Dobrovolná služba vodních záchranářů: nasazují životy bez odměny

Sedíme v altánku malého letního tábora, kde se na břehu pod korunami stromů schovává šest stanů s podsadami. Vlastně jde o velmi komorní „ležení“, akorát pro tucet dětí. Ty právě na svažité loučce obklopily kolegy záchranáře Aleše Vančury a naslouchají osvětě, jak se chovat u vody a především v ní. Jak neskákat do neznámé hloubky, nekoupat se uhřáté, neplavat do dráhy člunům, nefrajeřit a nepřeceňovat síly…

Děti se se zájmem ptají a také odpovídají na otázky. Na dotaz „Jak budete přistupovat k tonoucímu?“ bystrý klučina sice odpoví šalamounsky: „Opatrně.“ Ale s tím se záchranáři nespokojí. A tak se dětem i mně dostane výkladu, čím je topící se člověk nebezpečný.

Nádory ničí elektrickými výboji. Unikátní metodu umí jihlavská nemocnice

I tak vypadá služba vodních záchranářů, kteří v letní sezoně slouží na slapské přehradě nonstop. Všichni jsou přitom dobrovolníci, na službu si vybírají dovolenou a navíc si hradí i veškerou režii – dopravu, jídlo a další sovisející náklady.

„Jezdí sem za námi i naše rodiny, přítelkyně, ženy nebo třeba rodiče. Koneckonců, jsou u vody a v krásné přírodě, takže to všichni bereme jako tak trochu jinou dovolenou,“ říká s úsměvem šéf právě sloužící skupiny Aleš Vančura, civilním povoláním obchodník v cestovním ruchu. Moje další otázky ale prozatím odbude mávnutím ruky, teď se musí věnovat dětem…

„Tonoucí je v panice, bojuje o život. I člověka v plné síle, který by ho za normálních okolností fyzicky přemohl, může stáhnout pod vodu. A rázem máme tonoucí dva,“ vysvětluje malým táborníkům Aleš Vančura. „Proto tonoucímu vždycky nejdřív hoďte do jeho blízkosti nějaký prostředek záchrany – lano, kruh, nafukovačku, kterých by se mohl chytit. Nebo mu přistrčte třeba špičku paddleboardu. Rozhodně ne ruku! Varianta, že pro něj půjdete tělo na tělo, je až ta nejzazší, kdy už není jiná možnost. A je vždy vysoce riskantní,“ dodává.

Záchranáři rozdělují tonoucí osoby na aktivní a pasívní. „Pasívní tonoucí se na hladině už nehýbe. Ale i tehdy se musíte přesvědčit, že je skutečně nehybný a nezačne se s vámi prát, jen se ho dotknete. Pak se z pasivního stane aktivní a tady jde i o váš život,“ varuje děti před zbytečným hazardováním Aleš Vančura.

„My záchranáři to děláme tak, že před tonoucím vždycky plácneme o hladinu, zda se třeba neprobere. Pokud za ním jdeme do vody, přibližujeme se k němu napřed nohama. Je to proto, že kdyby se po nás začal nečekaně sápat, abychom ho mohli nejprve razantně odstrčit a situaci následně efektivně řešit. Nikoli zápasit s člověkem v panice.“

Osvěžení v horkém dni? Voda nemusí být nejlepší variantou, varuje odborník

Naopak s pasivně tonoucím, tedy s člověkem opravdu v bezvědomí, záchranáři efektivně pracují okamžitě. „Zásadní je řešit zástavu dechu a vpravení nějakého kyslíku do těla. Do tonoucího tedy dýcháme už ve vodě, kdy s ním směřujeme ke břehu nebo na nějaké pevné místo, kde teprve můžeme začít se srdeční masáží.“ Tu také na figuríně trénují malí táborníci. A dobrou půlhodinu dávají pryžovému Oskarovi pořádně zabrat.

Při skutečné masáži srdce platí, že musí být intenzívní a dosti silová. Šanci na úspěch může zvýšit, jestliže se v masáži vystřídá více lidí. Když jde o všechno, jde jemnost stranou a někdy pro dobro věci praskají i žebra.

Součást systému

Na zlé i na méně dramatické scénáře se dobrovolníci připravují v půlročním kurzu plavčíka-záchranáře, který sestává z pravidelných plaveckých tréninků, nácviku záchranných technik a zdravovědy. Kurz, který si zájemci samozřejmě platí ze svého, se završuje zkouškou. Kdo chce, může absolvovat ještě kurz záchrany na divoké vodě, který je pětidenní, vysoce intenzivní a náročný.

K pilotování člunu je pak třeba získat osvědčení Vůdce záchranářského plavidla a následně navíc věnovat jeden víkend v roce k procvičování pilotních dovedností. Ostatně nejde o žádnou pramičku – menší ze dvou člunů slapské vodní záchranky pohání stopadesátikoňový motor Honda, větší člun má japonské motory dva, tedy 300 koní.

„Když musíte lodi šlápnout na krk, umí jet po vodě i šedesátkou,“ říká další ze záchranářů Jan Předota. Mimochodem metodika záchrany na vodě počítá i se zásahem, kdy záchranář skáče do vody právě i z jedoucí lodi. „Žádná lahůdka, ale jsme na to vycvičení,“ dodává s úsměvem.

Vodní záchranná služba je od letoška součástí Integrovaného záchranného systému (IZS), což se zatím velmi osvědčuje. „Máme na starosti nejen vodní hladinu, ale i určitý rádius kolem přehrady. Někdy je místo v terénu špatně dostupné nebo i nedosažitelné autem, a my jsme pak takzvaně ‚first responders‘, první na místě. Musíme být tedy dobří v resuscitaci a dalších neodkladných úkonech,“ vysvětluje Aleš Vančura.

Od vodní záchranky, pokud na místo dorazí první, pak péči o pacienta přebírá Zdravotní záchranná služba (i ta má na Slapech svůj vybavený člun). Sanitka pak vyjíždí zpravidla z nemocnice v Příbrami.

Pozor na letní období, pro zrak je rizikové, varuje lékařka Markéta Brožková

Někdy je ovšem třeba povolat vrtulník. Jako před nedávnem, kdy u Hříměždic loď s mladými lidmi narazila během otáčení do skály. Osazenstvo se zle potlouklo, někteří měli podezření na poranění břicha a páteře.

Slapští vodní záchranáři u nehody rovněž zasahovali, i když se stala až za hranicemi jejich rajonu: „Na místě už byla záchranka, kterou zavolali, ale my dojeli také. Dojezdový čas byl ovšem delší, i když jsme jeli ze základny v Živohošti rychle. Asi pětadvacet minut,“ vzpomíná na nedávný incident Aleš Vančura.

Stres samozřejmě roste s rychlostí, kterou se člun, byť vybavený majákem, pohybuje. Tím více za tmy. „Starosti nám dělají neosvětlené čluny nebo lidé, kteří si bez rozmyslu jdou v noci zaplavat a pustí se navíc dál od břehu. Když zkříží dráhu uhánějícímu člunu, asi vám nemusím líčit, jak to může dopadnout. Tohle je taková naše noční můra. Máme sice světlomety, ale za tmy musíme být dvojnásobně opatrní.“

Vyčistíme, převážeme, pofoukáme

Před návštěvou letního tábora vyrozuměl Aleš Vančura dispečink IZS, že jeho parta bude nějakou chvíli mimo dosah. Na vodě byl po celou dobu klid, přesto se na jeho mobilu automaticky objevila zpráva o úrazu motorovou pilou, kterou by standardně řešila „suchozemská“ záchranka.

„K zásahům na břehu vyjíždíme vlastně častěji než na přehradu, protože poškozený už bývá často vytažený z vody, někdo mu už před námi stihl pomoci. A na nás zbývá zdravotní dopomoc,“ dodává.

Vodní záchranná služba však nevyjíždí jen ke zdravotním zásahům, řeší i zásahy technické. Akcí obou povah bývá dohromady sedmdesát až sto za sezonu. „Pomáháme lidem třeba s překocenými plachetnicemi, které jejich majitelé už nemají šanci z vody vyzvednout. Nebo se stane, že někomu na vodě dojde benzin,“ líčí další ze záchranářů Torsten Török, který v jejich řadách slouží asi dvanáct let.

„Občas taky budíme dámu, která usne na nafukovačce a větřík ji odvane doprostřed přehrady, kde se, sladce dřímající, pohupuje v plavební dráze parníků,“ přidává další příklad ze záchranářské latiny Aleš Vančura. „A ke všemu je zjevně spálená jako špekáček. Tak jen čekáme, že večer ještě přijde s prosbou o pomoc s puchýři.“

Záchranáři dokonce loví výjimečně i věci ze dna. „Stane se, že přijde někdo s tím, že utopil brýle za padesát tisíc… To zabolí. A když máme k dispozici potápěče, což není vždy, pokusíme se mu je najít,“ směje se Aleš Vančura. Odměna? Vřelé poděkování. Dobrovolníci nic neúčtují.

KVÍZ: Zlomeniny, popáleniny, tonutí. Poradíte si s letními úrazy?

Lidé okolo přehrady o vodní záchrance na Staré Živohošti vědí a někdy sem se svým problémem dorazí sami. „Přivedou třeba dítě, které zakoplo o práh podsady a rozseklo si obočí nebo koleno. My uděláme prvotní ošetření – vyčistíme, převážeme, pofoukáme. Ale stejně se volá doktor, protože vyšetření udělat neumíme, ani na šití ran nemáme kvalifikaci,“ říká Torsten Török.

Zkušený záchranář v rámci osvěty ještě připomíná mobilní aplikaci Záchranka: „Tu rozhodně doporučuju. Je to výborná appka, kterou si snadno přivoláte pomoc – třeba zrovna naši –, aniž byste museli něco telefonicky vysvětlovat a popisovat, kde jste. Navíc to ani nemusíte vědět.“

Teď každopádně víme, že na Slapech slouží dobrovolní záchranáři, kteří nás nenechají ve štychu, kdybychom náhodou potřebovali pomoc. A nemusí jít hned o život.