ta malá dobrodružství všedního dne. Jděte ven a zažijete je taky.

VERONIKA KRÁLOVÁ

domavpodyji.cz