Učit děti? To raději objet svět na oslovi

„Znáte ta rána, když se probudíte, ale máte pocit, že nemůžete vstát z postele, tak si posunete zvonění budíku ještě aspoň o patnáct minut dopředu? V tu chvíli upadnete do zvláštní fáze spánku, kdy se člověku zdají ty nejživější sny,“ vzpomíná Beau Devonshire na impuls k dobrodružné cestě do neznáma v jednom z dílů nekonečného seriálu internetových podcastů o dobrodruzích Deníky těch nejdivočejších.

Strach zažijí v rosickém sklepení, noc stráví na hradě. Spolek nabízí zážitky

„V tom snu jsem cestoval na oslu po poušti, o které jsem z nějakého ne zcela jasného důvodu věděl, že je na východě Turecka. Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak úžasně svobodný a šťastný,“ dodává.

Terčem výsměchu

Mladý učitel vstal toho dne z postele až neuvěřitelně svěží a ve skvělé náladě. Přišel do školy a… „Bylo to strašné. Všichni se mi vysmáli, jaký jsem hlupák, že se mi zdají tak nesmyslné sny, a já je ještě ke všemu beru vážně. Naštval jsem se a už po cestě domů mi dozrála v hlavě myšlenka, že dám v práci výpověď, prodám auto a kolo, což byl v podstatě můj veškerý majetek, a sen o oslovi a cestě pouští kdesi v odlehlé části Turecka si za každou cenu splním,“ vypráví Beau Devonshire.

Nebylo to v jeho životě poprvé, kdy si umínil, že všeho nechá a vydá se na šílenou cestu do neznáma. Jako dvacetiletý objel velkou část Španělska na skateboardu a na tomto výletě, který trval více než tři měsíce, potkal devadesátiletého stařečka jako z pohádky. Dali se do řeči a starý muž mu prozradil, že už chodí pěšky po Evropě od svých 80 let, kdy ovdověl, zbavil se veškerého majetku a vydal se na poslední a zároveň nejdelší životní pouť.

Když se ho zeptal, kolik denně ujde kilometrů, odpověď ho šokovala: „Tak asi 50 kilometrů, mladý příteli. Záleží, jak to jde. Někdy o trochu míň, někdy zase o trochu víc,“ pousmál se stařeček, který byl vlastně prvním, kdo mu otevřel oči a nadchl ho pro pěší putování do neznáma a plnění si na první pohled neuskutečnitelných snů.

Blízko smrti žízní

Nevšední dobrodružství začalo dvaadvacetihodinovým letem z Austrálie do Evropy. Neměl s sebou žádné zvláštní turistické vybavení, jen jednoduchý stan, který mu ušila kamarádka, starý batoh po dědečkovi a spací pytel.

Amerika byla osídlena dřív, než se myslelo. Vědcům pomohlo "králičí poselství"

Už první noc v turecké divočině mu přinesla hluboký zážitek, v němž hrály hlavní roli hvězdy a neuvěřitelné ticho, jaké předtím nikdy nezažil. „Ve velkých městech jsme po celých čtyřiadvacet hodin obklopeni nesmírným množstvím chaotických zvuků a zavaleni informacemi, které ze tří čtvrtin vůbec nepotřebujeme. Při svém tureckém putování jsem se poprvé naučil naslouchat vlastnímu dechu a tlukotu srdce,“ říká Beau Devonshire.

„Dříve jsem byl, tak jako většina ostatních, závislý na nejrůznějších zvucích, aniž bych si to uvědomoval. Pořád jsem musel mít zapnutou televizi, nebo aspoň rádio. To jsem se v Turecku odnaučil a upřímně jsem se divil, jak to, že jsem se z těch zvuků předtím nezbláznil,“ dodává.

Jenomže potom přišla první tvrdá zkouška. Při cestě přes horský průsmyk zabloudil a dva dny nemohl najít ani pitnou vodu. Ve chvíli, kdy už si nadával, že kvůli své hlouposti umře žízní, ho zachránil velký ovčácký pes, kterého v dálce spatřil. Z posledních sil se vydal za ním a po pár hodinách uviděl malou vesničku. Bydleli v ní pastevci ovcí, pro které byl absolutním zjevením. Polomrtvého cizince si nevěřícně prohlíželi, dali mu napít, pohostili ho a poradili, kudy má pokračovat v cestě.

Dostala jméno Fred

Australský dobrodruh se vydal do Kappadokie, „země krásných koní“. Byl si vědom toho, že místní lidé v odlehlých oblastech, kam mířil, nemluví anglicky. Pomohl až elektronický překladač – základní fráze mu k domluvě musely stačit. Už mu zbývalo jen koupit osla, což ovšem nebylo zdaleka tak jednoduché, jak si představoval.

„Museli si o mně myslet, že jsem cvok. Zarostlý a špinavý cizinec, který neumí ani slovo v jejich jazyce, drží v ruce malou krabičku, z níž se jakýsi hlas ptá, kde by tu mohl koupit nějakého osla. Musím ale říct, že všichni Turci, na které jsem narazil, byli neuvěřitelně pohostinní a milí,“ usmívá se.

Nakonec se mu za 300 amerických dolarů podařilo koupit oslici, která – jak vyšlo najevo později – byla neuvěřitelně líná, tvrdohlavá a na jedno oko slepá. „Netušil jsem, že je to oslí dáma, a tak jsem jí dal jméno Fred. Jednu moji australskou kolegyni totiž můj nápad přejít s oslem Turecko inspiroval k napsání knížky pro děti, kde hrál hlavní roli oslík Fred,“ vysvětluje Beau Devonshire.

KVÍZ: Tramp chodí s žebradlem a dělá si tlamu

Putování bylo nejdříve k uzoufání, protože oslice se každou chvíli zastavovala a lehala si, takže na ni musel v jednom kuse čekat. Časem ale nesourodá dvojice našla společnou řeč. Kdekoli se podivný cizinec na oslu objevil, vítali ho – děti nadšeným křikem a dospělí upřímným smíchem a pozváním na čaj.

Psi, horečka a halucinace

Putování po Kappadokii je nebezpečné, protože se všude prohánějí smečky zdivočelých hladových psů, kteří dokážou být velice nepříjemní. Asi po šesti týdnech oslího dobrodružství začaly odvážnému Australanovi pomalu docházet síly.

„Útoky psů byly stále nebezpečnější, takže v noci jsem nemohl ani na chvíli zamhouřit oko. Ve dne jsem byl na cestě, v noci se třásl zimou ve spacím pytli a přikládal na oheň. Po pěti probdělých nocích jsem začal mít halucinace a horečku. Po týdnu mi došlo, že jestli s tím nepřestanu, nevrátím se domů živý,“ vraci se v myšlenkách Beau Devonshire.

V tu chvíli si uvědomil, že všeho moc škodí. Svůj sen si splnil, poznal ticho, samotu a neuvěřitelnou krásu divoké přírody i noční oblohy. Došel do malého městečka, prodal oslici pastýřovi za stejnou cenu, za kterou ji před pár týdny koupil, a rozhodl se vrátit zpátky do Austrálie. Na své putování s Fredem ovšem podle svých slov nikdy nezapomene. „Úplně mi to změnilo život. Mám pocit, že jsem poprvé dozrál a začal být skutečně sám sebou…“

Nyní už pracuje na stejné základní škole, odkud předtím odešel, ale plánuje, že každoročně o prázdninách vyrazí sám někam daleko do neznáma. Přemýšlí o Gruzii, kde by si chtěl jako společníka pořídit koně. Pomalost a nevyzpytatelnost putování s oslicí byla sice poučnou zkušeností, ale… „Nemyslete si, na Freda jsem nezapomněl a v duchu jsme pořád spolu. Přinejmenším dvakrát do týdne se mi o něm zdá,“ usmívá se Beau Devonshire.

Po stopách Stevensona

Ve světové literatuře se jako první pokusil zprostředkovat slasti a strasti osamělého putování s tvrdohlavým oslem britský spisovatel Robert Louis Stevenson v roce 1878 ve své půvabné knize Putování s oslicí do hor. Na cestu do jihofrancouzských hor se vydal jako dvacetiletý, aby rozptýlil smutek poté, co mu rodiče zakázali stýkat se s jeho milenkou, o 20 let starší vdanou Američankou.

Už za tři roky na okraj vesmíru. Lístek do superbalonu vyjde na víc jak milion

Poetický příběh o krásách horské krajiny, divokých bystřinách i klidných kaštanových hájích na jeho 200 kilometrů dlouhé cestě se stal ve světovém měřítku první knihou, kde se podrobně popisují činnosti spojené s fenoménem, jemuž se o mnoho desetiletí později začalo říkat turistika: celodenní chůze neporušenou přírodou, spaní ve spacím pytli a ve stanu, rozdělávání ohně a vaření v kotlíku.

Stevensonovou knihou se inspirovala i francouzská komedie z roku 2020 Můj oslík, moje láska. Skupina mladých lidí s osly se v ní vydává po stopách putování slavného spisovatele a hlavní hrdinka si po večerech ve stanu čte jeho slavnou knížku.