Co je pravdy na zvěstech, že je váš podnik už mimo provoz?
Opravdu netuším, proč tyto fámy vznikly. Pokud to šířili lidé z dnes již nefunkční škrdlovické sklárny, je mi to líto dvojnásob, protože Škrdlovice jsou tak trochu moje srdeční záležitost, strávil jsem tam bezmála dvacet let. Pravda je ovšem taková, že když se zákazníci ve škrdlovickém podniku ptali na sklárnu Svoboda, bylo jim tvrzeno, že tady nic takového není a že o takové sklárně nikdo neví. A takhle možná ty pomluvy vznikly – v důsledku konkurenčního boje.

Takže vaše sklárna stále funguje?
Ano, je normálně v provozu, i když neříkám, že vše jde bez obtíží, to je teď asi ve všech sklářských podnicích stejné. Zaměstnanců máme patnáct, nikdo ale neví dne ani hodiny. Ještě před pár lety to však bylo jiné - do roku 2000 jsme byli největší sklárnou pro hutnické, ručně tvarované sklo v okrese, měli jsme 120 zaměstnanců. Byla tady také velká pec a v ní sedm pánví. Dnes máme pánev jen jednu.

Co se stalo tak závažného, že během osmi let tolik poklesl počet zaměstnanců a musel být omezen provoz?
Dalo by se říci, že se vše začalo měnit po atentátu v New Yorku, po těch všech nemocech, záplavách, později také po pozici české koruny. Svoji roli v tom hraje také čínské sklo, které se u nás začalo objevovat. Bohužel jej sem často vozí sami čeští obchodníci a ničí tak ostatní české skláře.

Proč podle vás lidé dnes kupují kvalitní české sklo méně jak dříve?
Jak už jsem řekl, svoji roli v tom hraje levnější sklo ze zahraničí. Lidé také podle mě postupně ztrácejí estetické cítění a už nevidí ten rozdíl mezi kvalitou a nekvalitou, ohlíží se především na cenu. Zároveň se ani nemají kde dozvědět, jaké sklo je dobré a jaké ne, v poslední době se skoro žádné sklářské výstavy nedělají. Byli jsme na výstavě v Japonsku a ptali se nás, proč tam neuděláme nějakou výstavu českého skla. Ale člověk, který Česko zastupoval, jen opáčil, že to je věc firem, nikoliv starost státu. Stát by ale podle mě měl české výrobky podporovat! Nechci však vinu svalovat jen na ekonomiku a stát, vliv má také samotná změna způsobu života lidí. Po přelomu tisíciletí došlo k nové filozofii života – každý se stará hlavně o to, aby měl nový mobil, počítač, auto a barák.

Kam vaše výrobky nejčastěji putují? Kde máte nejvíce kupců?
Byly doby, kdy jsme jen v USA měli šest odběratelů, teď tam nemáme ani jednoho. Postupně tam lidé přestali s českým sklem obchodovat. Jednak je to hlavně kurzem koruny - Američané, jakmile nevydělávají, tak jdou od toho, to je jasné. Dalším důvodem je levnější sklo odjinud, pro příklad ani nemusím chodit moc daleko, stačí se podívat do Polska. Poláci ve skle ohromně expandovali, podobně je na tom Rumunsko a samozřejmě také Čína. Poměrně dobře nám funguje stále obchod s Holandskem, tam mají české sklo velmi rádi.


Mohl byste nějak popsat proces, na jehož konci stojí vaše skleněné výrobky?
Naše sklárna se odlišuje od ostatních především v tom, že recykluje již použité sklo. Ze Světlé nad Sázavou bereme střepy, které tam vznikají při automatické výrobě jejich skla. Tyto střepy pak ještě obohacujeme přísadami jako je například potaž nebo soda a znovu tavíme. V peci je umístěna šamotová nádoba vyrobená z jílu a v ní tavba probíhá. Nádoba vydrží jen omezený počet měsíců, někdy třeba půl roku, jindy praskne už za měsíc. Nedávno nám jedna dosloužila asi po roce, takže jsme pořídili novou, kterou teď temperujeme. To znamená, že se pánev přežehne, často až na 1420 stupňů. Pak teprve se do ní může dávat sklo. Samotná tavba pak trvá zhruba kolem třinácti hodin. Ze skla poté skláři vytvoří předmět a ten se pak uloží do takzvané chladičky, což je pec, v níž je kolem čtyři sta devadesáti stupňů. V této peci výrobek asi dvacet čtyři hodin chladne. Pak už se může brousit, čistit, leštit a balit.


Jak dlouho vůbec karlovská sklárna funguje?
V budově, kterou jsem kupoval v roce 1990, byla původně škola. Rekonstrukce objektu byla ale dost náročná, všechno jsme museli dělat od začátku – vodu, elektriku, kilometr plynového potrubí, to vše samozřejmě na vlastní náklady. Musel jsem si vzít úvěr a ačkoliv jsem nejprve chtěl mít jen vlastní pícku a dělat si hezky nezávisle sám pro sebe, brzy se ten vlak rozjel a nešlo už vystoupit. Abyste úvěr mohli splácet, musíte vydělávat, a abyste vydělávali, je třeba vyrábět a prodávat. Pamatuji si, že když jsem sklárnu zakládal, můj otec, také sklář, mě varoval: „Jaroslave, nepouštěj se do toho, neber si žádné lidi, zničí tě to.“ A ačkoliv jsem mu tehdy nevěřil, došlo na jeho slova. Protože v podnikání se musíte buď rozvíjet, nebo se vrátit úplně na začátek a pracovat jen s několika málo zaměstnanci nebo sám.

Jaké bylo tedy nejlepší období vaší sklárny?
Tady v Karlově tak zhruba do toho roku 2000. To bylo velmi úspěšné období - v té době jsme tady měli tři pece. Sklo šlo opravdu na odbyt, byl o něj zájem. Prodávali jsme do Indonésie, Japonska, Filipín, Jižní Ameriky…a pak samozřejmě do Evropy. Pak se ale postupně začalo vše měnit, přestal být prostě o sklo zájem.

Co tedy nyní drží vaši sklárnu nad vodou?
Naštěstí máme teď jednoho dobrého odběratele v Anglii, jinak v Česku je to celkem bída, protože tady se sklo prodává už víceméně jenom v Praze. Tam máme tak dva tři odběratele, bohužel jeden z nich má teď také problémy a dluží nám nějaké peníze, které z něj nemůžeme dostat.

Jaké výrobky jdou v současné době nejlépe na odbyt?
Nejvíce se u nás teď prodávají takzvané individuální objekty, což jsou různé dekorativní předměty, třeba doplňky interiérů. Na odbyt jdou vázy, těžítka a hodně také svícny. Velkou část naší práce tvoří nyní také nejrůznější ceny na veletrhy, třeba letos jsme už zhruba poosmé dělali křišťálové disky pro brněnský Invex nebo vyrábíme ceny pro snowboardové závody ve Švýcarsku. Dalo by se říct, že o tohle zboží je docela zájem, drží nás svým způsobem nad vodou.

Projevují se také ve skle módní trendy?
Móda se odráží hlavně v barevnosti výrobků. Někdy je styl střídmý, barevně umírněný, jindy je zase zájem o pestřejší věci. Teď je například období, kdy všichni chtějí kombinaci černé a červené. Jinak co se tvarů týče, je dobré mít pro zákazníka co největší výběr, protože co člověk, to jiný vkus.

Váš otec byl sklář. Vedl vás k této práci už odmalička?
Můj otec přišel vždycky z práce, najedl se, zasedl doma v síni ke stroji a brousil, aby si přivydělal. Maminka mě občas k němu posadila, ráda si ode mě trochu odpočinula, a tak jsem si už od čtyř let mohl zkoušet se s touto prací seznamovat. Ani později už mě pak nenapadlo, že bych měl někdy dělat něco jiného.

Vaše děti se také věnují sklářskému řemeslu?
Ne, moje dcera učí francouzštinu a ruštinu na gymnáziu a syn je elektroinženýr. Ten tady se mnou sice pět let byl, ale přestalo ho to bavit, tak odešel do jedné pražské firmy.

Co děláte ve svém volném čase, když se zrovna nevěnujete sklu?
Ve svém volném čase zase pracuji (smích). Nedávno jsem nad tím přemýšlel a přece jen člověk, dokud ještě může a baví ho to, by se měl sklu věnovat. Mně teď skončila v Horácké galerii výstava, dalo by se říct, že byla úspěšná, takže to je takový můj hnací motor do další činnosti. Je pravda, že dřív jsem se alespoň dostal třeba do lesa nebo jsem se šel vykoupat do Velkého Dářka, ale letos, je to šílené, jsem vážně nebyl ani u toho Dářka.

Co říkáte na současné zavírání a krachování skláren?
Tak třeba konec sklárny ve Světlé nad Sázavou mě zas tolik nepřekvapil. Po privatizaci už dluhy celého toho sklářského kolosu, do nějž Světlá spadala, jenom narůstaly, takže se to dalo trochu čekat. Mnohem víc mě mrzí konec škrdlovické sklárny, to byla opravdu moje srdeční záležitost, strávil jsem tam spoustu krásných let.

Jana Ševčíková