Jak jste se ke včelaření dostala?
Jak mě to napadlo, vlastně sama nevím. Ale mně se vždycky včelaření líbilo, jen jsem si nemyslela, že bych se do toho mohla sama pustit a zvládnout to. Byla to pak taková šťastná náhoda. V mých rodných Moraveckých Pavlovicích jsme stavěli chalupu, a při tom jsem potkala „souseda“ Dušana Fialu, který nám při stavbě pomáhal. Kromě toho, že je řemeslník, je také včelař. Při práci jsem ho ohledně včel pořád zpovídala, pak jsme dva dny seděli, on vyprávěl, já poslouchala, a pak jsem mu řekla, že bych si to chtěla vyzkoušet. Sám mi nabídl, že mi na jaře zapůjčí dva úly, abych si to mohla zkusit, a když mě to bude bavit, že můžu začít. A je to už tři roky, co na jaře přijel se dvěma úly.
Tedy nezapomněl…
Ne, a já bych mu ani zapomenout nedala, protože to už jsem se chytla. (smích)
Takže jste se už předtím začala teoreticky připravovat?
Ano, zapůjčila jsem si mnoho literatury, ale první knížku mi už na Vánoce koupil můj muž Jirka, jmenuje se Kuřákovo včeličky. Autor knihy je vášnivý kuřák, ale také „starý včelař“, který včelařil už se svým tatínkem. V knížce je hodně včelařského umu, ale není to učebnice jako taková a je navíc bezvadně napsaná, velmi zábavně. Pak jsem si samozřejmě půjčila i ty učebnice. Nejvíc mi ale dal právě ten můj známý včelař Dušan Fiala, který má v Pavlovicích asi sedmdesát včelstev. Mně se jeho včelaření moc líbilo, protože k němu přistupuje s takovým zdravým selským rozumem. Nebrání se zkoušení nových věcí, ale třeba řekne – tohle se mi až tak neosvědčilo…
Sledovala jste tedy zblízka, jak váš „učitel“ se včelami pracuje?
Rozhodně, ten první rok jsem s ním ke včelám chodila často, abych se něco naučila, snažila jsem se pochytit, co šlo. Mám pocit, že jsem celý rok byla jak v Jiříkově vidění. Největší problém jsem měla s tím, abych včelám neublížila.
Teď už si ale s lecčím poradíte sama…
To ano, ale včelařím tři roky, takže se opravdu nepovažuji za žádného velkého včelaře. I když letos už k těm včelám chodím sama, sama jsem medovala a teď už krmíme… Ale stejně se vždy poradím. Řeknu svůj postup, který zrovna nastoupím, a můj „učitel“ třeba řekne - udělal bych to ještě takhle… Jsou různé způsoby včelaření, od toho z mého pohledu divokého včelaření, kdy se k němu přistupuje hodně přírodně, až po to, kdy zase jsou třeba úly podle mě až přetechnizované. Je tam velká variabilita. Včelařů je hodně, mají svoje stránky, fóra, kde si vyměňují informace, je spousta různých přístupů.
Takže si vlastní přístup tvoříte i vy?
Já jsem se hlavně na začátku hodně držela rad mého inspirátora, protože se mi líbil jeho postup. Odchyluji se tak nějak zlehka, abych nezakrněla, přečetla si něco nového. Chci ty informace nabalovat jen postupně, a postupně i zkouším. Někdy se mi stane, že musím improvizovat, tak to udělám. Ale mám asi štěstí; zatím kdykoliv jsem zaimprovizovala z pohledu svých zkušeností, a pak řekla – udělala jsem to takhle, protože…, ale nebylo to tak, jak to mělo být podle „vorschriftu“, řekl mi můj rádce, že jsem to udělala dobře.
Zřejmě máte pro včelaření nějaký přirozený cit.
Možná, a také se včel nebojím. Nejsem nervózní, i když se kolem mě rojí, snažím se vše opravdu dělat tak, abych jim co nejmíň ubližovala, a zbytečně je nedráždím. I když vždycky kolem úlů ráda čichám, protože to je úžasná vůně, na jaře tam moc ráda sedím a v zimě poslouchám, jestli tam vrní. Když mám pocit, že ne, „zaťukám“ na ně, a jsem spokojená, že jsou v pořádku.
Kolik máte úlů?
Já to beru tak, že pořád začínám, nikam nespěchám. Napřed jsem měla dva úly, teď mám čtyři – zase na radu pana Fialy. Může se stát, že během zimy včelstvo z nějakého důvodu umře, a on mi řekl – když budete mít dvě včelstva, tak to bude padesátiprocentní úmrtnost… A má pravdu.
A kolik je kolem nich práce?
Není sice pravidelná, ale je jí dost, zase záleží, kolik těch včelstev máte. A mít jedno nebo dvě, to skutečně není optimální, tak myslím, že ty čtyři jsou pro mě tak akorát. Rozšiřovat už ten počet zřejmě nebudu – právě proto, že je to koníček a že by to koníčkem mělo zůstat. Určitě to není na nějaké obohacení. (usmívá se)
Je to nákladný koníček?
Počáteční náklady jsou z mého pohledu vysoké dost – i když ve srovnání s tím, kdybyste si kupovala letadlo, tak zase ne. (smích) Takže když si chcete pořídit nové včelstvo, nové úly, aby byly čisté, to je velmi důležité, aby se předcházelo nemocem, pak vybavení, abyste mohla medovat, to jsou všechno náklady, které do toho musíte dát, ať máte včelstvo jedno nebo čtyři. Počáteční náklady jsou tedy poměrně vysoké, jdou třeba až do desetitisíců. Když pak chytne včelstvo včelí mor, musíte to všechno zavřít a spálit.
Na čistotu je tedy potřeba pečlivě dbát…
Je strašně důležité čistotu udržovat, protože včely lezou do vašeho úlu i do cizího. Proto si myslím, že by mezi včelaři měla panovat solidarita ohledně údržby, a také si myslím, že i to přírodní včelaření by mělo mít své hranice. Ono by bylo úžasné včelařit a nechat včely jen tak, ale doba se změnila a měli bychom se přizpůsobit.
Tedy včely i včas léčit?
Ano. Samozřejmě nemyslím cpát je spoustou chemie, ale o takové té základní podzimní léčbě si myslím, že je to podobné jako když se necháme očkovat – některým nemocem se tak ubráníme. Jsem pro zlatou střední cestu: najít něco, co vám umožní zdolat nemoc, aniž by to těm včelám a člověku nějak ubližovalo. Tedy tu solidaritu ohledně údržby včelstev a léčby vnímám jako to nejlepší, co mohou včelaři dělat pro to, aby se pak nemusela včelstva likvidovat.
Jsou to velké škody…
To sice ano, ale především jde o to, kolik životů tam zlikvidujete… Když se začnete o včely zajímat, sledujete, jak fungují, jste pak trošku jako „blázen“. Já jsem na jaře viděla včelku, která večer zůstala někde na své cestě, asi už nestihla dospěchat do své „chaloupky“. Seděla tam zkřehlá, tak jsem ji vzala domů, aby se ohřála a ráno, až vyjde sluníčko, jsme ji mohli pustit ven. (smích)
Co se vám na včelách tolik líbí?
Včelstvo je tak úžasná záležitost! Jak mají ten život propracovaný, jak mají rozdělenou práci… Když třeba přijdou o matku, někdo si řekne „jedna blbá včela“, ale tak to rozhodně není. Celé to včelstvo pracuje na tom, aby tu „maminku“ mělo. Ony vědí, že bez ní by nepřežily, a je úžasné, jak rychle zjistí, že ji nemají, když se to stane, a rychle pak dokážou zapracovat. Pokud můžou, vychovají si ji do určité doby z vajíčka i bez vaší pomoci. Musí si ji samy vytipovat, tedy většinou několik, krmí je jinak než ostatní včely. Špatné je, když chybí ten mladý plod, to pak musí přijít práce včelaře, který jim ho dodá.
Už se vám to stalo?
No, ano. První reakce, když jsem přišla o včelí matku, byla: ježíšmarjá! (smích) Pořád jsem hlídala, aby si ji vychovaly. Při tom nekoukáte na užitek, každý včelař, když má ty včely rád, tak se snaží, aby včelstvo přežilo. Já mám včely taky ráda a ten jejich systém je prostě úžasný.
Jsou hodné i ony na vás?
Taky dostanu žihadla, to je jasné, ale nemám s tím problém. Naopak – koupila jsem si třeba knížku o tom, že se tím někdo léčí. Tak vždycky říkám: Je to zdravé, když mě sem tam štípnou. Samozřejmě to v žádném případě nevyvolávám, nehraju si na nějakého „geroje“, když „lezu do včel“, mám rukavice, klobouk, oblečení, kuřák – všechny základní věci. Ale hlavně včely zbytečně neprovokuji, pak to ovlivní tu práci s nimi. Když se jim někdo začne motat před česnem a pak si stěžuje, že ho poštípaly, tak říkám: Neměl jsi jim tam lozit. (úsměv)
Práce kolem včel je asi náročná i fyzicky…
To ano. Mám klasické úly na devět rámečků, a když dáte na sebe pět nástavků a máte je naplněné medem, tak ten nástavek má i pětadvacet kilo. A teď si představte, že jsou v něm včely a musíte dávat pozor, aby vám nespadl. Hodně mi pomáhá můj muž Jirka, taky ho to zajímá. Je to skvělé a důležité, když vám někdo může pomoci.
Jak vám chutnal první vlastní med?
No výborně, jak jinak! (usmívá se) A bylo ho hodně, ze dvou včelstev dohromady kolem sta kilogramů.
Jak to zvládáte časově?
Práce je kolem včel i v zimě, ale není to tak, že byste u toho musela být ve dne v noci. Není to práce každodenní ani každotýdenní, jsem tedy i při své vytíženosti schopná to zvládat tak, aby mi včelaření pořád bylo radostí.
Je to tedy váš oblíbený odpočinek?
Určitě! Třeba po festivalu, co jsme ve Žďáře pořádali, jsem byla „vycukaná“, unavená, ale na ten den jsem si stanovila, že přeberu úly, sundám nástavky, začnu krmit a tak. Úplně jsem pak cítila, jak se mi u toho ten stres rozpouští - protože včely prostě fungují a vy se jim musíte věnovat, koukáte se, jak se tam úporně snaží. Hlava se vám vyčistí a myslíte jen na včely. Nechci to nějak příliš idealizovat, ale já to tak mám. Přitom doma jsme včely nikdy neměli, ale třeba vnoučkovi Matýskovi se moc líbí. Jsem možná zakladatel včelařské linie rodu. (smích)
Šťastnou náhodou jste si tedy našla koníčka přesně „na míru“?
Skoro ano. Ale než jsem s včelařením začala, už tak dva roky jsem na to myslela. Jenže jsme stavěli - svépomocí, takže včely nebyly na čele pořadníku. Včelaření mě ale zaujalo už dávno, před takovými deseti lety jsem se potkala se známým, který mi říkal, že je vyučený včelař. Strašně mě to zaujalo, musel mi o tom vyprávět, a už tenkrát jsem dostala nápad, že s tím začnu. Jen na to zrovna nebyl prostor. Teď ten prostor je. Každého baví něco jiného - někdo rád chodí po horách, někdo jezdí na kole, a já jdu ke včelám. (úsměv)