O jedné přednášce, co se zvrtla

Byla jsem požádána, abych udělala přednášku o tom, jak píšu a tom, jak psát. A tak jsem přemýšlela, jak já tu svoji milovanou práci dělám. Zjistila jsem, že pořád hledám. A pořád nenacházím. I když… Ale pojďme to vzít od začátku

Kdysi dávno jsem měla štěstí, že ve mě někdo vykopal poklad - talent. A že jsem ho mohla začít rozvíjet. Nejdříve můj poklad rostl jako dříví v lese, to bylo fajn, i když s tím byly různé nepříjemnosti v podobě pětek ze slohů a později zdvižených prstů mých prvních redaktorek. Jedna z nich mi oznámila, že neumím dát dohromady větu. Jenže tehdy jsem ještě byla drzá a řekla jí, že těmi nesprávně postavenými větami píšu zrovna knihu a bude to bestseler.

Moje drzost neznala mezí, knihu jsem nakonec i vydala. Jenže od té doby jsem pořád jenom poslouchala dobře míněné a chytré rady. Lidé, kterých jsem si vážila, mi napovídali, jak psát, abych byla lepší. Začala jsem se snažit. Mé věty se stávaly učesanějšími, můj sloh vytříbenějším. 

Neklaňme se lékařům

Přestala jsem tvořit jako barbar, víc jsem o všem přemýšlela, víc jsem makala, jenže jsem byla unavenější a unavenější a moje knížky nudnější a nudnější. Začala jsem počítat, kolik stran denně musím napsat, kolik hodin denně přemýšlet a kolik za to mám. Stala jsem se spisovatelkou.

Jenže jsem stále poslouchala něčí rady. Stále jsem o nich přemýšlela, přijímala je a měnila podle nich své věty. Jednoho dne jsem se nějak zasekla. Nevěděla jsem, jak dál. Pracovala jsem o to víc, rozhodnutá tvůrčí krizi přemoci pílí. Tehdy se se mnou úplně náhodou dala do řeči jedna žena.

Zdroj: Deník

Přirozená, chybující, smutná i veselá. Mluvila jak jí zobák narostl a ptala se, co teď píšu. Popsala jsem jí, jak mi to nejde a že to spravuji pracovní morálkou. Rozesmála se a poradila mi, ať nepracuju. Ať chodím na procházky a nic neřeším. Že to přijde samo. Vsadila se se mnou, že se mi ta knížka napíše sama. Že za mnou přijde. Přesně tak, jako ta první. Když jsem ještě nikoho neposlouchala. Když jsem ještě byla drzá. Stalo se. Začala jsem opisovat své sny.

Může Rusko za svou vládu?

Takže už vím, o čem bude ta přednáška. Jak je dobré se rozpomínat, vnímat, naslouchat. Vrátit se k sobě. Nebude to přednáška o psaní, ale o životě.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.