Kliknutím zvětšíteV Praze již přes rok vládne nesourodý slepenec koalice o pěti politických partajích. Některé jsou liberální, jiné konzervativní a teplá místečka si v ní zařídili i anarchismem pokřtění Piráti. Mladí bouřliváci, kteří se mávnutím kouzelné hůlky peněz a funkcí proměnili ve „staré hofráty“. V čele stojí proslovy o hodnotovém vládnutí milující profesor Petr Fiala, jenž ale v případě závažných obtíží kabinetu buď zkouší nevhodně mlčet, anebo nevhodně mluvit. Vždyť třeba v případě Jurečkova porušení služebního zákona doslova řekl: „Ředitel Úřadu práce byl chráněn služební zákonem. Pan ministr hledal cestu, jak to vyřešit, a nakonec se to vyřešilo.“
Jedná se o unikum mimořádně nevhodné pro obtížné časy, jimiž procházíme. Ctižádostivým politologem vedená „panská koalice“ je příznačná špatnou veřejnou správou i pompézní bezkoncepčností, čímž samozřejmě dále přiživuje stávající hospodářský propad České republiky. Ten lze bohužel demonstrovat mnoha strašidelnými ukazateli, zejména bezpříkladným únorovým deficitem státního rozpočtu o výši bezmála 120 miliard korun!
Jedno však ideově zcela nesourodé koalici upřít nelze: z čistě mocenského hlediska je „srdce Evropy“ jen a jen její píseček. V obou komorách parlamentu dominuje zcela suverénně. Vlastního člověka, zdá se, dosadila i na Pražský hrad, přičemž nápad Pavlovy kandidatury vznikl – dle slov pobočníka hlavy státu Petra Koláře, bývalého velvyslance v USA – před několika lety na americké ambasádě. Brzy dle svého vkusu zřejmě doplní také Ústavní soud, kde letos končí funkční období sedmi soudcům (včetně předsedy). Takže kdoví, jak tomu nakonec bude s některými zjevně protizákonnými postupy kabinetu; zejména s bezdůvodným vyhlášením legislativní nouze, skrze níž byla bez námahy protlačena asociální norma o regulaci důchodů…
Samotnou kapitolou je mediální situace v zemi, jelikož většina významných sdělovacích prostředků u nás, na prvním místě veřejnoprávní (!) Česká televize, obvykle sympatizuje s pětikoalicí. Kabinet vedený někdejším antikomunistickým aktivistou a monarchistou Fialou si tak může dovolit hodně. Ušetří-li na důchodech, lze přidávat na platech poslanců nebo se může začít s nesmyslným nákupem drahé letecké techniky ze zbrojovek spřátelené mocnosti…
Může si však dovolit ještě víc. Nespokojence staronově, takříkajíc „po bolševicku“, kádrovat, vyhrožovat jim a cenzurovat za pomoci zcela mlhavého slova „dezinformace“. Vláda také vážně plánovala oficiálně finančně podporovat jí nakloněné sdělovací prostředky, v nichž se mimochodem velmi často vyskytují nefalšovaní „majitelé pravdy“. Systematicky rozšiřující nadávky pro lidi jiného názoru. Nadávky typu dezoláti, chcimírové, agenti Moskvy, placení podpůrci Pekingu nebo mentálně méněcenní, kteří jsou ovlivněni (z podnětu tajných služeb onehdy svévolně vypínanými) proruskými weby. Což je jinak rétorika nápadně podobná slovníku médií starého režimu, který lál nespokojencům do amerických agentů, samozvanců a zaprodanců či do obětí vysílání štvavých západních vysílaček. Zdrojů ideologické diverze hodných důsledného rušení…
Popisované mimochodem v mnohém připomíná také stávající vývoj na předvolebním Slovensku, jež však má jednu zásadní výhodu. Její stranická opozice, byť k ní můžeme mít jakékoli kritické připomínky, je silná a akceschopná. Což není případ českých zemí, kde se čistě vinou vlastní neschopnosti sesypala na mimoparlamentní hromádku celá levice. V zákonodárných sborech zůstal v úloze opozice jen multimiliardář Babiš, případně národovecký křikloun Tomio Okamura. Opatrnicko-prospěchářsky se projevují zejména odborové svazy, jejichž významný funkcionář Josef Středula de facto jen předstíral účast v nedávné prezidentské kampani, z níž nakonec (po bleskové závěrečné útratě zbývajících pěti milionů korun na volebním kontu) včas odstoupil…
Pavel P. Kopecký
je historik a politolog
Markantní je také jakási neživotnost, přesněji občanská rigidita naší demokracie. Stačí se přece rozhlédnout po aktuální Unii. Zatímco ve Francii se kvůli pozdějšímu odchodu do důchodu zvedla obrovská vlna odporu a v Německu zrovna probíhají rozsáhlé stávky, v Česku jsou nesouhlasné akce obvykle roztříštěné nebo vnitřně nejisté. Hezkým příkladem se stala bizarní vzpoura akademických davů. Když čeští vysokoškolští kantoři seznali, že se jejich tradičně špatná hmotná situace za stávajících poměrů ještě dále stupňuje, rozhodli se na konečně vyjít do ulic. Stalo se tak na Den učitelů a dopadlo to věru příznačně. Platy našich akademiků sice nejsou ani náznakem srovnatelné s ohodnocením jejich francouzských či německých kolegů, nicméně příslušný odborový organizátor honem, honem ujišťoval, že akce není nijak namířena proti vládě! Jistý intelektuál tak celý podnik duševního výkvětu národa přejmenoval trefně: na skupinovou terapii ponižovaných.
Je to vcelku tragédie, nadto s hlubokým symbolickým obsahem. Naznačujícím, jak málo se u nás lidé de facto všech vrstev berou za svá práva. Buďme ovšem pořád optimisty, každá krize je příležitostí. Záleží hodně i na tom, jak daleko další nehodná vláda střední Evropy – lidově přezdívaná „Pětidemolice“ – ještě zajde.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
26
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
