VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Stoletá oslavenkyně: Člověk má žít jednoduše, skromně a střídmě

Nové Město na Moravě - Když má někdejší učitelka Blažena Šedá z Nového Města na Moravě vyplnit v dotazníku kolonku datum narození, napíše: 14. ledna 1917. Ano, počítáte správně. Paní Šedá letos oslavila kulaté životní jubileum sto let.

11.3.2017
SDÍLEJ:

Jako jedna z mála může Blažena Šedá z Nového Města na Moravě tvrdit, že zažila obě světové války. Narodila se totiž v roce 1917.Foto: Deník/ Helena Zelená Křížová

Přestože je kvůli zdravotním problémům upoutána na invalidní vozík, je stále plná energie a dobré nálady. Sestřičky z Domu s pečovatelskou službou, kde Blažena Šedá tráví podzim života, ji mají velmi rády a váží si jí. A stejně tak i její bývalí žáci, dnes už sami babičky a dědečkové, kteří ji ještě občas přijdou navštívit.

Blažena Šedá je jedna z mála lidí, kteří na vlastní kůži zažili první i druhou světovou válku. „Tu první si nepamatuji, to jsem byla malinká," usmívá se pamětnice.

Kde jste se narodila?

V Petrovicích. Dnes už je to vlastně místní část Nového Města na Moravě. Tehdy to ale byla samostatná obec.

Narodila jste se doma?

Doma. Tehdy porodnice nebyla. Ale i kdyby byla, ženy by stejně raději rodily doma.

Jaké jsou vaše první vzpomínky z dětství?

Vzpomínám si na to, jak k nám přišel pan učitel Kubík a zapsal mě do školy. Tenkrát chodívali učitelé o prázdninách po jednotlivých domácnostech a sami zapisovali děti, které měly do školy přijít. My děti jsme se bály, ty starší nás totiž strašily, takže jsme z pana učitele měly velký strach. Ale on byl hodný, pohladil mě a do školy mě zapsal.

Těšila jste se?

Ano. Maminka mi říkala, školy se neboj, tam se dozvíš spoustu věcí, které my tě naučit nemůžeme. Pan učitel, to je někdo. Pamatuj si, že na vesnici pan doktor, pan farář a pan učitel jsou elita.

Elita?

Taky jsem si později říkala, kde maminka to slovíčko vzala. Byla už starší a žádné velké vzdělání neměla. Ale hodně četla, tak jí asi utkvělo v hlavě.

Kolik vás doma bylo dětí?

Osm. Naše rodina byla velká. Ještě s námi žila babička, tatínkova maminka. Když jsme si sedli ke stolu tak nás bylo jedenáct. Já jsem byla z dětí nejmladší. Nejstaršímu sourozenci bylo už devatenáct let když jsem se narodila. Ale měli jsme se všichni rádi a jeden druhému pomáhal, jeden druhého i vychovával. Rodiče museli pracovat a nám uložili, co kdo máme dělat. A ti starší museli na nás mladší dohlížet.

Do školy jste začala chodit v Petrovicích?

Ne, ne, tam škola nebyla. Chodili jsme do Nového Města na Moravě. Nejhorší to bylo v zimě. Tenkrát bývalo sněhu tolik, že jsme se v něm úplně ztráceli. Takže hospodáři, kteří měli koně, zapřáhli staré sáně, na ně hodili otýpku slámy, objeli vesnici, všechny děti si na sáně posedaly a oni nás zavezli do školy. A odpoledne, po vyučování pro nás zase k té škole přijeli.

Jaké byly vaše první školní krůčky?

Škola to byl pro mě ráj. Všechno, co jsme v ní slyšeli a viděli, bylo pro nás nové. Každý den jsme se těšili, co se zase dozvíme. Měli jsme moc hodnou paní učitelku, Marii Šúrovou. Ta nás učila v první, ve druhé a ve třetí třídě. Po ní nás převzal pan učitel Jelínek.

Měli jste rádi své učitele?

Moc. Nikdy jsme si k nim nic nedovolovali. V učiteli jsme viděli někoho moudrého, někoho, kdo nám poradí a pomůže. Děti se k učitelům chovaly jinak než dnes.

Kam jste šla po páté třídě?

Do novoměstské reálky. Reálka byla tehdy sedmiletá a byla zaměřena více na techniku. Jinam jsem ale nemohla. Na to, abych bydlela jinde, peníze nebyly. Takže jsem tam odmaturovala a pak jsem se dostala na Státní pedagogickou akademii v Brně. Tehdy byly učitelské ústavy a dvě pedagogické akademie, jedna v Praze a druhá v Brně.

Dostala jste se do Brna, jaké bylo učení na akademické půdě?

Přednášeli nám vysokoškolští profesoři, byli to velcí vlastenci. „Víra a vlast, ty v mých sestersky milují se ňadrech, každá půl, každá má srdce moje celé," napsal František Sušil. A tím se řídili i naši profesoři. Do nás vlastenectví také vštěpovali. Mnozí z nich pak ve druhé světové válce skončili v koncentračních táborech.

Kam jste šla po studiích?

Žádné místo jsem nemohla najít. Bylo to jako nyní, úplně se ta situace opakuje. Měla jsem dvě maturity, a přesto jsem zůstala bez místa. Moje starší sestra mi říkala, abych nezůstávala doma. Že všech- no, co znám, zapomenu. A tak jsem se vypravila do školy v Novém Městě za panem ředitelem a řekla jsem mu, že bych chtěla učit. Třeba zadarmo. Abych byla s dětmi. A on mě vzal. Tak jsem rok učila zadarmo, to abych nevyšla ze cviku. A chtěla jsem se taky něco naučit od starších učitelů.

Pak vás zaměstnali?

Jako učitelskou praktikantku. Ale nezůstala jsem v Novém Městě, dostala jsem se do Hodonína. Pak mě přeložili na Brněnsko, učila jsem i v Brně samotném, v Medlánkách a v Žabovřeskách. Až později jsem se dostala do Žďáru nad Sázavou a potom zpět do Nového Města, kde už jsem zůstala až do důchodu.

Kde vás zastihl začátek druhé světové války?

Ve Žďáře. Do školy jsem jezdila denně vlakem. Když začala válka, vlaky jezdily strašně špatně. Ráno jsem přijela v pět hodin do Žďáru a odpoledne vlak zase v pět hodin odjížděl. Pan ředitel Pospíšil byl moc hodný, a když viděl, že přijíždím tak brzy a musím čekat před školou, dal mi klíč, abych mohla na vyučování čekat ve sborovně. Už na začátku války jsme pociťovali velký útlak ze strany Němců.

Jak se to projevovalo ve školství?

Inspektor byl Němec. Pokaždé se na nás na všechny díval nesmírně opovržlivě, dokonce i na pana ředitele. Hledal chyby i tam, kde nebyly a vytýkal nám kde co.

Celou válku jste pracovala ve Žďáře nad Sázavou?

Ne, ještě během války jsem přestoupila do školy v Novém Městě. Vedl ji tehdy pan ředitel Tulis. To byl moc hodný člověk a vlastenec. Také byl nakonec poslán do koncentračního tábora. Já jsem si udělala zkoušky z němčiny, abych ji mohla učit. A učila jsem také češtinu, zeměpis a dějepis. A pak byl konec války, přišli Rusové a já jsem si musela zase udělat zkoušku z ruštiny. V tomto případě jsem měla trochu náskok, protože se u mých rodičů za války schovávali dva ruští vojáci.

Jak se tam dostali?

Byli to zajatci, kteří utekli z koncentračního tábora. Jmenovali se Jurček Meketovič Petro, ten byl z Kyjeva a Ivan Ivanovič Križanovskij z Mykolajivky u Oděsy. Utéct se jim podařilo odpadním kanálem. Bylo tam ale tolik myší, že přišli strašně okousaní. Nejprve se dostali do Olomouce, tam se schovávali u jedné lékařky, která jim také ošetřila rány. Pak přišli k nám, rodiče je schovali v našem domě. A oni mě pak naučili azbuku a trochu mluvit rusky. Díky tomu jsem zkoušku z ruštiny udělala jako jedna z prvních.

Setkala jste se ještě někdy s ruskými zajatci, kteří se u vašich rodičů schovávali?

Už ne. Přidali se k partyzánskému odboji. Už jsme pak o nich nic nevěděli až do chvíle, kdy nám z Chotěboře přišel od neznámého člověka lístek, na kterém byl pozdrav a pod tím stálo: „Marně jste je dochovali až do konce. Oba dva přišli o život v hrozné bitvě mezi zbytkem německého vojska a partyzány. Oba padli."

Vraťme se ale k poválečným létům.

Skončila jsem jako ruštinářka. A taky jsem se vdala, bylo mi tehdy už pětatřicet let. Musela jsem se nejprve postarat o rodiče. Všichni sourozenci se rozešli do světa a já, jako nejmladší, jsem zůstala s nimi. Nejprve jsme bydleli v Petrovicích, pak jsem dostala byt v Novém Městě, tak jsme se přestěhovali tam. Když jsem se seznámila s manželem, v našem vztahu hrála roli láska i soucit. Byl po těžké nemoci, všichni si mysleli, že umře. Ale on to zvládl. Bylo nám spolu dobře a vychovali jsme společně dceru.

Pořád jste učila?

Učila jsem děti přes čtyřicet let. Pak jsem šla do důchodu, ale stejně jsem ještě chodívala učit. Škola byla pro mě vším. Když jsem pak už zůstala doma, pořád jsem se dívala na hodinky a uvažovala, která je právě vyučovací hodina.

Co pro vás bylo v životě nejtěžší?

Když mi umřeli rodiče. To bylo velmi těžké období. My jsme byli vychováni ještě postaru, rodičům jsme vykali. Když jsme odcházeli do světa nebo na studium, tak jsme jim líbali ruce. A stejně tak když jsme se vrátili na prázdniny. Moc jsme si jich vážili. Druhé nejhorší období jsem zažila, když mi zemřel manžel. Bylo to velmi náhlé.

A naopak na co nejraději vzpomínáte?

Na své mládí. Žili jsme duchovněji, než je tomu nyní. My děvčata jsme chodívala za družičky na Boží tělo nebo o poutích ty bývaly na Zelené hoře, v Obyčtově nebo v Novém Městě na kostelíčku. Pan děkan pro nás měl závoje, šaty jsme si pořídily samy. To bývalo moc pěkné.

Letos v lednu jste oslavila sto let. Můžete nám prozradit recept na dlouhý život?

Na to se mě ptá každý. Člověk by měl žít jednoduše, skromně a střídmě. Jak v jídle, tak i ve všem ostatním. Rodiče nám vštěpovali, že se každý den máme snažit udělat někomu radost. Aby nás lidé rádi viděli. A taky nám říkali, že když můžeme udělat něco dobrého, máme to udělat hned. Nenechávat to na jindy. Protože ta chvíle, kdy to člověk neudělá, se už nikdy nevrátí. Snažila jsem se nikdy nebýt zasmušilá, hodně jsem se usmívala a ráda jsem zpívala. Když je člověk veselý, žije se mu lépe.

Autor: Helena Zelená Křížová

11.3.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vstup zakázán.

Stromy kolem přehrady Staviště hrozí pádem, do lesů je zakázáno vstupovat

Ilustrační fotografie.

Žena nalezla v rybníku munici

Studenti vyráběli popcorn pomocí paraboly a slunečních paprsků

Žďár nad Sázavou – Je libo popcorn, párek nebo posekat trávník? Studenti Vyšší odborné školy a Střední průmyslové školy Žďár nad Sázavou to v pondělí svedli pomocí slunečních paprsků.

Za borůvkami nemusíte do lesa, můžete je mít i na balkóně

Jejich plody jsou větší než jejich příbuzných odrůd z lesa, na keřích rostou v celých trsech, takže úroda je mnohem snazší a rychlejší, a jejich chuť si s těmi lesními v ničem nezadá. Řeč je o kanadských borůvkách, které si v pohodlí můžete vypěstovat na zahradě nebo i doma na balkoně a jejich sladké bobule budete mít na dosah ruky.

O brodskou speciální školu se zajímá policie

Vysočina – Základní škola a Praktická škola U Trojice v Havlíčkově Brodě poskytuje základní i střední vzdělání dětem s výchovnými a jinými problémy a handicapy. Jenže problémy nemají jen žáci, ale v posledních měsících i vedení školy a někteří její zaměstnanci.

Prezident Zeman míří na Vysočinu

Vysočina - Prezident České republiky Miloš Zeman s manželkou přijede ve středu na oficiální třídenní návštěvu Kraje Vysočina. Kromě toho, že se na třech místech setká přímo s občany, zavítá také do Jaderné elektrárny Dukovany. Poté stráví několik dní na své chalupě v Novém Veselí na Žďársku, kde se opět chystá vyplout na člunu na místní rybník.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies