O zlu v nás aneb Poučení z plavecké dráhy

Nejsem sportovně založený člověk, ale pohyb je prý zdravý, a proto si každé ráno zacvičím jógu – tedy cviky, kterým říkám jóga, ale pravý jogín by asi pohoršeně nadzvedl obočí – každodenně si dopřeji procházku, abych si protáhla záda po sezení u počítače, a jednou týdně si jdu zaplavat.

Mé pohybové aktivity nepatří mezi nijak zvlášť vzrušující ani nebezpečné. Proto mě to, co mě potkalo v bazénu před pár týdny, docela vyvedlo z míry. Záměrně píši „to“, protože nazvat ono setkání událostí, příhodou nebo snad dobrodružstvím by bylo nadnesené, přestože mi od té doby leží v hlavě. Posuďte sami:

Plavu si v bazénu stylem, který můj muž, bývalý závodní plavec, nazývá stylem „paní radové“, ve dráze vyhrazené mně podobným plavcům, kteří si nechtějí namočit vlasy. Kromě mě je tam ještě baculatá maminka s malou holčičkou. Pomalu plaveme sem a tam a nijak si nepřekážíme.

Na čem se shodneme? A když ano, s kým?

Ostatní dráhy určené plavcům jsou kromě dvou prázdné. Náhle se ozve cáknutí a do vody přímo proti mně skočí mladý muž a pokouší se – ne zcela úspěšně – o cosi jako kraul. Na poslední chvíli se mi podaří uhnout, načež mladík přes rameno ucedí: „Uhni, takové jako ty mám nejradši.“

Jsem pomalejší jak v pohybu, tak i v myšlení, takže mi význam toho, co řekl, došel až na druhé straně bazénu. Přesto jsem se odhodlala k reakci. Když jsem se s ním znovu setkala v protisměru, odvážně jsem se mu postavila. Jednou rukou jsem se chytila provazu oddělujícího dráhy a druhou jsem ukázala na volnou plochu. „Vedle přece máte volné dráhy.“

„Já se kvůli vám nebudu koukat, kde je volno,“ pravil. Ocenila jsem, že mi tentokrát vykal, ale nehodlala jsem se vzdát. „Tady už jsme tři,“ dodala jsem.

K našemu setkání došlo v místě, kde byl bazén pro mých sto šedesát centimetrů ještě hluboký. Při rozhovoru jsem tudíž šlapala vodu a snažila se udržet na hladině, zatímco můj protivník měřil asi dva metry a pohodlně dosáhl na dno.

„Držte hubu,“ pronesl se zdvořilým vykáním a hodlal se vzdálit.

Jemně perlivá voda jako příklad českých kompromisů

Přiznávám, že tohle jsem nečekala. „Co jste to řekl?“ zeptala jsem se užasle. Zřejmě to byla chyba, protože muž udělal dva výhružné kroky mým směrem, až se nade mnou tyčil jako obrovský kos, který se mě chystá sezobnout, a zopakoval dost nahlas: „Drž už hubu!“

„Co si to dovolujete!“ křikla jsem. „Okamžitě mi uhněte z cesty!“

Zdroj: Deník„Nebo co?“ zavrčel. Udělal ještě jeden krok mým směrem. Už nás dělilo jen pár desítek centimetrů. Neuhnula jsem. I proto, že jsem šlapala vodu a neměla kam.

V tu chvíli jsem si myslela, že mě uhodí. Skláněl se ke mně níž a níž a obličej měl zkroucený do vzteklé grimasy. Pak se rozhlédl, o kousek poodstoupil, dlaní přejel po hladině a chrstl mi vodu do obličeje.

Jen jsem se vzpamatovala, křikla jsem: „Já si budu stěžovat!“ Což bylo asi jediné, co jsem mohla, ale mladík si už uvědomil, že to přehnal, a soukal svou hubenou, dvoumetrovou postavu z bazénu.

„Budu si stěžovat,“ křikla jsem za ním ještě jednou a on se otočil a vyslovil něco, s čímž bohužel musím souhlasit. „Víte co? Moc mluvíte, paní,“ a odešel.

Jasně, bylo to nepříjemné a pokazil mi den. Ale to není důvod, proč mi ta záležitost uvízla v paměti. Stále totiž vidím ten vzteklý výraz v jeho obličeji a rozladění v očích, když si uvědomil, že mě nemůže uhodit, protože kolem jsou svědci. Nic jiného než strach z následků mu v ráně nezabránilo. Klidně by praštil ženu o dvě hlavy menší, než byl on sám, ženu ve věku své matky, kdyby nemusel nést důsledky.

Nemáte čas? A co ho zkusit najít?

A já jsem pochopila jednu věc. V tom mladíkovi, ale nejen v něm, možná v každém člověku, je někde v hloubce skryté zlo a násilí. Myslíme si, že jsme kultivovaní lidé, kteří se díky výchově naučili to surové v sobě potlačit. Chci věřit, že u většiny z nás to tak je.

Ve světě se odehrává spousta zla. Zprávy z Ukrajiny denně přinášejí svědectví o utrpení civilistů. O mučení, znásilňování, popravách, únosech… A já si říkám – jak je možné, že tohle udělá jedna lidská bytost jiné? A pak si vzpomenu na hubeňoura z bazénu. Na jeho obličej zkřivený vzteky, touhu vybít si zlost, dát průchod zlu.

Díky němu jsem totiž pochopila, že pachatelé těch hrůzných skutků dělají to, co dělají, protože můžou. Dostali prostě příležitost.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.