Kliknutím zvětšíteMoscow Times, jeden z posledních nezakázaných nevládních hlasů z Ruska, zveřejnily tento týden rozsáhlou analýzu situace v Kremlu. Odvolávají se na vysoce postavené zdroje v ruské armádě a tajných službách i v okolí prezidenta Vladimira Putina.
Moscow Times píší o velké nespokojenosti armádních špičeks Putinem a s jeho „speciální operací na Ukrajině“. Ano, takto tupě připitomněle Rusko hlavně svým občanům dál lže, že proti Ukrajině nevede žádnou válku. No a ti ruští generálové nejsou s Putinem nespokojeni proto, že vede válku, ale proto, že tato válka je v určitém smyslu z jejich pohledu stále „omezenou válkou“, v níž jim Kreml nedovolí všechno, co by proti Ukrajincům mohli použít. Plošné bombardování Kyjeva a dalších ukrajinských měst, zničení nádraží plných civilistů a kdo ví, co ještě.
Ani Moscow Times nepíší o útoku jadernými zbraněmi, ale z tónu analýzy není zřejmé, co všechno se ruským zeleným mozkům honí hlavou. A nedávné veřejné vystoupení jednoho z klíčových ruských generálů, který hovořil o tom, že je třeba dobýt celou jižní Ukrajinu, odříznout Ukrajince od moře a naopak spojit Rusko s Podněstřím, vykládají Moscow Times jako jeden z dalších projevů nespokojenosti ruských vojenských špiček s Putinem a jeho okolím.
Po zbabrané „speciální operaci“, kdy musela ruská armáda se staženým ocasem odtáhnout od Kyjeva a ze severu Ukrajiny, se teď po dvou měsících ujímá velení operace ruská generalita. Na Donbasu a na jihu Ukrajiny postupuje metodou parního válce, pomalu, brutálně, nemilosrdně k čemukoli, co jí stojí v cestě kupředu.
To, že každý kousek země který takto dobude, bude srovnaný se zemí a nasáklý krví vojáků i civilistů, je ruským generálům pokračujícím v tupé sovětské tradici do značné míry jedno. Dokud budou mít rozkaz, munici a vojáky, budou válčit až k dosažení ruských cílů, jejichž rozsah zná možná jen Putin.
Všichni se tak nějak upínáme k devátému květnu, kdy by tohle šílenství mohlo skončit. Ale když na to myslím, vzpomenu si na postaršího muže z ukrajinské teritoriální obrany. „Musíme vydržet aspoň týden. Pak to Rus vzdá, odtáhne a my uhájíme naší nezávislost,“ říkal mi třetí den války.
Od té doby ale uplynuly dva měsíce. Rus sice odtáhl od Kyjeva, ale ve čtvrtek poslal skoro do centra města několik raket, aby Kyjevané nezapomněli, co je to válka a že i pro ně neskončila. S temným vzkazem, že příště nemusí mít tyto rakety konvenční, ale třeba jaderné hlavice.
My na Západě jsme mezitím začali věřit v zázrak, že Ukrajinci, kterým už dodáváme všechno, co v našich armádních skladech dokážeme najít, mohou válku s putinovským Ruskem vyhrát. Vyhrát s našimi zbraněmi, ale vlastně místo nás, za nás. Vyzbrojíme je, dáme peníze na vedení války, postaráme se o ženy a děti, ale umírání na bojišti necháme na Ukrajincích. Čest výjimkám v podobě dobrovolníků, včetně Čechů, kteří šli na Ukrajinu fyzicky bojovat.
Tupé ale vytrvalé Rusko
Tahle hnusná ruská válka se přitom po dvou měsících stala už součástí našich životů, tak přirozenou, že už mizí z předních míst ve zprávách. Tak, jako se to stalo v případě mnoha jiných konfliktů.
To, co přichází teď, je ale stále válka. Stejně strašná, stejně vražedná, ale nudná, unavující. Válka na výdrž. Nás všech. Ukrajinců, kteří dál krvácí a odvrací ruský nápor, válkou milionů uprchlíků, kteří nevědí, co s nimi bude, válkou nás, kterým válka zdražuje plyn, benzín, potraviny, život celkově. Válka, která ukrajuje i kvůli uprchlíkům z našeho blahobytu.
Rusko, které chceme a musíme porazit, není silné, ani chytré ale je vytrvalé. My musíme být silnější. moudřejší, ale i vytrvalejší. Protože tahle válka jen tak neskončí.
1
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
