Pamětníci totality zavzpomínali nejen na léta padesátá

„Když mě děti oslovily, souhlasila jsem,“ řekla bývalá učitelka a kronikářka Zora Krupičková. „Jako první vzpomínka na 50. léta se mi vybaví, jak jsem byla jako pionýrka vybrána do mezinárodního tábora v Soči. A maminka mi pak jednoho dne řekla, že už mě tam nechtějí, protože tatínka, který s námi ale už v tu dobu nežil, zavřeli,“ sdělila Zora Krupičková. Její otec sice byl předsedou Krajského národního výboru v Jihlavě, ale nahlas říkal, co si myslí. „To jsme asi měli společné. Když jsem se jako mladá kantorka stala členkou strany, měla jsem snahu to tam všechno přeorganizovat a dočkala jsem se vyloučení,“ uvedla Krupičková. „Nejvíce mi vadilo, když si komunisté jako rukojmí brali děti. Když rodiče nechtěli spolupracovat, jejich děti se na školu nedoslaly,“ dodala Krupičková.

Stanislav Mihal, další z bítešských pamětníků, pracoval jako mistr odborného výcviku v První brněnské strojírně ve Velké Bíteši, pak ale začali mít jeho nadřízení dojem, že učně názorově „kazí“. „Začalo to tím, že celý závodní výbor ROH, kterého jsem tehdy byl členem, neschválil vstup sovětských vojsk. Pak jsem byl přeřazen na práci s nejnižším výdělkem a dlouhá léta jsem neměl šanci na lepší umístění, než se mi podařilo odejít do Brna. Dřív to nešlo, tehdy byla výpovědní doba devět měsíců a nikdo by mi tak dlouho místo nepodržel navíc jsem měl všechno zapsáno v kádrovém posudku,“ řekl Mihal.

Školákům při pátrání po spolupracovnících pomáhala učitelka Eva Čermáková.

„Začínali jsme hledat u svých blízkých či známých. Oslovili jsme více pamětníků, ale nakonec s uveřejněním svého příběhu souhlasili jenom tři a v dalším případě šlo o člověka, který nám vyprávěl příběh svých rodičů,“ doplnila Eva Čermáková.