„Když jsem ležel na zemi a nade mnou stála ta hora masa, myslel jsem na to, že zemřu,“ začal své vyprávění pro Deník Václav Soukup z Havlíčkova Brodu.

Osudný den začal stejně jako každý jiný. Šlo o rutinní práci: vyhnat zvířata z deseti ohrad (v každé je až pětadvacet býků), aby jim mohli nastlat čerstvou slámu. Kvůli bezpečnosti to dělají vždy dva lidi.

„Stalo se to u třetího kotce. Když jsme je vyhnali, tak si kolega někam odběhl, ani nevím proč. Asi si myslel, že je situace pod kontrolou. Nikdy se totiž na statku nestalo, že by se býk postavil proti člověku,“ vzpomíná mladík, který vystudoval střední zemědělskou školu a s prací se zvířaty má zkušenosti.

Ta nejhorší na něj ale teprve čekala. „Z ničeho nic ke mně přiběhl býk, dostal mě na zem a pět minut mě tam mordoval. Vrazil mi hlavou do hrudníku, mačkal mi tělo, žebra, nohy i hlavu. Moc dobře si na to vzpomínám. Cítil jsem najednou obrovský pud sebezáchovy. Řval jsem, škrábal, cítil jsem obrovský tlak na tělo. První ranou mi trochu vyrazil dech, strašně při tom funěl,“ popisuje útok býka mladík a pokračuje:

„Hrál si se mnou jako s kusem hadru. Postupně mě z třetího kotce dostával až k prvnímu, to je asi patnáct dvacet metrů. Mezitím jsem bouchl hlavou o zábradlí a býk mě pomalu tlačil na zeď,“ vzpomíná.

Pak se ale stalo něco, co Václavu Soukupovi pravděpodobně zachránilo život. „Přišel tam druhý býk. Nevím proč, jestli chtěl pomoci tomu, co mě drtil, nebo mě. Každopádně ten, co na mě útočil, se po tom druhém ohlédl. Otočil se jen na malou chvilku. To mi ale stačilo na to, abych se z posledních sil vzchopil a přeskočil dvoumetrovou zábranu. Býk znovu zuřil, mlátil hlavou do ohrady. Já byl ale v tu chvíli v bezpečí. Vůbec jsem necítil tělo. Nejvíc mě bolel hrudník,“ ukazoval mladík při rozhovoru rukou na prsa.

Zraněný se pak doplazil do jiné místnosti a chvíli ležel vedle traktoru. V tu chvíli ho našel jeho osmapadesátiletý kolega také z Havlíčkova Brodu.
Ptal se ho, co se stalo, a nato mu řekl, ať se jde umýt, že ho odveze do nemocnice, a odešel směrem ke stádu býků.

„To jsem ho viděl naposledy živého. Šel jsem se umýt, a když jsem ho šel hledat, neozýval se. Volal jsem na něj, ale nic. Pak jsem mezi býky uviděl jeho stín. Říkal jsem si, že to není možné, aby ho také napadli, vždyť jsem mu říkal, že jsou rozzuření. Rozsvítil jsem světla u traktoru a viděl jsem ho tam ležet. Býci kolem něj stáli. Volal jsem rostlináři, aby mi šel pomoct,“ vyprávěl Václav Soukup.

„Měl jsem strach mezi ně jít sám. Nakonec jsem tam mezi ně musel znovu vlézt. Kolegovi jsme poskytli první pomoc, ale když jsme mu masírovali srdce, tak bylo vidět, že má rozmačkaný hrudník. Měl otevřené oči a krev mu tekla z pusy,“ líčí se slzami v očích otřesný zážitek Soukup.

Pak už pro Václava Soukupa přijela rychlá záchranná služba. V nemocnici zjistili, že má pohmožděniny hrudníku, modřiny po celém těle, naraženou hlavu, natažený sval na noze a oděrky. Po ošetření byl propuštěn domů.

„Na statek se vrátím, ale k býkům už to asi nebude,“ řekl Václav Soukup, který se se smrtí kolegy vyrovnává velmi těžce. „Byl to dobrý chlap, všichni ho měli rádi.“ Půltunového agresivního býka museli veterináři nakonec utratit. I oni s ním ale měli problém.