Přestože ústřední květnové máje stojící na návsích moravských obcí našeho regionu příliš často nepotkáme, hoši z Moravskokrumlovska, Znojemska i Vranovska o filipojakubské noci zastrkovali májky do komínů svých vyvolených. Byly to krásné mladé břízky ozdobené pentlemi. Která dívka ráno nalezla tu vůbec nejvyšší májku, pyšnila se jí a byla na ni náležitě hrdá po celý rok. Milencům se u nás rovněž vysypávaly stezky pápěrkami nebo vylévaly vápenným mlékem, aby každý věděl, za kterou ten či onen chlapec potají chodí. Ráno proto mívali mládenci napilno, aby takovéto „chodníčky lásky“ zakryli dříve, než by je spatřily zraky nepovolaných, a to především rodičů děvčat, na které si chlapci mysleli. Tento zvyk později doplnily i škodolibé nápisy na silnicích nebo vratech usedlostí.
Rovněž mladíci z německých obcí o Valpuržině noci zasazovali májky ozdobené papírovými květy a stuhami na střechy i před domy svých dívek. Májky byly symbolem náklonnosti a lásky. Podobně jako v obcích moravských se však postavené stromky musely ještě uhlídat, aby je nezcizil některý ze soků nebo aby je jiný chlapec neodnesl a nepostavil před dům své vyvolené. Děvčata, která první májové ráno uviděla před domem májku, měla pochopitelně velkou radost. Odmítnutý nápadník se však o této noci mohl i mstít a před okno děvčeti postavit např. suchou větev ozdobenou plechovkami s povřísly. Děvče, o kterém se vědělo, že přišlo o svou počestnost, zase ráno před domem našlo na stromě pověšenou figuru ze starých hadrů známou např. v Horním Břečkově jako Todamonn. Také v německých obcích spojovaly bydliště milenců cestičky z vápenného mléka nebo z peří.


Obyčeje přinášet dívkám ozdobené stromky, obvykle břízky, ovšem nepatří pouze na Moravu a do Rakouska, ale najdeme je v různých obdobách prakticky po celé Evropě. Ústřední máje i májka přitom vystupují vždy v roli svatebního stromku, který jakoby suplovaly. Podle různých evropských analogií představuje březová májka „královnu“ květnových a svatodušních obyčejů. Vysoká ústřední máje na druhou stranu ztělesňuje májového či letničního „krále“. Není to sice v některých případech zcela jednoznačné, nicméně tento stereotyp převládá.
O co tedy původně šlo? Mládenci na čestném místě v obci vztyčovali vždy jednu, popř. dvě vysoké máje, obvykle smrky, kterým ponechali pouze vršek. Někdy byl jehličnan nastaven ještě zelenou břízkou. Máje se zdobily šátky a barevnými pentlemi a tančilo se pod nimi podobně jako o podzimních posvíceních. V případě dvou májí bychom mohli uvažovat o mužském a ženském archetypu plodnosti, tj. o stromech symbolizujících ve slovanském prostředí jarní božstva Jarilu (smrk) s Leljou (bříza) známou spíše pod přízviskem Vesna.


Kromě toho v noci na 1. máje chlapci stavěli před domy svých vyvolených mladé a pentlemi nastrojené břízky. Celý obyčej v sobě nese zastřené rysy starobylého indoevropského mýtu posvátné svatby probíhající napříč kontinentem v různých podobách. Ústředním smyslem tohoto mytického příběhu jsou zásnuby „májového krále“ (jarního božstva plodnosti) s jeho vyvolenou „královnou“, tedy jarní bohyní navracející se po dlouhé zimě zpět do našeho světa. Celý cyklus na sebe navazujících rituálů vrcholil zjevně posvátnou svatbou konající se v čase Letnic.
Venkovští chlapci proto vztyčením májek před domy děvčat, o které stáli, dávali vlastně najevo, po čem touží. To ještě víc zdůrazňovala ústřední máje, jejíž k nebi tyčící se kmen, prochází v některých regionech kruhovým (svatebním) věncem symbolizujícím dívčí nevinnost a ženský princip. Inu svatba a láska jarních božstev přecházela také na prosté smrtelníky, a proto není divu, že se zjara často konaly zásnuby (např. Družebná neděle; májové trhy nevěst v Německu aj.) vrcholící mnohdy veselými podzimními svatbami.

JIŘÍ MAČUDA

etnograf Jihomoravského muzea ve Znojmě