V lednu 2022 jsem napsala text do soutěže Požární ochrana očima dětí a mládeže. V té době mě vůbec nenapadlo, že v červnu přijde pozvánka na vyhlašování do Litoměřic, protože jsem vyhrála první místo v celorepublikovém kole. 22. 6. jsme se já, paní učitelka Rivolová, moji spolužáci a výherci z jiných kategorií vydali na vyhlášení  krajského kola do budovy Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje na ulici Pražská ve Znojmě. Výše zmíněného vyhlašování v Litoměřicích jsem se bohužel  ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit. Zástupci vedení hasičského sboru nám i za přítomnosti reportérů slavnostně předali ceny, poháry a diplomy. Potom nás pan ředitel provedl celým areálem budovy, podívali jsem se také do místností veřejnosti nepřístupných. Dokonce nám  jeden z hasičů předvedl, jak při poplachu sjíždí po požární tyči.

Z naší školy nás uspělo v krajském kole pět. Mladší kategorie L 2: 2. místo Lucie Růžičková, třída 1.A.   3. místo Blanka Lochmanová, třída 1.A starší kategorie L 3:  1.místo Karolína Velebová, třída 5.A, 2.místo Roman Kuchynka, třída 5.A,  3.místo Roman Čučka, třída 5.A

A tady je práce, kterou jsem do soutěže poslala.

Nemáte vodu?

Naštěstí jsem já sama nikdy v životě pomoc hasičů nepotřebovala, ale i já jsem zažila situace, kdy byla požární ochrana či zásah hasičské jednotky nutná. Rozhodla jsem se napsat o mém nejčerstvějším setkáním s hasičským zásahem.

Hasiči ve Ctidružicích oslavili 120 let od založení svého sboru.
Hasiči slavili. Ctidružický sbor nepřetržitě slouží a pomáha 120 let

Byl pozdní nedělní podzimní večer a celá moje rodina se chystala spát. Já jsem už byla ve své posteli a četla si knížku, okno jsem měla pootevřené. Právě proto jsem mohla asi jako první slyšet, co se děje před naším domem za plotem. Přímo pod našimi okny zastavilo auto a z něho vystoupila parta náctiletých kluků. Vedli zmatenou konverzaci o tom, kde vlastně jsou. Jejich hlasy zněly nervózně. Nejdřív jsem si myslela, že se jen ztratili a pokračovala ve čtení. Hoši byli pořád hlasitější, zmateně se překřikovali. Zbystřila jsem v okamžiku, když se zmínili o tom, že musí zavolat hasiče. Vyskočila jsem z postele, otevřela okno a naskytl se mi dosud nevídaný obraz oblaku kouře, vycházejícího z motoru auta, které tak inteligentně odstavili chlapci uprostřed silnice mezi domy. Ihned jsem běžela pro své rodiče a vzbudila je se slovy, že venku hoří auto. Táta s mámou mžourali do tmy, ale rychle se vzpamatovali a vyrazili obhlédnout situaci. Taťka vykoukl z okna s dotazem, co se děje. Hoši mu položili opravdu nečekanou otázku: “Nemáte vodu?” Mezitím, co jsem budila rodiče, už bylo auto v plamenech. Mamka vyběhla ven a vysvětlovala klukům, že vodou z kyblíku auto opravdu neuhasí. Všechny poslala do bezpečné vzdálenosti, protože hrozilo, že auto vybuchne. Taťka společně s hochy zavolal na 155, protože se ukázalo, že dotyční vůbec netuší, kde se nacházejí, odbočili totiž jen z hlavní silnice, když se jim začalo z auta kouřit. Do pěti minut se rozezněly sirény v naší obci, za dalších pět minut už jsme slyšeli sirény hasičských aut a za pár minut tu byli jak znojemští profesionální hasiči, tak i zástupci místního sboru dobrovolných hasičů se svým malým autíčkem. Plameny se mezitím tak rozrostly a zesílily, že roztavily plechy auta, že byly úplně průsvitné a šlo vidět součástky v motoru. Sirény, světla a hlasy přitáhly zvědavce z celé ulici, většina z nich dorazila jen v pyžamech a bundách. Hasiči se po krátké přípravě vrhli s ohromným proudem vody na plameny, voda s plameny chvíli bojovala, ale nakonec zvítězila. Celkem rychle se povedlo hasičům oheň zlikvidovat a vše dopadlo dobře.

Jaroslavičtí hasiči oslavili 135 let od založení sboru.
Průvod, prapor, ocenění. Jaroslavčtí hasiči slavili 135 let svého sboru

Místo nehody bylo až do ráno pod dozorem místních dobrovolných hasičů. Auto bylo zničené, ale nikomu se naštěstí nic nestalo. Kluci, kteří zajeli do naší ulice úplnou náhodou, když zjistili, že se jim kouří z motoru, museli podat vysvětlení hasičskému vyšetřovateli. Odnesli si cennou zkušenost, jak se chovat v případě požáru a také na památku na mobil natočená videa hořícího auta a hasičského zásahu. Měli štěstí, že hasiči se k nim dostali tak rychle a s ohněm si dobře poradili. Kdo ví, co by se stalo, kdyby vše trvalo jen o pár minut déle. Moc jim nezávidím, že museli doma vysvětlovat, kde je tátovo auto.

Chtěla bych poděkovat všem hasičům, kteří každý den zachraňují naše životy a hasí, co nás pálí.

Karolína Velebová