Proč jste se rozhodl letadla pouze modelovat, a ne v nich létat?
Modelování je jednoduše levnější než řídit reálná letadla. Nicméně létaní mě lákalo odmala, jezdívali jsme s rodiči na letecké dny do Křižanova, a ve čtrnácti jsem vážně uvažoval, že zde absolvuji plachtařský výcvik na větroně. Rok poté jsem chtěl nastoupit na střední vojenskou školu, od které mě odradil tvrdý režim budoucích vojáků. Od svého snu jsem nakonec upustil nejen kvůli penězům, ale i faktu, že jsem chtěl létat pro radost, nikoliv profesionálně, a k tomu mi stačí jednou za čas využít nabídku vyhlídkových letů.

Kde jste se s modelováním setkal?
Starší bratr dostával od rodičů modely a sem tam i nějakou barvičku, těch se moc sehnat nedalo, a navíc byly drahé. Pořád jsem kolem bratra kroužil a chtěl to také vyzkoušet, dokud mi rodiče nekoupili vlastní model.

O letadla jste se tedy začal zajímat už v dětství?
Ano, začalo to někdy v pěti, šesti letech, první stavebnici jsem dostal, když mi bylo sedm, ale s vyráběním mi musel pomáhat bratr. Dneska už je to skoro třicet let, co jsem se o letadla začal zajímat.

Je v této době modelování populární?
Dnes to vypadá jako neobvyklý koníček, ale dříve měl doma každý kluk nějakou stavebnici. Tak jako je dnes oblíbené lego, dřív byly modely. Mohlo by se zdát, že jsme tiší blázni a individualisti, ale pořád u nás modeluje mnoho lidí. Existují různé modelářské kluby a svazy, jenže většinou v nich jsou třicátníci a starší. O modelování se zajímá málo mladých, modelují ti, kteří začali v osmdesátých letech a koníček jim vydržel dodnes.

Máte kolem sebe přátele, kteří také stále modelují?
V okolí znám mnoho modelářů a moje nesplněné přání je se s nimi sejít a společně tvořit. K modelování je však potřeba mnoho pomůcek, a tak se nám nejlépe pracuje ve vlastní dílně. Většinou konzultujeme vše přes internet, sdílíme mezi sebou hotové výtvory a postupy, navzájem si pomáháme.

Probíhají tedy nějaké akce, na kterých se modeláři setkají osobně?
Společné modelování se organizuje a říká se mu patlák, na takové akci se modeluje, pije a griluje. Občas tam někteří více napovídají, než vytvoří, a pak odcházejí s prázdnou. Mimo to se konají modelářské soutěže a výstavy, ten koníček žije pořád, jen nemá takový ohlas u mladých.

Co by mohlo být modelářským svátkem v Česku?
Největší akce se konají v Brně a Praze, kde bývá vždy plno návštěvníků, což jen vypovídá o tom, že o modelování je stále zájem. Vystavuje se tam přes tisíc modelů, ale hodně modelářů to pojímá spíše jako nákupní akci. Nezasvěcený člověk by tam viděl jen pavilon bláznů, kteří jsou ověšení obrovskými taškami s novými modely. Přitom všichni máme co lepit, na mě čeká asi třicet stavebnic, takže bych měl začít víc pracovat než kupovat, ale to je taková naše modelářská horečka.

Prolíná se vám koníček se zaměstnáním?
Jako malý jsem k tomu tíhnul, ale nakonec mám tyto dvě věci zcela oddělené a je to nejspíše dobře, protože si prací svůj koníček neprotivím. Pracuji v rodinné firmě, kde opravuji hasicí přístroje. Mám přátele, kteří se stali strojvůdci, a najednou se jejich koníček stal pouze prací, což bych nechtěl.

Jak hledáte čas na modelování při zaměstnání nebo rodině?
Snažím se nedělat to, co většina, sedět večer u televize. Je pro mě důležité mít jiný než pasivní odpočinek. Večer přečtu dětem pohádku, počkám, než usnou, a pak místo sledování filmů jdu do dílny a hodinu, dvě modeluji. Když finišuji model, trávím u pracovního stolu každou volnou chvilku, pak jsou to až čtyři hodiny denně.

Vaše děti také modelují?
Mám dvě děti, starší dceru a mladšího syna, a modelování překvapivě láká spíše dceru, dívá se, jak modeluji, a vyptává se, na co která lahvička je. Syn k tomu cestu ještě nenašel, ale do ničeho je nenutím, nechci jim to zprotivit. Problém je, že děti chtějí vidět výsledek hned, nejlépe si do hodiny odnést hotový model, a to prostě nejde. Jen schnutí barvy vyžaduje mnoho času.

Jaký je typický modelář, co vás s ostatními spojuje?
Měl by mít smysl pro detail, což se mně osobně nedaří, mám spíše smysl pro celek, model vypadá dobře z dálky. Samozřejmě to musí být trpělivý člověk, ochotný věnovat koníčku dostatek času a na výsledek počkat. S modelováním se člověk začíná zajímat o historii, nebo ho k tomu naopak historie přivede. Jsme amatérští a regionální historici, neznám nikoho, kdo by lepil a o dějiny se nezajímal.

Co byste začínajícímu modeláři poradil?
Začátečník by se měl držet návodu, kde najde téměř všechno. Ze začátku nepotřebuje drahé vybavení, knihy nebo pistoli na nástřik, stačí mu modelářská podložka, nožík, nějaké kleštičky a štětce. Výše investicí se odvíjí od toho, jak přesně chcete reálné letadlo zpodobnit, mimo základní stavebnici se prodává spousta doplňků. Modeláři si pak i jezdí fotit letadla na letecké dny a do muzeí, aby měli vychytaný každý detail.

Zajímáte se tedy i o fotografování?
Focení mě baví, ale mám ho hlavně spojené s modelováním, nezajímám se o jeho uměleckou stránku věci. Říkám si dělník fotografie, věci fotím takové, jaké jsou, v reálných barvách a bez příkras.

Čeho si ze své práce nejvíce ceníte?
Všech modelů si cením vlastně stejně, protože do všech jsem dal co největší úsilí i lásku. Rád mám ale modely, ke kterým mám vztah, většinou jsou to ty nejnovější, stavebnice, co jsem dostal darem nebo jsou spojené s českou historií. Nejčastěji stavím spojenecká letadla, k tomu mě vede hrdost a respekt k našim letcům. Mám rád rozmanitost, takže občas postavím stíhačku, jindy zase autíčko, dělám to tak, aby mě to pořád bavilo.

Co je pro vás největší odměnou?
Vždy je to ohlas. Maminky a babičky pochválí vždy, i kdybych na tom měl růžové slony nebo puntíky. Hlavní kritik je moje žena, která se po letech stala polovičním odborníkem, ví, na co se koukat, co kritizovat nebo chválit. Rád bych své modely i jednou vystavil nebo zkusil amatérskou soutěž. Nevím ale, jestli to lidi v dnešní době zajímá, mladí už ani neví, že kdysi naši letci létali v Anglii. Poslední největší satisfakcí je sednout si před kitník, což je modelářova skříň plná nových stavebnic, a vybrat si nový model, na kterém budu pracovat. Někdy před kitníkem sedím hodiny a užívám si pocit, že si mohu vybrat něco nového.

Gabriela Pišínová