Jak se píše kniha

Nebo spíš – jak já píšu knihu. Dopsala jsem svůj šestý román, dala jsem mu název Les v domě a poslala ho do světa. A zároveň jsem znovu vyrazila na cesty za čtenáři, abych jim knihu představila, povídala si s nimi o všem, co je na mém psaní zajímá, a odpovídala na jejich otázky.

Návštěvníci besed čtou a milují knihy a často jsou mezi nimi i takoví, kteří by rádi knihu napsali. A proto v diskuzi téměř pokaždé padne otázka: Jak se píše román?

Když jsem tu otázku dostala poprvé, uvedla mě do rozpaků. Já nevím, jak se píše román, nikdy jsem se to neučila, nechodila jsem na školu, kde bych se to dozvěděla, nenavštěvovala jsem žádný kurz.

Jen jednou jsem se nechala přemluvit, abych zájemcům vyprávěla o svém psaní v několikahodinovém bloku. Zpočátku jsem se tomu bránila a nechala jsem se přesvědčit až argumentem, že postačí, když budu vyprávět, jak píšu já. „Prostě si s nimi budete jen tak povídat.“ Jenže ouha! Když jsem přišla do místnosti, kde se mělo setkání odehrát, na stěně visela tabule a na ní byla rudým fixem napsaná osnova sepsaná mým předchůdcem: Jak vytvořit strukturu příběhu, jak vytvořit atmosféru, postavy, jak pracovat s dialogem… „Je mi líto,“ řekla jsem, „takhle promyšleně já nepíšu. To všechno mi vzniká v hlavě průběžně, při psaní.“

Trochu toho štěstíčka

Smazala jsem tabuli a začali jsme pátrat po tom, co nás zajímá natolik, abychom se o to chtěli podělit s ostatními. Během dvoudenního kurzu jsme napsali fejeton a krátkou povídku a bylo to skvělé. Účastníci kurzu psát uměli, talent jim určitě nechyběl, jen potřebovali najít téma.

I já dokážu psát jen o tématech, která mě zajímají, nad kterými přemýšlím a chci si je nějak srovnat v hlavě. Píšu o věcech, které mě tíží, ale jednou bych ráda napsala i knihu o tom, co mě těší. Vždycky o sobě říkám, že jsem optimistka, vidím sklenici víc poloplnou než poloprázdnou, ale poslední dobou na mě padá podivný smutek z lidí a jejich potřeby ubližovat. Ze zla a tíživé atmosféry, která se šíří společností, prosakuje ze sociálních sítí a zatěžuje vztahy mezi lidmi hořkostí. Kde se ta zloba a zatrpklost rodí? Jak moc je nakažlivá? Proč se řetězí a je možné ten řetěz přetnout?

Zdroj: Deník

Kniha Les v domě je o zlu, ale zároveň i o tom, že žádná situace není bezvýchodná. Zlo lze zastavit.

Život není jen lehký, ale lidé si ho dokáží dělat ještě těžší svou zbytečnou záští a bezohledností. Nad příčinami hořkosti, která se v lidech hromadí a otravuje jim i ostatním život, hodně přemýšlím. Ale ráda bych přemýšlela i o hezkých stránkách života. Až převáží, napíšu o nich knihu. Radostnou. To bych moc ráda.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.