Ptáček: Učitel je jako herec před publikem

Podle ředitele Základní školy Švermova 4 ve Žďáře nad Sázavou Jaroslava Ptáčka to s dnešními dětmi vzhledem k zásadní změně životního stylu, která se v minulých desetiletích udála, zase tak tragické není.

Jaké jsou tedy současné děti z pohledu učitele?
Nejsou tak špatné, jak se obecně tvrdí. Jsou ale nejisté a méně čitelné než dříve, což je dáno právě společností, ve které žijí. Netrápí nás ale jenom žáci. Bohužel, podíl na jejich kázeňských potížích a přístupu k jejich řešení nezřídka nesou i jejich rodiče.

Proč rodiče?
Samozřejmě, každý máme svoje výchovné metody a přístup k dítěti, ale jako jeden z hlavních problémů vidím právě nejednotnost a nesystematičnost výchovy. Rodiče dnes často nemají tolik času se svým dětem tolik věnovat, rodiny nejsou pohromadě. A kdybyste slyšeli, jak často učitele i školu hodnotí – děti, a především ty menší, samy řeknou svým učitelům všechno.

Ve třídě se pak ale sejdou nadané i handicapované děti včetně těch s kázeňskými problémy. Dá se jejich výuka optimálně skloubit?
Preferujeme integraci a ta s sebou pochopitelně problémy nese. Musíme poskytnout základní vzdělání všem, ostatní je nadstandard. Někteří žáci by v některých oblastech výuky chtěli postupovat rychleji, druzí zase zvolnit a více probrané učivo opakovat. Máme dobré pedagogy, snažíme se poskytnout i něco navíc, individuální přístup. Nechceme školáky s problémy v učení separovat ve zvláštních třídách.

Přikláníte se tedy k myšlence integrace nějakým způsobem znevýhodněných školáků do běžných tříd?
Před třemi lety jsme rozjeli projekt integrace znevýhodněných dětí, na což jsme také dostali finanční podporu prostřednictvím grantu. Letos jsme na tento projekt získali další grant ve dvojnásobné výši. Dětí s různými dysfunkcemi stále přibývá - je to opravdu dost obtížné.

Přibývá. Všechny děti najednou zlobí, protože mají poruchu chování, a mají problémy s učením. Dyslektici, dysgrafici, dyskalkulici či dysortografici jsou handicapovaní poruchami soustředění, krátkodobé paměti a podobně. Není těch potíží najednou nějak podezřele moc?
Těžko říct, to je spíš složitější otázka pro psychologa, speciálního pedagoga nebo výchovného poradce. Obvyklý názor je, že dříve to lidově řečeno spravila facka, když se dítě neučilo, zlobilo a stále vyrušovalo. Dnes dostane „papír“ z poradny, že potřebuje zvláštní péči a úlevy. Nechci problémy zlehčovat, jednoduché to není a nebude. Jsou děti, které různými poruchami učení nebo chování prokazatelně trpí a snažíme se u nich o individuální přístup, aby mohly své schopnosti maximálně rozvinout. Ale na druhou stranu se tyto věci patrně až příliš pitvají v „laboratorním“ prostředí. I to je možná jednou z příčin, proč problémových žáků statisticky velice rychle přibývá.

Dnešní školáci obecně chtějí studovat. Pracovat rukama se nikomu nechce, což souvisí i s nedostatečným ohodnocením manuální práce. Jak se dá dětem vysvětlit, že ze všech nemohou být inženýři, právníci nebo vrcholoví manažeři?
Snažíme se o to a chceme prostřednictvím psychologa, výchovných poradců a kooperací s informačním centrem úřadu práce žákům nastínit rozmanitost profesí, kterým by se jednou mohli věnovat. Od nás se třeba deváťáci hlásí na pětadvacet různých škol, učební obory nevyjímaje. Pokud se však nezmění přístup společnosti, rodičů a státu k ohodnocení výrobní sféry, nedá se počítat, že by se do ní mladí lidé masivně hrnuli.

Ke studiu na středních školách se však stále častěji rozhodují i mladší školáci…
Ten masový úprk po páté třídě na víceletá gymnázia se mi příliš nelíbí. Podle mě dětem druhý stupeň základní školy poskytuje komplexnější péči než střední škola. Stalo se nám i to, že se žáci vrátili po dvou letech zpět do naší školy, protože oni i jejich rodiče poznali, že to pro ně není to pravé. Osobně si myslím, že na požadavky střední školy není většina dvanáctiletých dětí v době nastupující puberty psychicky zralá. Nejde tam ani tak o problémy ve výuce, ale o jiný systém metodiky, sociální vztahy či přístup učitelů, kteří jsou většinou zvyklí pracovat se staršími studenty.

Autorita učitele jako taková v posledních desetiletích dost utrpěla. Dá se to nějak ovlivnit?
S tímto zjištěním mají dost často problémy mladí absolventi pedagogických fakult. Jejich začátky ve školství pak obvykle provázejí deziluze. Co je učili na univerzitě, je věc jedna, a jak to chodí v praxi, druhá.

Většinou tedy začínající učitelé nevědí, do čeho jdou?
Mají především nezřídka učebnicovou představu, že budou stát před tabulí, vykládat látku a jejich žáci je budou pozorně poslouchat. Ale ono to tak samo nefunguje. Snažíme se proto poskytnout šanci praktikantům, aby si tu praxi ve škole nejdříve vyzkoušeli. Po pár týdnech je jim jasné, jak moc na takovou práci jsou, nebo nejsou připraveni.

A když na ni nejsou připraveni – co dál?
Naučit se upoutat žáky, vést hodinu, zvládat různorodých pětadvacet dětí, vzbudit v nich zájem o probíranou látku a rychle reagovat tak, aby pozornost dětí neopadla, není jednoduché. Učitel je před třídou vlastně tak trochu jako herec před publikem. Dobrý herec dokáže diváky zaujmout a jejich pozornost si poutavým výstupem udržet. Dobrý učitel to umí také.

Jak ale získat u svých žáků potřebný respekt?
Podobné jako s pozorností to je i se získáním autority u žáků. Tam schopný vyučující striktně stanoví jasné meze a dětem musí být naprosto jasné, kam až mohou zajít. A pro takového pedagoga je poté snazší si ve třídě zjednat pořádek.

Většina školních potíží se tedy vyřeší ve škole…
S žáky je to v tomto ohledu někdy snazší než s jejich rodiči. Když se vyskytne nějaký problém, hlavně kázeňský, říkáme rodičům, že si ve škole uděláme pořádek sami, máme propracovaný školní řád, ale žádáme je o podporu. I o to, zda by se nezamysleli nad tím, jak doma o škole a učitelích před dětmi mluví. Protože když budou snižovat autoritu školy, její kompetence a odbornou úroveň, nemohou čekat, že jejich dítě bude svého učitele ctít a poslouchat.

Jak byste charakterizoval největší bolest současného školství?
To se opět nedá říci zjednodušeně v kostce, je toho více. Co se týče problémových žáků, třeba právě u nás to tak zlé není. Ovšem každá škola to má jinak. Ale přáli bychom si takové pravomoci, aby se pedagog nemusel zodpovídat za každou drobnost, mít oporu při řešení stížnosti rodičů, často jednostranné a nepodložené.

Máte dojem, že školství není ve svých snahách obecně příliš podporováno?
Opora ze strany veřejnosti, zřizovatelů a ostatních kompetentních lidí není ve školství příliš zřetelná. I jasné stanovisko, co se požaduje a na jak dlouho.

A peníze?
Přidělené peníze například nemůžeme přesouvat z „kolonky do kolonky“ podle toho, kde si myslíme, že by je bylo možné v daném období využít lépe a účelněji. To prostě nejde. O veškeré přesuny financí je navíc třeba oficiálně žádat, což s sebou nese stále narůstající administrativu a čas jí věnovaný, který bychom mohli využít ve výuce.

Časté stesky pedagogů se týkají množství přidělených finančních prostředků, což ztěžuje plánování různých školních aktivit ve větším časovém horizontu…
Co se týče výše finanční podpory, existují například značné rozdíly mezi malými a velkými školami a mezi jednotlivými regiony. Osobně bych se spíše přikláněl ke konkrétní, jasně definované a zaručené částce, se kterou by pak škola hospodařila podle svých potřeb. A školy jsou opravdu neuvěřitelně spořivé a dokáží oslovovat drobné i větší příznivce o finanční příspěvky.