Jak velký akční rádius máte?

Dojezd je zhruba do 40 kilometrů od Žďáru, jedná se asi o třicet škol od Žďáru až po Jimramov, ale pak i třeba Dobronín, Luka nad Jihlavou nebo Ždírec, to už je mimo okres. Každý den tak jezdí tři auta s našimi lektory po školách, kde kroužky, především taneční a pohybové, vedou.

Je těžké sehnat externí lektory, kteří chtějí objíždět školy?

Ani ne, ale nejdříve musí získat certifikát o absolvování pedagogického minima. My je na to většinou připravíme a zajistíme, aby školení mohli absolvovat. Naši externí lektoři jsou hlavně studenti ze žďárských středních škol a okolí, další část pak tvoří lidé, kteří berou práci s dětmi jako koníček.

Lektoři z řad studentů se ale u vás asi moc dlouho „neohřejí", že?

To je pravda, protože po střední škole většinou odejdou do Prahy, Brna či dalších měst na vysoké školy, a práci s dětmi se případně věnují tam. A já pak třeba potkám kolegy z tamních domů dětí, kteří mi hned hlásí, že mají skvělého nového externistu, který k nim přišel ze Žďáru. Takže my si musíme stále vychovávat nové mladé externí spolupracovníky, ročně se to týká tak deseti studentů. Celkem máme 120 externistů, kteří vedou zájmové kroužky, a studentů je z nich více než polovina.

Jak si vysvětlujete ten velký zájem o vaše kroužky ze strany venkovských škol?

Děti nemusí dojíždět do města, naopak kvalitní lektoři jezdí za nimi, cvičí se ve školách, sokolovnách a kulturních domech, a hlavně se děti hýbou a něco se naučí. S tím pak mohou třeba i vystupovat při různých školních besídkách, obecních slavnostech a podobně. Připravujeme pro ně pravidelně také velkou taneční soutěž, která zahrnuje kolem 80 vystoupení, kam se sjede nějakých 25 autobusů dětí. A je to pak moc pěkné, vidět, co všechno se děti v kroužcích dokázaly naučit.

Nekonkurujete si při výuce hry na hudební nástroje se základní uměleckou školou?

To určitě ne. Do „zušky" se každé dítě nedostane, ale u nás se i tak může naučit hrát na nějaký nástroj, aby mu to stačilo a bylo spokojené. A pokud se stane, že se třeba u některých dětí talent projeví později, mohou pak přejít na „zušku", a my jsme rádi, že jim to vyšlo.

Jak jste na tom s prostorem?

Myslím, že v rámci republiky patříme k domům dětí, které jsou na tom dobře. Máme dvě budovy, kroužky ve školách, cvičíme v sokolovně a podařilo se nám vybudovat fitcentrum, které je rozsahem jedním z největších na Vysočině.

Takže vám nic nechybí?

Moc by nám pomohla sportovní hala pro moderní gymnastiku. To je sport, který potřebuje hodně prostoru. Naštěstí velmi dobře spolupracujeme se sokoly, takže se cvičí a závodí v sokolovně, ale gymnastek máme asi 150 a dá se říct, že mezi našimi kroužky moderní gymnastika patří mezi špičku. Děvčata jsou zapojená do svazových soutěží, loni například vyhrála českomoravský pohár ve společných pohybových skladbách, nejlepší jezdí na mistrovství republiky, a tam je naše prostorové podmínky přece jen trošku limitují.

Od kolika let děvčata cvičí?

Máme gymnastky od tří let věku, kdy začínají, do zhruba 14 nebo 15 let. Pak ty nejlepší odcházejí do sportovních oddílů po celé republice, protože další výkonnostní růst už jim nejsme schopni zajistit.

Není vám to líto?

Trochu nám to samozřejmě líto je, ale když pak člověk čte, že členka našeho kroužku byla před několika lety mistryní republiky v moderní gymnastice, je moc příjemný pocit, že vyšla právě od nás. My jsme tady od toho, abychom dětem dali základ, a to jak v pohybu, tak i v ostatních aktivitách. A to se nám daří. Na špičkové výkony pak už musí přejít dál. Máme hodně kvalitní vedoucí, ale dál to dotáhnout nemůžeme.

Co mohou třeba dělat žďárské děti, kterým už skončila škola, ale kroužek jim začíná třeba až za hodinu?

Máme klub Depo, kam si mohou děti přijít zahrát stolní tenis, kulečník nebo počítačové hry, anebo mohou využít naše sportovní centrum, které je hodně využívané. Probíhají tam kroužky, ale i další aktivity, takže ročně se tam vystřídá asi 70 tisíc cvičících, což je, myslím, úctyhodné číslo.

Ve vaší náplni činnosti ale nejsou jen volnočasové aktivity…

Pořádáme také soutěže ministerstva školství, vědomostní i sportovní. Loni jsme uspořádali 81 soutěží, kterých se zúčastnilo přes deset tisíc žáků a studentů. Jedná se nejen o okresní, ale i krajské a republikové sportovní soutěže. Loni to byly dvě celorepublikové v přespolním běhu a v košíkové, letos budeme ve spolupráci se Základní školou v Novém Veselí pořádat sportovní ligu základních škol o pohár ministryně školství v házené. A už tradičně republikové finále základních a středních škol v přespolním běhu.

Pořádáte stále dětské tábory?

Loni jsme jich měli patnáct, kromě naší základny ve Skleném jde i o zahraniční tábory. Vzhledem k tomu, že zájem o zahraniční pobyty ale v průběhu posledních let klesá, nabídku doplňujeme jak pobytovými tábory u nás, tak i příměstskými ve Žďáře.

Čekají vás letos nějaké stavební změny nebo novinky?

Letos se bude zateplovat fasáda na chatě ve Skleném, to nám zafinancuje město, za což jsme moc rádi. Základna je hodně využívaná, konají se tam tábory, lyžařské výcviky, víkendové pobyty a podobně. Také je připravená celková oprava budovy v Dolní ulici, která by ale měla stát kolem 25 milionů korun a do letošního rozpočtu se už nevešla. Vylepšení by si zasloužila i budova v Horní ulici, ale to jsou zatím jenom plány.

Žďárskému „domu dětí" ředitelujete čtvrt století. Napadlo vás někdy, že budete tak dlouho na jednom místě?

Ředitelem jsem pětadvacet let, ale pracuji tady už 36. rok. Nastupoval jsem po vysoké škole, řekli mi tehdy, že je volné místo „na domě pionýrů". Nenapadlo mě, že tady strávím tolik let, ale ta práce mě stále naplňuje, protože je různorodá. Snad jen kdyby toho papírování nepřibývalo… Vystudoval jsem tělovýchovnou fakultu, takže sport je pro mě důležitý. Mám proto velkou radost, kolik dětí do pohybových kroužků chodí.

Jaký preferujete sport?

Mám rád lyžování a také atletiku, kterou jsem kdysi dělal, nebo kondiční posilování. Také jsem hrával squash, ale to mně už kolena moc nedovolí…

Co se při vaší práci změnilo za těch pětadvacet let?

Když jsem začínal ve funkci ředitele, fungovalo tu asi dvacet kroužků, do kterých chodilo 200 dětí, a měl jsem dva zaměstnance. Dnes máme 20 zaměstnanců, dalších 120 externích a další tři stovky lidí na dohody, kteří s dětmi jezdí na tábory, soustředění a podobně. To už je takový malý podnik…

Jak se takový malý podnik financuje?

Na mzdy si musíme vydělat přes tři miliony korun, protože to, co dostáváme od státu, nám stačí tak sotva z 60 procent, abychom pokryli mzdy. Na provoz si pak musíme vydělat nějakých šest milionů, protože sice dostáváme od města příspěvek, ale ten stačí tak na energie na jeden měsíc. Je to stále těžší, ale zatím to zvládáme. Jsme také velice vděční za podporu kraje, neboť jsme členy Asociace školních sportovních klubů, asi jako největší klub v republice. Díky dotacím z kraje tak mohou například naše gymnastky jezdit na závody a také jsme jim třeba loni mohli koupit nový koberec za 140 tisíc korun.

Za ty roky některé dlouhodobě pořádané akce zanikly, jiné naopak zůstávají…

Zůstává Talent Vysočiny, to je naše TOP akce, kterou pořádáme už od roku 1995. Řada z těch dětí a studentů, kteří ve Žďáře byli před léty v různých oborech vyhlášeni jako nejlepší z Vysočiny, se už dostala mezi špičku ve svém oboru. Velmi úspěšná byla také soutěž Miss Vysočiny, naše vysočinská děvčata pak slavila úspěchy v českých i zahraničních soutěžích a v modelingu. Uspořádali jsme 15 ročníků, ale pak už se v našich podmínkách potřebné peníze prostě nedaly sehnat. Prodali jsme práva, ale novým pořadatelům to hned první rok finančně nevyšlo, a soutěž skončila. Zpětně si ale myslím, že jsme skončili včas, protože doba je už jinde. Dodnes se ale s některými děvčaty potkávám, často i pracovně, a jsou to vždy příjemná setkání.